Jana Nouzu jsem bohužel osobně nepotkala. Když jsem ale pročítala postřehy, texty a články tohoto známého spisovatele, mnohé z nich právě v časopisu Vozíčkář, je zřejmé, že to byl pozoruhodný člověk, mistr slova. Takto bravurně například zvládl zaměstnaneckou vizitku, kterou u nás na Lize každý vyplňuje. V jeho podání i nudné představení se vyznívá jako fejeton, co vás baví číst. Jan Nouza zemřel 23. ledna ve věku 69 let. Jaké vzpomínky na něj máte vy?
Největší pozitivum mé práce
Občas některý čtenářský ohlas. Rok jsem psal týden co týden fejeton pro regionální deník. Námětem jednoho z nich bylo postýsknutí nad osudem ženatých mužů, jimž (většině) diktují tuhou kázeň manželky. Fejeton vyšel, za pár dnů dorazil z redakce přeposlaný koresponďák a na něm něco jako vyznamenání: Vážený pane, přečetl jsem Váš fejeton – zlatá slova! Promiňte, že se nepodepíšu, co kdyby se to dostalo do rukou mojí ženě…
Největší negativum mé práce
Máte-li prvního kritika své činnosti doma, navíc „přiklepnutého“ oddávajícím úředníkem, je to často na mašli: Moc užvaněné! Zapomněl jsi na…! Ale protože po takové slovní „koupeli“ může následovat pohoršený, leč důstojný odchod autora někam do léčivé samoty v přírodě, lze tuto odpověď dosadit i za otázku č. 1.
Po práci
Co nejdřív si najít další, protože moje životní partnerka o mně tvrdí, že jen když mám co dělat, jsem docela snesitelnej mužskej. Chválím prapředky za to, že vsadili svou budoucnost a moji přítomnost na jižní Čechy. Krajina je tady totiž pro vozík vlídně placatá a pro sentimentální duši místního patriota bohatá na všechno, nač může být – ač bez vlastního přičinění – pyšný. Ať se toulám kolem zdejších rybníků nebo lesními alejemi, ať obdivuju kroj vyšívaný rukama mojí kmotry nebo chalupy stavěné ve stylu selského baroka, ať mě vítá za vsí vůně šípkové růže nebo žitného pole, vnímám všemi smysly, že patřím právě sem.
Pro život mám svoje motto
A bude hůř! Uslyšel jsem je po svém dotazu zoufalce, jestli puberta naší dcery skončí už za týden nebo aspoň za měsíc… Od okamžiku, kdy mi bylo sděleno, že u některých potomků nekončí nikdy, mám za sebou psychologickou přípravu snad na všechno.
Můj sen je navštívit
Římského císaře a filosofa Marca Aurelia s prosbou o konzultaci v záležitosti jeho výzvy Poznej sám sebe. Dostal jsem se totiž při doporučeném sebezpytování pouze k sentenci jiného klasika-chytrolína a jeho výroku Vím, že nic nevím – a šmytec, cesta zarubaná. Doznávám, že mne to svým způsobem uklidnilo.
Můj sen je sbalit
… pár nejlepších kamarádů nevidomých, neslyšících, vozíčkářů a jiných všelijak „trefených“, odjet s nimi do malého domku v zahradě zastíněné fíkovníky na pobřeží Mare Adriatico, který jsem předtím za levný peníz zakoupil, a tam společně vymyslet co a jak udělat, aby jednotlivé skupiny lidí s postižením neměly už nikdy jedinou příležitost vzájemně si vyčítat: Vy máte všecko snadnější! Vy jste mediálně známější a proto snáze prosazujete svoje požadavky! My jsme na tom nejhůř ze všech! To by se potom válčilo za integraci…
Můj sen je vyhrát
… úředně ověřený doklad o tom, že nikdy nic nevyhraju. Jednak neznám pro spokojený život horší slovo nežli „kdyby“ – a jestli mám z něčeho opravdu strach, tak je to závist. Úplně mi stačí představit si lavinu událostí, poté co by se „profláklo“, že jsem vyhrál třeba milion… A přitom – co dneska pořídíte za jeden ušmudlaný milion?!
(ata)
