Martina a František Vlčkovi jsou z Pardubic. Spojuje je nejen jméno, svazek manželský a podobná forma hendikepu, ale i zájmy a pohled na svět. Jak spolu žijí tělesně postižení manželé? Položili jsme jim několik stejných otázek a nabízíme příběh dalších neobyčejných lidí, které můžete potkat kolem sebe. Manžele Vlčkovi například při projížďce na tricyklu.
[box type=”shadow” align=”alignleft” width=”400″ ]
Martina Vlčková
Od narození mám dětskou mozkovou obrnu (DMO). Pozorovala jsem už jako malá, že je to jiné, než u ostatních dětí. Mám viditelnou vadu chůze. Moji rodiče se mě snažili vychovat spolu se zdravou sestrou tak, abych vše zvládala jako ostatní. Nedělali mezi mnou a sestrou žádný rozdíl.
Základní školu jsem vychodila se zdravými dětmi. Děti se mě ptaly, co se mi stalo a já jim na to odpovídala. Kupodivu jsem si ve třídě našla fajn kamarádku, spolužačku, kterou jsem navštěvovala každý pátek po škole u nich doma.
Na první stupeň základní školy ráda vzpomínám, a to především na paní učitelku Pražanovou. Mám ji v živé paměti, a to proto, že se například snažila při tělesné výchově, abych si vyzkoušela podle svých možností některé cviky s ostatními dětmi. Prostě, abych neseděla v koutě. Pod jejím dohledem jsem si zkusila některé tělocvičné nářadí, na které bych si sama netroufla, jako například šplh po tyči a trampolínu.
[/box]
[box type=”shadow” align=”alignleft” width=”400″ ]
František Vlček
Je mi 39 let, mám dětskou mozkovou obrnu (DMO) na pravou část těla zhruba od půl roku života – špatná reakce na očkování proti obrně – jsem narozený v sedmém měsíci. I přes toto postižení jsem byl přijat do normální základní školy, což považuji za úžasný start do života, že mne tam umožnili chodit. Měl jsem výjimku třeba v tom, že jsem byl levák, mohl jsem psát jako jediný čínským perem, které mi nedělalo kaňky, a nešpinil jsem papír. Dále jsem měl individuální tělesnou výchovu, ale i přesto jsem se třídou hrával vybíjenou a podobně. Bohužel jsem měl v šesté třídě úraz pravého lokte, zhruba od listopadu 1986 do března 1987 jsem musel trávit hodně času v Nemocnici Kolín, kde mne primář Václav Smetana, dnes emeritní primář Nemocnice Motol (mimochodem má protézu místo jedné nohy), operoval pravý loket, v němž jsem měl rozdrcenou kloubní jamku. Tudíž jsem tuto třídu byl nucen opakovat, takže jsem vystřídal několik třídních kolektivů. V září roku 1989 jsem nastoupil na radu odborníků do Jedličkova ústavu Praha, kde jsem zažil revoluci a v červnu 1992 jsem odtud vyšel s výučním listem oboru Knihař. Avšak nikdy jsem tuto krásnou profesi nedělal. Od července 1992 doposud pracuji a jsem tomu moc rád v redakci dnešního Pardubického deníku, nejdříve Pardubických novin. S mojí budoucí ženou Martinou jsme se poznali před 16 lety, manželé jsme od roku 2000.
[/box]
Co bylo pro Vás těžší, vyrovnat se s vlastním handicapem nebo s tím, jak vás přijímalo okolí? Jaké máte vzpomínky z dětství?
František: Složitější bylo vyrovnat se se šikanou na základní škole i v internátu pro hendikepované , ale měl jsem na druhé straně štěstí, že jsem se díky tatínkovi i mamince jako malé dítě začal stýkat se sportovci. Hlavně s hokejisty tehdejší Tesly Pardubice, mezi kterými se táta aktivně pohyboval. Ti mne vlastně nasměrovali k tomu, abych se nevzdával a bojoval, když mi je hůř i s tímto hendikepem. Všichni mě brali a berou jako sobě rovného a tím mi stále pomáhají, za což jim tímto opět moc děkuji. Tam jsem poznal opravdové přátelství a čerpám z něho dodneška a snažím je stále přiživovat novými kontakty.
Martina: Jako dítě jsem zažila u některých dospělých soucit. U dětí i posměch nebo zvědavost. Vzhledem k tomu, že jsem měla dobré učitele na základní škole, kteří se snažili vysvětlit žákům, že jsou a budou ve společnosti takoví lidé jako já, tak to nebylo až tak hrozné. Našla jsem si i kamarádku. Byla to opravdová kamarádka, které jsem se mohla svěřovat i prožívat různá dětská dobrodružství. Když jsem začínala dospívat, tak mi moje viditelné postižení začínalo vadit. Možná to i ukončilo na nějaký čas naše přátelství. Měly jsme na některé věci jiný názor.
Když jste nastoupili do práce, jaké podmínky vám připravil zaměstnavatel a kolegové?
Vlčkovi mezi svými přáteli cyklisty.
František: Měl jsem opět to štěstí, že když jsem přišel roku 1992 z Prahy, rozjížděla se redakce Pardubických novin (Deníku) a v něm pracovali kamarádi novináři mého tatínka, shodou náhod bývalí hokejisté, které on trénoval a připravili pro mne místo brigádníka v novinách. Následně vzniklo pracovní místo trvalé, kde jsem zůstal dodnes, i když se tam vystřídalo několik šéfredaktorů a mnoho zaměstnanců a i já jsem vystřídal několik pracovních zařazení. Naštěstí lidé v redakci brali můj hendikep normálně, vědí dodnes, co mi je a že mám určitá omezení. Zastávám totiž názor, že je třeba na začátku otevřeně komunikovat a popsat, jak mi mohou v případě nouze pomoci. Nikdy mne nezklamali a mohu se na ně spolehnout. Což v dnešní době nebývá zvykem.
Martina: Vyučila jsem se dámskou krejčovou v Jedličkově ústavu v Praze 1985 – 1988. Tenkrát nebyl problém nastoupit hned po vyučení do zaměstnání. Začala jsem pracovat v jedné šicí dílnyě u nás ve městě. Šilo se na zakázku. Po revoluci i sériově do Německa a Rakouska. Začátky nebyly jednoduché. Neuměla jsem na průmyslových strojích a byla jsem pomalá. Také podle toho vypadala i moje výplata. Byly tam i nějaké předsudky ze strany mistrové i některých zaměstnanců. Musím však říci, že i tak se ke mně zaměstnanci chovali pěkně. Snažili se mi vyjít vstříc a naopak mě povzbuzovali. Jen mě samotnou trápilo, že jsem nestačila tempu. Toto zaměstnání jsem ze zdravotních důvodů opustila.
Jak jste se poznali? Co vás vedlo k sobě?
František: Potkali jsme se v roce 1997 na společném sportovním víkendu u Jičína. Studovali jsme oba v Jedličkově ústavu, ale nepotkali se tam, měli jsme však společné téma hovorů. Oba jsme měli již nějaké předešlé vztahy, ale se setkání pak vzniklo přátelství. Zjistili jsme, že máme podobné zájmy, začali jsme bydlet v jedné domácnosti a za tři roky jsme se brali.
Martina: Je to tak, jak říká. Po seznámení na sportovním víkendu jsme spolu navštěvovali různá kulturní představení a bavilo nás to stejné. Ani jsem netušila, že bych někdy potkala partnera, kterého bych si později vzala. O zdravém partnerovi jsem moc neuvažovala. Spíš jen jako kamaráda. Máme spolu hezké manželství, nelituji toho. Navzájem si pomáháme a podporujeme se. Děti však nemáme, i když jsme toto také řešili. Nakonec jsme se smířili s osudem.
Pokud je člověk postižený a touží po citu, přitahuje ho to podvědomě k obdobně postiženému, protože cítí rovnováhu a pochopení? Báli jste se soucitu zdravých partnerů?
František: Já jsem byl od rodičů zrazován, abych měl zdravé partnerky, právě asi kvůli tomu soucitu. Ale nelituji, že jsme se potkali s Martinou. Tedy já rozhodně ne. Víme o sobě všechno, je to lepší vysvětlování, když jsme na stejné lodi. I když máme v našem sousedství zdravé lidi – muže i ženy – kteří si vzali nebo žijí s hendikepovanými partnery a funguje jim to. Záleží na jednotlivých povahách obou partnerů.
Martina: Zamilovala jsem se do stejně postiženého člověka. Nevyhýbala bych se vztahu ani se zdravým mužem, ale věděla jsem, že by to tak jednoduché asi nebylo. Je pravda, že naše zdravotní problémy oba dobře známe. Prošli jsme různými zdravotnickými zařízeními, ať lázněmi nebo ozdravovnami se stejně i podobně postiženými. Tento problém je nám prostě znám a nepřekvapí nás. Jinak z mého pohledu, vztah, který je založený jen na soucitu a lítosti, nemůže fungovat. Vydrží vztah založený na důvěře, porozumění, přátelství, a to, jak se partneři postaví i k nečekaným událostem v rodině, jako třeba vážná nemoc, úraz a podobně.
Když se najde citové zázemí, život je hned snazší, že? Hecujete se navzájem a snažíte se podpořit jeden druhého v tom, co dělá? Nebo máte každý svůj okruh aktivit a do partnerova živote se moc nevměšujete?
František: I to, i to. Určitě se snažíme navzájem sebe podporovat a hecovat, protože máme spoustu společných zájmů a přátel, ale na druhou stranu si necháváme i část soukromých aktivit, třeba já chodím na extraligu hokeje, a moji ženu tohle moc nezajímá, takže mě nechává v této zálibě samotného a já ji moc děkuji, že mi to toleruje.
Projížďka na tricyklu.
Martina: Určitě se navzájem podporujeme v tom, co děláme. Můj muž se snaží aktivně sportovat. Zamiloval si cyklistiku. Jezdí závodně se zdravotně postiženými na sportovním kole – tricyklu. Nenechá se nikým odradit. Já mu fandím. Jeho vzorem je známý hendikepovaný cyklista Jiří Ježek. Sama jsem nedávno ve svých 40ti letech odmaturovala. Myslím, že jsem měla jeho plnou podporu.
Zmínili jste, že máte společné zájmy, které to jsou? Jakých úspěchů si nejvíce ceníte?
František: Jak už jsem zmínil výše, odmala žiji mezi sportovci, takže mne tatínek, i když jsem takto hendikepovaný, snažil nějakým způsobem dostat ke sportu. Kvůli postižení nemám stabilitu na jízdu na kole, proto pořídil kolo tandemové a jezdil se mnou, i když to pro něho muselo být dost těžké, abychom třeba nespadli, protože já byl přikurtován na tandemu v klipsnách. Nikdy nepřestanu obdivovat jeho odvahu a víru v sebe sama, že to dopadne dobře a tu jeho buldočí vůli. Nejednou jsme jezdili 1. ledna nového roku na tradiční setkání cyklistů na Kunětické hoře ve sněhu a v zimě třeba v -15°C a sjížděli zdymadlo přes Labe k zámku! Pak mi táta s kamarádem již v mé dospělosti vyrobili pevnou „čtyřkolku“, abych mohl jezdit sám, protože jsme se s mojí ženou přestěhovali od rodičů. Když jsme se s manželkou vzali, její tatínek nám postupně sestavil nové „skládací“ čtyřkolky, na kterých jezdíme po městě i v okolí dosud. Posléze jsem se náhodou dostal do oddílu Luže Košumberk a v něm se snažím závodit na speciálním závodním tricyklu. Mám několik medailí, ale to je již minulost. Nyní jsem rád, že mohu na tricyklu jezdit, což mne moc baví. Prošel jsem si totiž před málo lety těžkou nemocí, ze které mě vyléčili skvělí lékaři v Krajské nemocnici Pardubice a můj optimismus, že to vyjde. Nemoc mi obrátila lidské hodnoty naruby, a jsem rád, že jsem ji společně s ženou, rodiči a přáteli, kteří mě podporovali, zvládl.
Martina: Oba máme rádi cestování. Podíváme se do zahraničí a do míst, kde jsme ještě nebyli. S turistickým klubem jezdíme na kole na výlety po republice. Jsem pyšná na to, že jsem nedávno odmaturovala. Mám řidičák, jezdím ráda autem. Chodím plavat. Taky si přečtu dobrou knížku a zhlédnu zajímavý film nebo dokument o přírodě. Chodíme do kina a divadla. Jezdím také navštěvovat sestru a dva malé synovce. S dětmi si pohraji a blbneme spolu. Je to takové pozitivní nabití baterii.
Jaké máte sny?
František: Sny si plním sportem, životem s mojí báječnou ženou a cestováním. Na splnění snů je potřeba hlavně hodně peněz – když na to ušetříme, tak si je splníme. Zatím máme možnost jezdit s přáteli k moři, což nám moc pomáhá v rehabilitaci. Víc nepotřebujeme. Máme byt, práci, přátele, zatím máme peníze na placení nájmu a dalších plateb, ještě máme oba rodiče, příbuzné, takže co si přát víc. Zdraví nám dle možností slouží, snažíme tělo rehabilitací a dobrou náladou udržovat. Ale přece jenom jsme si splnili sny již vykonaným cestováním například do Londýna jako naši společnou první dovolenou ještě jako přátelé. O 14 let později jsem se do Londýna podíval znovu, tentokrát s nejlepším kamarádem jako návštěvníci Paralympiády 2012. Podporovali jsme našeho nejlepšího hendikepovaného cyklistou Jirku Ježka. Z této návštěvy vznikla poté fotokniha, CD a DVD, na to jsem moc hrdý.
Od roku 2008 do roku 2012 jsem záměrně prodělal několik operací pravé ruky na klinice ve Vysokém nad Jizerou, kde mně ji paní doktorka Ludmila Fialová upravila tak, že dnes mohu třeba nosit tašky nebo i drobné věci – hrneček či skleničku. Ruka je o mnoho pohyblivější a funkčnější než před rokem 2008, za což jsem nevýslovně vděčný, a to je také jeden ze splněných snů.
Martina: Přála bych si ještě se někam podívat, být fit a zvládat to aspoň tak, jako doposud.
Vítek Formánek, Eva Csölleová
