7 čili sedm dní v sedě | Vozíčkář

7 čili sedm dní v sedě

3.4.2015

Já bych ho na ten vozík posadil, ať si to zkusí,“ argumentuje mnoho vozíčkářů, když si chtějí vydobýt nějaké výhody. Robert Osman, který se ve své disertační práci ze sociální geografie se šest let zabýval aspekty života pěti osob na elektrických vozících, tuto výzvu vyslyšel a našel v sobě odvahu zažít si to na vlastní kůži. Na sedm dní si od kamarádky vypůjčil elektricky vozík a zkusil si na něm týden aktivně žít. Zažil překonávání bariér, soucitné pohledy, drama při nastupování do dopravních prostředků, trable s cestováním. Ze svého výzkumu si každý den zapisoval své pocity, duševní i fyzické reakce. Celý text čítající 40 stránek o neobvyklém zážitku zpřístupníme na webu Vozíčkáře v příštím týdnu jako seriál, jeho zkrácenou verzi otiskujeme:

1. den: Začít!
nByl to dlouhodobě plánovaný a zcela promyšlený krok. Přesto, když jsem měl dnes ráno usednout na vozík, moc se mi nechtělo, začal jsem vymýšlet věci, které bych měl ještě před odjezdem udělat. Snídani si každé ráno kupuji až v Bille po cestě do práce. Překvapilo mě, co mi začalo běžet hlavou. Vůbec se mi tam nechtělo. Možná jsem tak nějak podvědomě tušil, že když se do toho obchodu vydám, ucítím, co v této společnosti znamená „nebýt normální“, respektive „být nenormální“. Pár snížených obrubníků, trochu skla, jeden semafor a už jsem vjížděl do Billy. Slečna prodavačka se na mě směje už z dálky. Obyčejně to nedělá, ale není to nepříjemné. Podává mi jednotlivé zboží a pokládá otázku, která se velmi rychle stane leitmotivem celého experimentu: „Co se vám stalo?“„Ale nic. To je takový experiment.“„S tímhle se neexperimentuje“, odvětí prodavačka. Proměna situace byla extrémní. Pokud se na mě předtím usmívala a podávala mi jednotlivé věci, po této minikonverzaci je jen stroze pokládala na pult. Něco se stalo, nějak se mi podařilo porušit pravidla hry, překročit nějakou hranici.

2. den: Sedět
Jedním z mých cílů, který jsem si tak nějak vnitřně stanovil, je sledovat chování vlastního těla. Začíná to honosně, ale vlastně jde primárně o zpocenou „prdel“, záda a všechny části těla, kterými se dotýkám vozíku, kontinuální pocit „zaražených prdů“, opuchlé nohy, močení vsedě, jídlo z dálky, dívání se do země atp. (…) Jedna kamarádka mě v poledne vyzvedla na oběd. Šelepka je má oblíbená restaurace a asi by se dalo říct, že jsem tam štamgastem. Pointa celého oběda přišla až na samém konci. Když už jsme odcházeli, obrátil se na mě číšník: „Co se vám stalo?“„To je dlouhý příběh,“ odpověděl jsem. „Já si vás pamatuju, jak jste sem vždycky chodil na pivko.“ Co mi na této konverzaci přijde důležité, je jeho reakce. Jako by mi říkal, že vše už je ztraceno, už lze jenom vzpomínat, budoucnost už žádná neexistuje, už ani na pivko nebudu moct chodit.

3. den: Dojet a „nepochcat se“
Je docela zajímavé sledovat, jak jsem si nastavil hranice této „hry“. Jedna z variant byla zkusit to úplně se vším všudy, ale ta by si vyžádala každodenní asistenci, půjčení zvedáku a výraznější úpravy bytu. Když jsem šel doma na záchod, postavil jsem se, protože jinak to prostě nešlo.
jNicméně představa postavení se na nohy někde na veřejnosti mě postupně začala děsit. Přišlo mi, že je to něco nepřístojného, dokonce vulgárního. Kdyby mě někdo viděl zvedat se z vozíku, cítil bych se nepříjemně, obnaženě, svlečeně. Jako by mi všichni nepřímo říkali: „Sedíš, tak seď!“

Hlavní limitem života v takto vymezených hranicích se tedy stala toaleta. Pokud vyrazíte někam ven, do parku nebo třeba i do hospody, pravděpodobnost výskytu bezbariérové toalety hraničí téměř s nulou. Dát si pivo mimo kancelář či domov tudíž představuje noční můru. Tak co s tím? Nebudu chodit ven? Nebo nebudu pít pivo? To asi ne. Dneska v Lužánkách jsem si od jednoho stále sedícího kamaráda půjčil bažanta i s asistentem a použil jím osvědčené místo ve křoví. Vyčůrat se vsedě v parku do úzkého plastového hrdla a ještě při tom nezávazně konverzovat s asistentem stojícím za mými zády se ukázalo jako poměrně netriviální.

4. den: Zvyk
Začíná v tom být jakási rutina. Nájezd do výtahu už nepodcením, jedu nejnižší možnou rychlostí, koly lícuju se zdí, otevírám výtahové dveře, lehce jimi projedu a otáčím maximálním možným rejdem, už ani vizuálně nekontroluju pozici zadních kol a do výtahu najíždím napoprvé. Sedím rovně, dívám se dopředu a projíždím. Už mám odhad, už jsem schopný říct, tímhle projedu, tímhle ne.

Zajímavé bylo, když jsem například objevil způsob zavírání dveří bezbariérového záchodu. Byla to jakási hra, jakási koordinovaná sestava pohybů, choreografie. Měl jsem radost z té souhry, měl jsem radost z té hravosti.

Dnes jsem jel poprvé tramvají. Opět jsem vymýšlel, jak bych to mohl ujet sám, kudy bych si mohl cestu zkrátit, že vlastně vůbec není nutné MHD na této trase použít. Opět jsem cítil, že se mi tam nechce. Když přijížděla tramvaj, vzpomněl jsem si, že se má dávat znamení řidiči, aby věděl, že s ním chci jet. Následoval nájezd do tramvaje, což nebylo vůbec nic příjemného. Skok, skok – a jsem v tramvaji. Nejdřív vyděsím pár lidí, že je přejedu, pak se začne zasouvat plošina, což překvapí zase ty, kteří měli potřebu jistit mě z venku. Sociální rovina mého neumělého vjezdu mi ale přijde daleko tvrdší. Ten jeden dva skoky, ty náklony a prudké změny rychlosti nějak vydržíte, ale ten pocit, že jste odpovědný za to, že všichni čekají, že se vás někdo lekne, že se o vás lidi baví a že se na vás všichni dívají, je fakt nepříjemný.

5. den: Výlet
_nPo zkušenosti s MHD jsem se rozhodl, že je třeba vyzkoušet i vlak. Volba poměrně logicky padla na mé rodiště – Ústí nad Orlicí. Odkaz na objednávací formulář ČD mi přistál na facebooku. Tam jsem zjistil, že je objednávku nutné provést minimálně 24 hodin před odjezdem. Trochu jsem se obával, aby po mně nechtěli číslo průkazky ZTP, ale to překvapivě nepožadovali. Bezbariérovou dopravu si může objednat skutečně každý. Ráno mi ovšem volala paní z ČD, že v Ústí nemají plošinu a že mě tam zcela jistě nevysadí. Operativně jsem tak vypracoval náhradní plán. Nechám se vysadit v České Třebové a pak to zkusím dojet po cyklostezce až do Ústí. Začal jsem si uvědomovat rizika. Nedojedu, dojde mi baterie, budu muset vstát, nevím, jak se odpojuje motor, ten vozík by byl zablokovaný, nešel by ani tlačit, musel bych sehnat dodávku a pár chlapů. Co bych dělal?

Na facebooku jsem si posteskl: „Nemám průkaz ZTP/P, v Ústí nad Orlicí nemají plošinu pro výstup z vlaku, žádné z obydlí členů mé rodiny ani přátel není bezbariérové, hoteloví recepční mi do telefonu opakují otázku: ‚Co myslíte tím bezbariérový?‘ a maminka se za mě stydí. Kam jinam už bych se měl vydat?“

Cesta kupodivu byla docela příjemná. Nástup plošinou do vlaku proběhl až na pořádný liják bez problémů. Paní průvodčí mi dokonce půjčila deštník. Výhled z vlaku do krajiny přes mříž, nemožnost otevřít okýnko a značné vedro trochu rušily celkový dojem z cesty, ale nebylo to nic, co by se nedalo hodinu vydržet. Celá ta cesta vlakem se vlastně odehrává tak trochu mimo hlavní scénu. Jedete v tzv. „dobytčáku“ společně s krabicemi, koly a kočárky, z vlaku vás vysadí, až když jsou všichni ostatní cestující pryč, a z perónu nakonec odjíždíte úplně osamoceně speciálním podchodem. Baterie vydržela úplně v pohodě až do Ústí, ubytování v hotelu, natáhnout „prodlužku“ oknem na zahrádku a zasloužené pivo. Těžký, ale hezký den.

6. den: Symbol
0_nDnešek jsem strávil v Ústí, hezký den, projížděl jsem nejrůznější zákoutí, testoval bezbariérovost nejrůznějších míst a institucí a prohlédl si Městské muzeum. Dokonce jsem si vyzkoušel plošinu. Moc jsem tomu nevěřil. V muzeu prováděly dvě postarší, ovšem velice vitální dámy, které mě od prvního okamžiku „potřebovaly“ dostat dovnitř. Na všechny mé otázky směřující k zajištění bezpečnosti mé i všech zúčastněných technologií odpovídaly rázně a pozitivně. „Ano, je to plošina i pro elektrické vozíky.“„Samozřejmě, že vás to unese.“ Nicméně jsem si zase začal uvědomovat, jak je ta má „hra“ nebezpečná. Extrémně jsem se soustředil na to, abych nepohnul ani prstem u nohy, abych se neprozradil, a skutečně mě děsila představa, že by to ta plošina nevydržela a třeba se mnou dokonce spadla.

7. den: Fyziologické změny
Už nemůžu. Nebýt v Ústí a nemuset dovézt vozík zpátky do Brna, tak bych to velmi pravděpodobně už vzdal. Nicméně i dnes jsem seděl. V minulých dnech si zadek za tu noc vleže dokázal vždycky nějak odpočinout, ale dneska jsem ho cítil i při probuzení. Začínám mít pocit, že to přesáhlo určitou únosnou hranici, že už tato poloha ohrožuje mé zdraví. Bolí mě břicho, jsem nafouklý, mám „zaražený prdy“, jím tak jednou denně a ani na to nemám chuť. Nemám vůbec žádný výdej energie, a tak nepotřebuju ani její příjem. Není mi dobře. Vlastně by mě zajímalo, co by mi na to řekl doktor. Pominu-li skutečnost, že ordinace mé obvodní doktorky je sama o sobě festivalem bariér, co by mi asi tak mohla říct?

Den poté: Chodit
Když jsem se ráno podíval na vozík, udělalo se mi špatně. Zase si do toho sednout? Zase celý den sedět? Bolí mě břicho, zadek, každý den mám nohy opuchlé o něco víc a přibral jsem čtyři kila. Týden, sedm dní, a já nechci nic jiného než chodit. Chtěl jsem dát další den, chtěl jsem dát osmičku, chtěl jsem se ještě jeden den soustředit právě na ty fyziologické změny těla, ale nedokázal jsem to. Nakonec se největším problémem ukázalo trávení. Evidentně je něco úplně jiného trávení bez pohybu a trávení s pohybem. Zajímavé ale bylo, když jsem skutečně vyšel ven. Byl jsem tak fascinován, že jdu, že noha míjí nohu, že se pohybuju. Schody nejsou žádný problém a ani nemyslím, že to je otázka síly, spíš mi přijde, že to je zvykový problém, že jsem si trochu odvykl chodit. Z tohohle důvodu by bylo strašně zajímavé vydržet to ještě déle, ale já to už prostě nedokážu…

 

  • Kdo je Robert Osman?
RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.

článek vyšel v Časopisu Vozíčkář 1/2015

-vidi-

Share

2 comments

  1. bomba clanek, tesim se na cely serial

  2. Opravdu výborný článek s užitečnými informacemi, díky!

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>