Petra Čermáková patří do skupiny vozíčkářů, kteří nemají čas lamentovat nad svým osudem. Její postižení – svalová atrofie – jí rozhodně nebrání chodit do práce, aktivně pomáhat v několika organizacích, pořádat tábory i vyhlášená párty pro kamarády. Letos v dubnu si splnila svůj dlouholetý sen. Po letech příprav strávila 12 dnů v thajské Pattay a následně v Bangkoku. O své zkušenosti a rady se rozhodla podělit i se čtenáři Vozíčkáře.

– Proč právě Thajsko?
11138589_1045135658833994_8893376806551501200_nTěch důvodů bylo určitě víc. Jeden z nejdůležitějších byl ten, že je tam teplo. Vždycky mě ale lákalo dobrodružství a exotické země. Jeden můj kamarád v Thajsku dlouhodobě žil a moc hezky o tom vyprávěl. Začala jsem se o Thajsko zajímat a každý, kdo tam vycestoval, byl nadšený. Už zbylo jen vyřešit, s kým a kdy. Nakonec padla volba na letošní duben.

– Kdo se tedy nakonec stal členem expedice?
Potřebovala jsem někoho pohodového, kdo to se mnou dobře umí a dobře ovládá angličtinu. Nakonec se ukázalo, že bude ideální můj mladší bratr, který měl v té době volno. Přidal se k nám ještě kamarád vozíčkář, který je téměř soběstačný, a pak jeden kámoš jako jeho asistent. Byla to dobrá volba, protože se dobře známe a hlavně jsme díky dvěma chlapům byli úplně samostatní. Jak v asistenci, tak v dopravě. Musím říct, že jsme si to všichni absolutně užili a celá cesta nám změnila pohled na svět i na sebe samé.

– Jak probíhaly přípravy?
Připravovala jsem se na to několik let. Nejprve bylo potřeba ušetřit relativně dost peněz. Z důchodu a platu za poloviční úvazek to nešlo tak rychle. Rodiče mi nakonec finančně pomohli. Navíc jsem si byla 11140069_1041978805816346_2781423064848776299_njista, že musím sehnat peníze i pro svého asistenta, protože mi přišlo férové, mu alespoň část nákladů zaplatit. Nejen kvůli Thajsku jsem zhubla asi 20 kilo, což značně ulehčilo manipulaci se mnou. Věděli jsme, že určitě nechceme jet s žádnou cestovkou. Je to o moc dražší a o moc nudnější. Chtěli jsme tu zemi opravdu poznat a neproválet to u hotelového bazénu. Všechno jsme si domlouvali na vlastní pěst přes internet. Jak letenky, ubytování, tak půjčení auta. Musela jsem navíc na 14 dní opustit pohodlí svého električáku a usednout na mnohem praktičtějí mechanický vozík. Co bylo pro mne asi nejtěžší, ale ukázalo se to jako zcela nezbytné, bylo nechat si zavést katetr.

– To určitě nebylo jednoduché rozhodnutí. Co tě k tomu vedlo?
No na jedné párty jsem se kamarádce zdravotní sestře svěřila, že mám obavu, jestli v letadle vydržím šest hodin nečůrat. Vysvětlila mi, že katetr je nejelegantnější řešení, a nabídla se, že mi ho těsně před odletem zavede. Měla jsem sice trochu obavu, ale nakonec se to ukázalo jako absolutně klíčové. Nejenže jsem si let plně užila, ale dalo mi to do té doby nepoznanou svobodu pít tolik tekutin, kolik jsem jen chtěla. Nemuseli jsme žít ve stresu, kde najdeme nějaké bezbar wc, což bylo skvělé, protože v Thajsku jsou jen v nákupních centrech evropského typu. Takhle stačilo jen párkrát za den někde vylít PET láhev.

11127503_1042435822437311_8096754325028717026_n– Jak jsi věděla, že ubytování bude bezbariérové?
Na internetu je spousta serverů, které turistům nabízejí soukromé ubytování. Jsou to obvykle nově postavené byty za cenu českého hostelu. Zajímaly nás jen dvě věci: nízká cena a bezbariérový přístup. Byty jsou podrobně nafoceny, takže jsme měli jistotu, že budou opravdu bezbar. Byli jsme fakt překvapení, že ubytování bylo skutečně luxusní. Měli jsme přístup i do bazénu.

– Jak probíhal let?
Letěli jsme z Vídně do Dubaje. Tam jsme měli na přestup asi jen dvě a půl hodiny, což se ukázalo jako docela málo. Dubajské letiště je obrovské, a ačkoliv jsme použili i rychlodráhu, měli jsme namále, abychom to stihli. Trochu zádrhel byl, když jsme chtěli na záchod. V muslimském světě je nepředstavitelné, že by muž vstoupil na ženský záchod a žena na pánský. Vzhledem k tomu, že nebyl samostatný bezbar záchod a já jsem měla dva chlapy, jsme to nakonec vyřešili v jednom zapadlém koutě. Shodou okolností jsme si k letu vybrali společnost Emirates, která je vyhlášená svými skvělými službami pro vozíčkáře. Vše proběhlo bez jediného problému a díky tomu, že jsme nastupovali a vystupovali společně s posádkou, jsme byli rekordně rychle odbaveni.

– Jak se žije vozíčkářům v Thajsku? Potkali jste nějaké?
Těžko. Vše je příšerně bariérové. Nepotkali jsme jediný bezbar dopravní prostředek. V Bangkoku postavili nedávno novou nadzemku. Všechny stanice jsou do prudkých schodů, nikomu to ale nevadí. Jediná možnost přepravy je vlastním autem. Z toho důvodu jsme si půjčili auto z půjčovny. Nebylo to úplně levné, ale jinou možnost jsme neměli. Místní vozíčkáře jsme potkali dva. Žebrali a vypadali dost zanedbaně. Nevím, jestli mají nějaký sociální systém, řekla bych, že ne.

– Jak jste řešili jídlo? Thajské jídlo bývá dost ostré.
11146264_1043980888949471_2996936220550936552_nThajská kuchyně je neuvěřitelně zdravá a moc dobrá. Všechno jsme kupovali na ulicích. Všude jsou pouliční prodavači, kteří vám za pár korun prodají cokoliv od čerstvého ovoce až po kousky masa na špejlích, které jsme si oblíbili. Dostali jsme doporučení chodit do těch bister, která hojně navštěvují místní. Pravidlo bylo, čím hůř to místo vypadalo, o to lepší jídlo měli. Vždycky dostanete krásně vonící rýži, která je chutná sama o sobě, a k tomu nějakou omáčku. Jako bělocha se vás zeptají, jak moc „spajsy“ to chcete. My jsme chtěli jenom trochu, ale bratr jedl to nejostřejší, co bylo k mání. Dokonce i nějaké extra ostré posekané žáby. Samostatnou kapitolou byl smažený hmyz. Všichni kluci to ochutnali, ale já jsem na to nesebrala odvahu.

– Co památky, viděli jste něco?
10355747_1042433649104195_4724164520121683721_nSamozřejmě, to jsme si nemohli nechat ujít. Díky autu jsme toho projezdili hodně. Viděli jsme obrys Buddhy vytesaného do skály a bezpočet krásných chrámů. Navštívili jsme mořský svět – obrovské průchozí akvárium. Vstupné bylo dost drahé, ale bylo to kompletně bezbar a našinec běžně nemůže obdivovat krásu plavajících rejnoků. Byli jsme i v takovém zajímavém, ze dřeva vyřezávaném chrámu, který sponzoruje místní podnikatel. Dokonce i výtah byl dřevěný. Hodně jsme toho viděli v Bangkoku. Hlavně obrovský komplex královského paláce.

– Na co si dát pozor?
V Thajsku platí za některé přestupky velice přísné tresty. Možná proto mají minimální kriminalitu. Netoleruje se ani malé množství drog a urážka královské rodiny. Královská rodina je všude vysoce vážená a v celém Thajsku můžete potkat tisíce bilbordů všech velikostí s jejím vyobrazením. Dopravní předpisy sice existují, ale nikdo si s nimi hlavu 11078184_1043981095616117_4558577630022475557_nmoc neláme. Je to takový organický chaos. Co je vidět na každém rohu, je prostituce a sexturismus. Velice často jsme vídali bílého staříka, jak si vede mladou Thajku. Pochopili jsme, že v jejich kultuře má sex úplně jiný rozměr. Rozhodně je dobré si dát pozor na to, zda všechny ženy skutečně ženami jsou. Jeden člen naší posádky hořce zjistil, že to nutně nemusí být pravda.

– Pojedeš znova?
Určitě bych ráda. Už jen kvůli těm lidem. Thajci jsou neuvěřitelně milí lidé. Škoda, že neumějí víc anglicky. Ráda bych viděla místa, kde je méně turistů. Slyšela jsem, že ostrovy jsou údajně překrásné. Láká mě třeba i Kambodža nebo Barma. Rozhodně to ale nebyl poslední takový výlet a ráda bych vyzvala čtenáře Vozíčkáře: pojeďte příště se mnou!

Michael Vidura