Alex Zanardi: To, že jsem přišel o nohy, byla jedna z největších příležitostí v mém životě

31.8.2015

A.Z.Automobilový závodník Alex Zanardi je pozoruhodný člověk. Po úspěších ve Formuli 3000 přešel do Formule 1, kde však bez větších úspěchů jezdil v letech 1991 – 94. Vyjel jeden jediný bod a málem se zabil. Odešel do Ameriky, kde dostal šanci jezdit tamější nejvyšší šampionát F-CART. V letech 1997 – 1998 se stal se mistrem v této disciplíně a pro svůj dravý styl se stal miláčkem fanoušků po celém světě. Jeho výkony ocenil majitel stáje F-1 Sir Frank Williams a angažoval jej pro sezónu 1999. Alex se opět trápil a koncem roku stáj opustil s prázdným bodovým kontem.

Dnes hrdina, zítra nikdo. Toto pravidlo platí v byznyse stejně jako ve sportu. Bývalý mistr nemohl za oceánem sehnat angažmá. Nakonec se mu to podařilo, ale nemělo dlouhého trvání. Při závodech v německém Lausitzringu v roce 2001 měl vážnou nehodu, při které soupeřův vůz urazil celý předek jeho auta. Alex málem vykrvácel a musely mu být amputovány obě nohy. Po dlouhé rehabilitaci získal umělé protézy. Alex s nimi ale nebyl spokojený a zkonstruoval si vlastní, aby mohl dál závodit. Již o rok později se vrátil za volant speciálně upraveného cestovního vozu.

Když se pouhé dva roky po nehodě vrátil na místo své havárie a proháněl se zde rychlostí 310 km/h, ujistil se, že se může vrátit za volant. Jezdil v nejvyšší třídě turistických automobilů s továrním vozem BMW Italia dalších 5 sezón. Pak propadl cyklistice pro vozíčkáře. Zúčastnil se Paralympijských her v Londýně v roce 2012 a získal zlatou medaili, vyhrál i maratony pro vozíčkáře v New Yorku, Benátkách nebo Římě. V letošním roce se zúčastnil závodu Iron man a skončil 19. z 247 účastníků své věkové kategorie. Kromě těchto aktivit konstruuje a prodává motokáry a věnuje se nadaci Bimbingamba, která pomáhá tělesně postiženým dětem. Není proto divu, že při takovém vytížení nebylo lehké s ním udělat rozhovor. Ale stejně jako Alex má výdrž při závodech, i my jsme byli houževnatí a trpěliví, proto přinášíme tento exkluzivní rozhovor právě čtenářům webu vozickar.cz.

 

Vzpomínáte si na vaše bezprostední pocity, když jste se po nehodě v Německu probudil a zjistil, že nemáte nohy?

Pochopitelná otázka. Nicméně, musím vám říct, že kdyby se mě tehdy před nehodou někdo zeptal, jak budu reagovat v takovém případě, nikdy bych nemohl předpokládat reakci, kterou jsem měl v realitě. Byl jsem šťastný, že jsem naživu a přestože mi bylo hodně bídně, a to je slabé slovo. Tehdy jsem věděl, že to nejhorší už mám za sebou a proto jsem se těšil na to, že mohu začít znovu od začátku.

 

Alex Z. - 02Jak dlouho trvala rehabilitace a jak dlouho jste se učil chodit na svých biotronických nohách?

Postavit a udržet se rovně, tak to mi trvalo celý rok. Začal jsem se učit chodit na protézách pár dnů po návratu do Itálie, což bylo 45 dnů po nehodě. Chvilku to trvá, než si zvykneš na umělé nohy a přinutíš je, aby byly součástí tvého těla a dovolily ti žít lepší život, než by byl na invalidním vozíku. Mně to trvalo jeden rok. Za tu dobu se člověk neučí jen chodit, ale také žít každodenní život, přizpůsobovat se. Už během této doby jsem začal přemýšlet o tom, že bych se mohl vrátit na závodní dráhu. Pokud máte po ruce správnou technologii, hodně to pomáhá, ale musíte sám vědět, čeho vlastně chcete dosáhnout. A k tomu poslouží prostá lidská zvědavost.

Kdy jste se rozhodl věnovat svůj čas cyklistice a vzít to tak vážně, že se stanete nejlepším na světě? Jak dlouho vám trvalo, než se z nováčka stal olympijský vítěz?

Byl konec roku 2009, BMW Italy nemělo příliš zajímavý program na příští sezónu a já se v tu dobu už hodně zajímal o ruční cyklistiku pro postižené. Pak jsem chytil příležitost za pačesy. Řekl jsem si: „Teď je perfektní chvíle změnit svůj život.“ Když jsem se chtěl dostat na vyšší úroveň v cyklistice, musel jsem tréninku věnovat mnohem více času a pokusit se kvalifikovat na Paralympijské hry do Londýna 2012.

Alex Z.Londýn byl pro mě dobrou výmluvou, jak dělat něco, co mám rád, a to je také důvod, proč jsem se dostal tak daleko. A s pilotováním aut to bylo to samé. Nevyhráváš jen proto, že máš ambice být úspěšný. Pokud miluješ to, co děláš, a vykonáváš to, jak nejlépe umíš, zlepšíš se, překonáš i svůj přirozený talent. Možná je můj největší talent v tom, že si vybírám, kam se v životě vydat…

Můžete srovnat pocity z vítězství na Paralympiádě v Londýně s pocitem vítězství v závodech CART? Jsou podobné nebo úplně rozdílné? Které vítězství stojí více úsilí?

Jsou to velmi podobné pocity. Když něco dělám, tak právě v tu chvíli je to ta nejdůležitější věc, kterou ve svém životě mám. Za to jsem odměněný tak trochu neočekávaným skvělým výsledkem, takže jak bych mohl být více nebo méně šťastný než dříve v podobné situaci?

Čemu se věnuje vaše nadace Bimbingamba?

Bimbingamba je projekt, kde já a mí přátelé, kteří byli v mém rehabilitačním týmu, pomáháme získat umělé končetiny dětem, které mají tu smůlu, že se bez nich neobejdou a z různých důvodů si je nemohou dovolit. Od začátku celého projektu v roce 2005 jsme měli v našem rehabilitačním centru více než stovku případů a jsme odhodlaní pokračovat a být po ruce všem dětem, kteří nás potřebují. Podívejte se na www.bimbingamba.com

Jak konkrétně těmto dětem pomáháte?

Hlavní náplní je technická pomoc, protože umělé končetiny pro děti přímo konstruujeme. Samozřejmě s dětmi pracujeme individuálně, takže pokud jejich rodiny nevědí, že mají nárok na úhradu protéz ze zdravotního pojištění, pomáháme jim vyřídt potřebné formality. Někdy ale na peníze tyto rodiny nedosáhnou, pak platíme všechny náklady my.

Myslíte si, že v určitém směru vám nehoda otevřela dveře do jiného světa?Alex Zanardi

Bez pochyby!!! Podívejte se teď na mě. Všechny věci, které v těchto dnech dělám, jsou přímo spojeny s mojí pohyblivostí, s mým stavem. Takže bych mohl říci, že ztráta obou končetin byla pro mě ta největší výzva a možnost v mém životě. Realita je ovšem taková, že život a všechno v něm se může obrátit pouze tehdy, když jste dostatečně zvídaví a pozitivní. Musíme nejdříve odvést svoji práci, svůj úkol a dát do toho ty správné emoce. Já říkám, že život je jako italská káva. Můžete do ní dát cukru, kolik chcete, ale když se už nebudete namáhat kávu zamíchat, tak nebude sladká, jak byste chtěli   .

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Csölleová a Vítek Formánek

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>