Cvičit a hlavně správně stát a sedět | Vozíčkář

Cvičit a hlavně správně stát a sedět

3.7.2016

DSC_2396Takový lék na zdravotní problémy hendikepovaných i pečujících má fyzioterapeutka Jitka Medová. Na Lize vozíčkářů už vedla několik běhů kurzu Měj se ráda, šetři záda. Jsou to velmi zajímavá a přínosná setkání, proto jsme ji poprosili, aby se o pár základních pouček a zkušeností podělila i se čtenáři Vozíčkáře.

 

– Jsou nějaká specifika rehabilitace, která by platila obecně pro lidi se zdravotním postižením?

Důležité je kompenzovat deficit, který tito lidé mají. Neurologický deficit, ztrátu končetiny, sezení na vozíku a podobně. Obecně platí, že je důležité zachovávat co nejlepší stabilitu, posilovat střed těla a udržovat tělo v kondici, tzn. protažené, mít dobře posílené svaly. Dá se říct, že pravidelným cvičením se udržuje jak šikovnost pohybu, tak se hlavně zvyšuje vnímavost těla vůči chybám. Takže když člověk pravidelně cvičí, začne mu tělo dříve vydávat signál, začne ho bolet v případě, že dělá nějaký špatný pohyb. Člověk pak může rychleji reagovat.

 

– Kdo a kdy by se měl obrátit na fyzioterapeuta?

Samozřejmostí je konzultace po úrazech. Vynechat by ji neměly ani maminky malých dětí, kterým se nezdá vývoj pohybu dítěte, například když miminko stáčí hlavu na jednu stranu. Po konzultaci s pediatrem je dobré dítě zkontrolovat na rehabilitaci a zabránit dalším problémům případnou terapií.

Navštívit fyzioterapeuta by měl také každý, kdo má problém s pohybovým systémem, ale hlavně člověk, kterého trápí delší dobu bolesti zad. Myslím tím řádově měsíce, ne roky! Konzultovat by měl i ten, kdo by chtěl začít sportovat. Měl by si zjistit, jak na tom je, které partie je potřeba protáhnout a stabilizovat, který druh sportu je pro něj vhodný a jak si neublížit.

 

– Bylo by tedy dobré, aby každý měl svého fyzioterapeuta? Podobně jako má třeba v USA téměř každý svého psychoterapeuta?

Ono jde vlastně o pár návštěv, není třeba k němu chodit každý týden jako do fitka, ale opravdu se naučit sérii cviků, které člověku vyhovují a jsou funkční. A potom je dobré mít toho fyzioterapeuta jako konzultanta. Na e‑mailu, na telefonu, pro kontrolu i při nějakých akutních potížích.

 

– Jak bude fyzioterapeut při návštěvách postupovat?

Fyzioterapeut by měl na základě vyšetření i v závislosti na druhu práce, kterou člověk dělá, navrhnout terapii problému, sérii cviků, metodu, koncept.

V praxi se mi osvědčilo najít spolu s odborníkem vhodné cvičení na protažení a procvičení svalů. Tuto sérii pak člověk cvičí každý den, je třeba zažít si ji jako zvyk, jako je čištění zubů. A pak si najít i jiné pohybové aktivity. Ale mít stále ten nástroj, základní sestavu, kterou si udržujeme pohybový systém v kondici. A pak cviky, kterými si pomůžeme i akutně (třeba po celodenním sezení na vozíku, kdy si člověk nemohl odpočinout).

 

– Jak je to v případě pečujících, ať již profesionálních pečovatelů nebo domácích pečujících?

Při práci v domově pro seniory jsem si všimla, že při službě, která trvá třeba 12 hodin (v domácím prostředím i déle), spolu s únavou roste počet motorických chyb. Unavený je pečující, ale i člověk, o kterého je pečováno. Je potřeba se soustředit na výběr samotné polohy, například při přesunu, kdy můžou být činnosti rychlé, energické. Při takových pohybech totiž hrozí docela velké riziko zranění pečujícího. Může nastat vyhřeznutí ploténky, ústřel, skřípnutí nervu a podobně.

Pak existují dlouhodobě problematické polohy. Třeba předklon při hygieně či krmení, kdy hrozí chronické postižení opakovaným přetěžováním svalových skupin.

Pečující a pečovatelé dost často nevědí, jak správně s klientem manipulovat, jak přistupovat k lůžku. A to nejen s ohledem na svoje záda, protože klienti často bývají větších hmotností s nízkou svalovou silou. Je dobré si zajít na nějaký kurz kvůli svému zdraví, ale také i kvůli zdraví klienta. Při špatném přesunu může dojít i ke zranění imobilní osoby, dření o podložku, pádu na hranu postele a podobně.

 

– Co by měl tedy pečující ve své každodenní práci dělat?

Měl by obecně pečovat o vlastní zdraví a vybírat vhodnou pracovní polohu. Také by si měl ve chvílích, kdy není tolik práce, nebo v pauzách zacvičit, protáhnout se.

Nesmíme opomenout také přínos pracovních pomůcek. Ze začátku se jejich používání může zdát jako zátěž. Až se je naučíme používat, měly by přinést pohybovému aparátu pečujícího odlehčení v řádu desítek procent, pokud je ovšem pomůcka vhodně zvolená. Jedná se například o skluzné podložky, desky a podobně.

 

– Doporučila bys nějakou osvětu ve správných postupech i pro lidi, kteří pečují o někoho v rodině?

Určitě ano, je to nejen psychicky, ale i fyzicky náročná situace pro pečovatele i pro celou rodinu. Je dobré tyto informace o přesunech, přístupu k lůžku, správné poloze těla, používání pomůcek získat a předejít tak situaci, kdy se například rodinný příslušník zraní nebo dojde k jeho přetížení. Najít za sebe urgentně z hodiny na hodinu náhradu bývá složité.

 

– Hodně se zabýváš také ergonomií pracovního místa. Kdy tě tato oblast začala zajímat?

Na fakultě jsem se začala více věnovat hře na housle. A často se mi stávalo, že jsem ráno po večerním hraní nemohla hýbat krkem. A tak jsem se snažila přijít na to, čím to vlastně je a jak by se tomu dalo předcházet. Hodně jsem taky sportovala, ale takovým problémům jsem nedokázala zabránit. Postupem času jsem přicházela na různé fígle, jak se v pauzách během hraní srovnat, co udělat, abych potíže neměla. Když potom moje sestra začala pracovat jako zubařka, zjistila jsem, že co se týče pracovní polohy, je to jedno z nejhorších povolání vůbec. Na ní jsem se vlastně více naučila, jak správně přizpůsobit pracovní polohu, a rozhodla jsem se více ergonomicky myslet.

Po škole jsem pracovala mimo jiné v domově pro seniory a i tam jsem už začala dělat o ergonomii přednášky pro pečovatele. Působila jsem i na neurologické ambulanci, kde jsem zjistila, že cvičení, i krátkodobé, je super, ale když potom celý den tělo používáme špatně, je výsledek nepřesvědčivý. Učila jsem tedy jak správně stát, sedět. Lidé si neuvědomují, jak je to důležité. Bereme sezení a stání jako samozřejmost, ale vlastně nevíme, jak to dělat správně.

 

– Patří tedy správný sed a postoj k základním principům zdravého životního stylu?

Určitě. Když třeba přijde člověk na rehabilitaci s nějakým problémem, měl by nejdříve získat informace o tom, jak správně stát, sedět, používat tělo, měl by získat základní poznatky o ergonomii. Ledaskde se to děje, ale ne vždycky.

 

– Daly by se na závěr uvést alespoň základy správného stání a sedu?

Špatný sed naznačuje zborcená poloha, kdy máme oslabený hluboký stabilizační systém, který nás v sedu nedrží. Snažím se motivovat lidi, aby vhodným cvičením posilovali tento hluboký systém, který je pak v sedu bude držet, aniž by na to museli myslet. Budou pak používat dynamický, aktivní sed, a tak „usedí“ delší dobu bez potíží.

Ve stoji děláme tu chybu, že stojíme s propnutými, zamčenými koleny. A to by se dalo nazvat velkým problémem dnešní doby.

 

– Takže správný stoj je takový, kdy mám trošku pokrčená kolena?

Ano, říkáme tomu odemknutá kolena, tím můžeme správně nastavit pánev, uvolní se celá horní polovina trupu, stoj je aktivní, zapojují se svaly, které se v tom zamčeném stoji zbytečně přetěžují.

(Pozn. red.: Celý rozhovor najdete na webových stránkách www.vozickar.cz)

Andrea Slavíčková

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>