Sdílet

Atmosféra zářících svíček dále graduje. Staré známe písničky, při kterých si každý alespoň v duchu brouká melodii, dodávají celému muzikálovému představení takovou tu „domácí“ pohodičku. Již od prvního momentu si herci získali přízeň diváků svým energickým výkonem. Celá scéna byla zkomponována do půlkruhového oblouku stoliček s kolečky i bez. Herce z levého předního rohu doprovázeli hudebníci ze skupiny Joe band. Děj se odehrával uprostřed půlkruhové „židlové“ konstrukce i v prostoru kolem diváků, kteří tak měli  šanci zapojit se.

Dobrodružství loupežníka Nikola Šuhaje, kterého hraje mladý nadějný herec a zpěvák Martin Pavlát, začíná v zákopech 1. světové války odkud se svým věrným kamarádem utíká. Po vojně i po milostných dobrodružstvích se vrací zpět ke své životní lásce Eržice. Tuto krásnou ženu ztvárnila Eva Křivánková, která svým hlasem uchvátila nejen diváky ale, i odbornou veřejnost. Po svatbě se Nikola opět vrací k nepoctivému výdělku a začíná loupit a krást. Hlavní hrdina se svými (ne)věrnými spolupracovníky uzavírají výhodný „kšeft“ s již zmíněným prohnaným židem Magerim. Akční scény střídají až dojímavě sebezpytné  myšlenky. Žandáři nemohou přijít Šuhajovi na kobylku  a využívají nesebevědomé a jeho příliš zmatené kumpány, kteří se mu nakonec stanou osudnými.

Bylo tu není tu, havrani na plotu, bylo víno v sudě, teď tam voda bude, není není tu. Známá melodie uzavírá představení. Nekonečný aplaus a „standing ovations“  na premiéře mluví za vše. Nehledě na to, že ji navštívili oba autoři Miloš Štědroň a Milan Uhde. Povedlo se. Bariéry prolomeny a každému bylo jedno, jestli herci jsou na vozíku nebo chodí po svých. Jejich herecké výkony vyhrály.

Na další reprízu se můžete těšit 3. června 2012 v Bezbariérovém divadle Barka od 19.00. Vstupné: 100 Kč. Kvůli velkému zájmu je dobré místo zarezervovat na tel. čísle 604 121 550 (Michael Vidura) nebo na e-mailu: balada@vidurius.cz.

Kristýna Škaroupková

Sdílet

Vozík, berle, bolesti zad, ztráta zaměstnání, zdravotní psychické i fyzické komplikace. Jen několik z mnoha následků těžkých dopravních nehod. Zdraví je k nezaplacení. Když už vás ale někdo nabourá, je dobré se aspoň domoct finančního odškodnění, které vám náleží. Není to však jednoduchá cesta. Pomoc na ní nabízejí zkušení průvodci. Společnost VOTUM Centrum Odškodnění, a. s., je jednou z mála firem, které pomáhají osobám poškozeným na zdraví při dopravních nehodách, které samy nezavinily. Vymáhá pohledávky od pojišťoven, které mají povinnost hradit škody na majetku i zdraví z povinného ručení svého klienta. „Není to boj s člověkem, který nehodu způsobil, ale boj s pojišťovnami. Ty totiž fungují tak, že vyplácejí jen nároky, které si poškozený vůči pojistiteli uplatní a prokáže. O těchto nárocích však lidé nemají většinou ani zdání,“ popisuje vznik těchto rozdílů František Šmíd, obchodní ředitel společnosti Votum, a. s.

Podle jeho zkušeností osm lidí z deseti o svých právech neví. Devátý tuší a desátý si vezme advokáta. V nerovném boji je těžké vyhrát, pokud to člověk zkouší sám. „Spolupracujeme s lékaři – soudními znalci, kteří se velmi dobře vyznají v posuzování zdravotního stavu. Dokážou získat naprosto kompletní dokumentaci, ví, po čem se pídit, a také se aktivně snaží uplatnit vše, nač má klient právo. Na takové úkony běžní lékaři nemají čas,“ uvedl Šmíd.

Téměř vždy zásah odborníků pomůže. „Za rok a půl praxe se mi stalo jen jedenkrát, že by klient bez pomoci odborníků vysoudil vše, na co měl nárok. Ve všech ostatních případech jsme obětem autonehody pomohli získat peníze, na které měli nárok. Nelze říct obecně kolik, protože tyto případy jsou skutečně individuální, a průměrné číslo by jen mátlo,“ doplňuje Šmíd.

Práci takových odborníků však ilustruje konkrétními případy. Pan X jel s manželkou v autě, naboural, manželka byla zraněná a v důsledku toho je v částečném invalidním důchodu. I v tomto případě je možné požadovat od pojišťovny odškodnění pro manželku. Finanční injekce se jistě bude ve vyrovnání se s hendikepem a ztrátou zaměstnání hodit. A manžela to nebude stát nic, vše zaplatí pojišťovna.

Co lidi po autonehodě většinou neví?

Tyto nároky jsou uplatňovány z povinného ručení. U životních a úrazových pojistek nemají pojišťovny takovou snahu ošidit svého klienta, je to jejich partner. Problémy můžou nastat se špatně a nevýhodně uzavřenou životní pojistkou, většinou se ale nároky vyplývající ze smlouvy uznávají bez obtíží. „U povinného ručení není oběť partnerem pojišťovny. Ty proto nemají motivaci klienta řádně odškodnit,“ potvrdil Šmíd.

Jak to chodí s advokáty?

Na advokáty se s žádostí o pomoc obrací hlavně ti, kteří na to mají peníze. V porovnání se specializovanými firmami je však taková investice nespolehlivá. Advokáti se většinou pohybují v širším okruhu právních sporů a odměnu berou bez ohledu na to, zda něco vysoudí.

Opět případ z praxe. Paní X šla s manželem po silnici. Vrazilo do nich auto. Manžel po půl roce na následky nehody zemřel, paní X zůstala v plném invalidním důchodu, později v částečném. Obrátila se na advokáta, na poplatcích mu zaplatila 60 tisíc korun. Advokát nevysoudil nic a při soudním líčení jí navíc ještě vrazil do ruky papíry, že se jistě obhájí sama, že má neodkladnou schůzku. Paní X však měla nárok minimálně na 300 tisíc korun bolestného.

Vyrovnat se s takovým zásahem a tragickým převratem v životě není jednoduché. Málokterý člověk zachová v takové situaci chladnou hlavu a chce řešit finanční odškodnění. Podle zákona je možné řešit případy až 4 roky staré. „Setkal jsem se s různými reakcemi. Někdo chtěl odškodnit například smrt svého příbuzného den po autonehodě, v jiné pozůstalé rodině ještě rok po události měli zatemněná okna a s nikým se nechtěli bavit,“ líčí František Šmíd.

Jak tedy postupovat správně při řešení finančních otázek?

Rozhodně je nutné poradit se s odborníkem – ne s kamarády u piva, jak to často lidé řeší. Vyplatí se zvážit, jak velkou částku lze po pojišťovně požadovat. V případě menších a krátkodobých úrazů není zásah firmy zajišťující spravedlivé odškodnění efektivní. Konzultace a audit případu je však zdarma, proč to tedy nezkusit, že?

Kontakt: VOTUM Centrum odškodnění, a. s., tel.: 844 654 123, www.votum-co.cz

(ata)

Sdílet

Služba je určena zejména klientům, kteří potřebují poskytnout obsáhlejší konzultaci. „Vyškolení odborníci se budou moci předem seznámit s průběhem důchodového pojištění klienta a jednání bude konkrétnější a efektivnější. Jde tedy o exkluzivní službu nad běžný standard toho, co klientské centrum při ústředí ČSSZ v důchodové agendě poskytuje. Věřím, že novou službu klienti ocení, hlavně ti mimopražští,“ říká ústřední ředitel ČSSZ prof. JUDr. Vilém Kahoun, Ph.D.

Klienti si mohou termín pro osobní konzultaci objednávat od 15. května 2012, kdy ČSSZ provoz telefonní linky na čísle +420 257 062 869 zahájí, a to každý pracovní den od 8 do 12 h. Sjednání termínu bude možné uskutečnit až s měsíčním předstihem. Pro objednané konzultace je pak vyčleněn čtvrtek a pátek. Poskytování informací je samozřejmě bezplatné a týká se pouze zákonného důchodového pojištění, které zajišťuje ČSSZ.

Klientské centrum pro důchodové pojištění ČSSZ má úřední hodiny každý pracovní den – pondělí a středa 8-17 h, úterý a čtvrtek 8–14:30 h, pátek 8–14 h. Sídlí při ústředí ČSSZ v ulici Křížová v Praze 5 a je dobře dostupné městskou hromadnou dopravou:

• metro – trasa B zastávka Anděl a pak dále autobusem nebo tramvají,
• autobusy – linka 104, 120, 121, 231 zastávka Správa sociálního zabezpečení,
• tramvaj – linka 7 zastávka Křížová a dále chůzí cca 300 metrů ulicí Křížová ke komplexu budov ČSSZ.

V klientském centru při ústředí ČSSZ získají klienti informace obecného charakteru o podmínkách nároku na dávky důchodového pojištění, postupu při vyřizování žádostí o dávky důchodového pojištění, podmínkách a způsobu výplaty dávek důchodového pojištění v ČR i do zahraničí, způsobu realizace srážek z důchodů prováděných na základě výkonu rozhodnutí. Klientům poskytnou pracovníci též konkrétní informace týkající se jejich důchodových nároků. Výjimkou je sepisování žádostí o důchod, které klient řeší na okresní správě sociálního zabezpečení podle svého trvalého bydliště nebo na územním pracovišti Pražské správy sociálního zabezpečení.

Zdroj: ČSSZ

Sdílet

Novela je pozitivního rázu, reaguje na nespravedlivý přístup k osobám se zdravotním postižením, které dle vyhlášky č. 182/1991 Sb., v minulosti žádaly o příspěvek na zakoupení motorového vozidla a k datu 31. 12. 2011 jim ještě neuplynula pětiletá lhůta pro opětovné poskytnutí příspěvku.

Výše zmíněná novela upravuje přechodná ustanovení tak, aby tyto osoby mohly žádat o nový příspěvek na zvláštní pomůcku na zakoupení motorového vozidla (dle nové legislativy) poprvé po 1. 1. 2012 již po uplynutí pětileté lhůty od poskytnutí předchozího příspěvku.

Novela již prošla celým legislativním procesem a 7. 5. 2012 byla vyhlášena ve Sbírce zákonů, účinnosti nabývá 15. dnem ode dne vyhlášení – tzn. 22. 5. 2012.

—

Případné dotazy k tomuto článku prosím směřujte přímo na Poradnu pro život s postižením.

(lum)

Sdílet

Spolupráce bude mít mnoho podob: od speciálních plošin a technických úprav areálů přes vlastní bezbariérová hlediště až po zvýhodněné vstupné či odbornou asistenci. Zajímavostí každého festivalu je bezBAR, speciálně upravený bar, v němž budou obsluhovat vozíčkáři.

Na festivalu dáme také prostor chráněným dílnám a jejich ojedinělým výrobkům.

Obecné informace o projektu Zážitky bez bariér můžete nalézt na stránkách nadace http://www.nadaceokd.cz/zazitkyBB/

Pro konkrétní informace prosím sledujte webové stránky festivalů, kde budou v příštích týdnech zveřejňovány důležité informace a kontakty na pověřené osoby, které vám zodpoví případné dotazy. Stránky jednotlivých festivalů:

United Islands České spořitelny: www.unitedislands.cz

Colours of Ostrava: http://www.coloursofostrava.cz/

Štěrkovna Open Music: www.sterkovnamusic.com

Živá ulice: www.zivaulice.eu

(lum)

Sdílet

KDE: Plzeň 19.5.-25.5. 2012

Jde o první akci svého typu u nás, která se po celý týden věnuje sbližování lidí a pomáhá rozpouštět předsudky ve společnosti. Hlavním propojovacím místem je plzeňské náměstí se zázemím unikátní vozíčkářské kavárny. Máte chuť zkusit něco nového? Zasportovat si, vychutnat si divadelní představení, zažít skvělý koncert nebo se třeba jen odreagovat v kavárně u šálku dobrého čaje?U nás si to své najde opravdu každý – tak zkuste s námi POPOJET!

PROGRAM a další důležité informace naleznete na www.popojedem.org

Něco navíc: Deset z Vás, kteří se stanou našimi fanoušky na facebooku (odkaz níže), vyhrává dárkový poukaz na speciální masáž lávovými kameny od renomovaného masážního studia RELAX – www.relaxprimda.cz
Slosování proběhne 25.5. na zakončovací párty v kavárně.

POPOJEDEM NA FACEBOOKU:
https://www.facebook.com/o.s.popojedem?ref=notif%C2%ACif_t%3Dfbpage_admin

Těší se na Vás zapálený tým POPOJEDEM
Jakub Mareš
Majda Šamanová
Evča Brejchová
Míša Kavalířová
Martina Eibichtová
Martin Bušek

(lum)

Sdílet

„Prosím vás, nechoďte na hodiny náboženství ožralý!“ S tímto přišel za Otcem Stanislavem Zwyrtkem kolem přelomu tisíciletí, když sloužil jako farář v Bohumíně, jeden z jeho farníků. „A to mě přimělo nechat se vyšetřit,“ vzpomíná se smíchem třiapadesátiletý kněz, „spolu s tím, že jsem začal padat z kola a ze schodů.“ Ještě před potvrzením roztroušené sklerózy obdržel pokárání z biskupství za své údajné holdování alkoholu.

Docela určitě to nebylo nic příjemného. Zejména současně s diagnózou nabízející pouze více či méně rychlé zhoršování zdravotního stavu, Otec Stanislav to však, dnes už na vozíku, vypráví pobaveně, jako historku pro zasmání.

Častý smích vůbec doprovází celý náš rozhovor, i když často mluvíme o věcech, které nijak veselé nejsou.

Mluvíme vlastně tři, vzpomínky Otce Stanislava doplňuje a občas rozvádí sestra Joannes z komunity boromejek ve Frýdku-Místku, která po jeho boku stojí od propuknutí nemoci. Otec Stanislav je již po mnoho let jejím duchovním vůdcem.

„Doktor mi řekl, že mám roztroušenou sklerózu a zeptal se: ,tak co s tím budeme dělat?‘ Opáčil jsem: ,Na šibenici to snad není!‘“

„Jak má věřící člověk chápat tak těžké onemocnění?“ Vyrukuji na úvod s otázkou, která mně samotné vrtá hlavou: „když se něco stane nám, pláčeme a křičíme, proč zrovna my, proč ne někdo jiný…“ „Taky jsem si říkal,“ usměje se, „ale to je tajemství Boží. Mým posláním je svědčit o víře a o lásce Pána Ježíše. S nemocí jsem přijal úkol svědčit o Boží lásce o to víc. Hned, jak jsem si uvědomil, co moje diagnóza znamená, napadlo mě, co pro Něj budu muset snášet. A Bůh mi dává milost, abych to dokázal radostně.“

Na začátku to ještě vcelku šlo, prvních šest let se nemoc příliš výrazně neprojevovala. Potom ale nastoupily dva těžké záchvaty během jednoho roku následované prudkým zhoršením stavu.

Otec Stanislav se musel začít vyrovnávat s tím, že tělo velice rychle přestává stačit duchu plnému energie a nadšení. Tam, kam by se duch rozletěl, tělo se stěží došourá, přibývají smyslová omezení, i řeč se kazí a najednou se jen těžce vyjadřují myšlenky. Poslední dva tři roky se jeho nerozlučným společníkem stal invalidní vozík.

Mnohé nepříjemné projevy nemoci lze brát s humorem. Když Otec Stanislav ještě sám chodil nakupovat, často míjel skupinku násosků potloukající se s láhvemi piva v rukou kolem obchodu. „Podívejte se na něho,“ vykřikl jeden, „kněz a motá se ještě víc jak my!“

S nástupem roztroušené sklerózy byl Otec Stanislav zbaven farářství a stal se kaplanem v Ostravě-Pustkovci. Byl tak zproštěn mnoha náročných povinností a radoval se, že bude mít dost času na to, co je jeho srdci a duši nejbližší: na duchovní doprovázení jedinců, na poskytování opory těm, kteří ji potřebují.

„Nemůžete jen tak vyběhnout na náměstí a chytat lidi za rukáv.“ Na novém místě se vztahy navazují pomalu; lidé nevědí, jak reagovat na kněze upoutaného na vozík. Postupně, kapku po kapce, ale získávají důvěru a uvolňují se.

Jeho další zastávkou byl hospic v Ostravě Vyškovicích, kde jednak sloužil jako kaplan, jednak měl, za nemalého přispění sestry Joannes, potřebnou péči. Po jejím přeložení do Frýdku-Místku se na začátku roku 2010 stal jeho novým domovem Dům pokojného stáří u Panny Marie Frýdecké. Zde každou neděli slouží mše a podle svých sil ulehčuje život obyvatelům domova. Stále za ním přicházejí věřící, kterým poskytuje dlouhodobé duchovní vedení a oporu, a zájemce provází během ignaciánských exercicií (modliteb a hlubokých kontemplací nad Písmem).

„Otec vždycky uměl naslouchat a je výborný zpovědník,“ vysvětluje setra Joannes, „lidé v jeho přítomnosti cítí, že si na nic nemusí hrát. Že mohou klidně a s důvěrou odložit všechny masky.“ „To je tím, že mi švenkuje paměť,“ skáče jí do řeči otec Stanislav, „mohou se mi svěřit bez obav. Nic neprozradím, protože všechno zapomenu. A nebojí se mě, protože jim je od prvního pohledu jasné, že už nikoho nezbiju, ani kdybych chtěl.“

Nemálo práce pro jednoho člověka. Zejména, když mu jeho vlastní tělo situaci nijak neulehčuje. Z otce Stanislava však přímo vyzařuje mír a radost. Se svou nemocí se smířil a dosáhl vnitřního sjednocení; pokorného přijetí toho, co je. Ale přirozeně to nebylo jednoduché.

„Prošel jsem si krizí“

Ta největší nastoupila společně s oslavami jeho padesátých narozenin skoro před třemi roky. Chvíle pokoření a odmítání. Pocit osamocení a obtížné snášení lidské přítomnosti. Nejtěžší bylo přijmout zhoršení nemoci a všechna pokoření a nesnáze, které to s sebou nese. Byly to chvíle, kdy duch zápasil s tělem, místo aby s ním byl v harmonii. Hlubokou depresi ale nakonec vystřídalo smíření a trpělivost – „i za těchto podmínek má můj život smysl.“

Mnozí z nás často přemýšlejí o tom, co by udělali jinak, kdyby se dal vrátit čas. Otec Stanislav má v životě jasno: i kdyby se podruhé narodil, znovu by se stal knězem.

A co si nejvíce přeje? Co nejdéle být schopen sloužit mši svatou.

A jak se vůbec dostal ke kněžství? „Knězem jsem chtěl být od narození,“ říká Otec Stanislav s jen mírnou nadsázkou a ozřejmuje svá slova příběhem z dětství. Narodil se věřícím polským rodičům v Těšínských Beskydech v Mostech u Jablunkova. Doma mluvil polsky, s některými sousedy česky. Jako malé dítě chápal rčení, že kněz se musí narodit v ornátu doslovně, když mu asi ve třech letech vysvětlili, co to doopravdy znamená, zaradoval se, že má ještě šanci. Brzy nato mamince oznámil, že se hodlá stát knězem. Ta mu, pravděpodobně nemálo překvapena, poradila: „takovými blbostmi se ještě nezabývej.“ Malý Stanislav naoko poslechl, účastnil se běžných klukovských darebáctví, vystudoval gymnázium, na kterém vynikal v matematice a přírodních vědách. Všichni považovali za dané, že něco z toho půjde studovat na vysokou školu. Jaké muselo být překvapení rodiny, když Stanislav po maturitě přinesl přihlášku do kněžského semináře.

Na plné obrátky běžící normalizace ho tehdy ani trochu neodradila.

Otec Stanislav povzbuzuje všechny, aby vydrželi, co na ně život nakládá. Velkým příkladem je mu papež Jan Pavel II, který vytrval i v těžké nemoci a pracoval takřka až do své smrti: „Bůh je s námi až do konce a váží si našeho života, ať už jsme v jakémkoli stavu.“ „Byl to můj oblíbený papež,“ dodává, „taky Polák .“

Srdečnost a záviděníhodnou houževnatost otec Stanislav pravděpodobně zdědil. S nesmírnou láskou a vděčností vzpomíná na svou babičku, která byla za druhé světové války, po smrti manžela, spolu se svými dvanácti převážně malými dětmi odvlečena na práci do Německa. Celá rodina trpěla hladem, zimou, příliš těžkou prací a strachem. Koncem války se ocitla na bojišti a musela utíkat; nebezpečí hrozilo od Němců i od Rusů. Jeden ze starších chlapců, Toník, vinou bídných podmínek onemocněl tuberkulózou a během útěku z fronty zemřel. Po návratu do rodných hor, který sám o sobě působí jako zázrak, zjistila, že si z jejich milovaného domku gestapáci udělali psinec. Rodina tak přišla o všechno a musela se protloukat v bídě. Zoufalství ale nepropadla a pouze s jedním zedníkem nakonec postavila dům nový.

Vyprávění s příhodným názvem Vysídlení ještě ve škole polsky sepsala Stanislavova teta Anežka Lupinská, která to vše prožila jako malé dítě. Při příležitosti setkání celé velké rodiny Otec Stanislav text přeložil do češtiny a spolu s fotografií milované babičky vydal jako připomínku kořenů, ze kterých všichni pocházejí.

Tereza Dědinová

Sdílet

Futonové matrace zajistí nejen kvalitní spánek spojený s příjemným odpočinkem, ale jsou také velmi prospěšné zdraví. To díky použitým přírodním materiálům a také tomu, že se futony přizpůsobí tělu, a vy se tak můžete zbavit nepříjemné bolesti zad, která provází velkou řadu lidí – vozíčkářů především. Futony  jsou vhodné i pro alergiky, jelikož udržují  tělo v suchu po celou dobu spánku.

Futonové matrace jsou staletími prověřené matrace v převážně tvrdším provedení, které však díky použitým materiálům navodí pocit měkkosti. Pokud přeci jen toužíte raději po opravdu měkkém spaní, jsou k dostání futonové matrace ve změkčené verzi, která je obohacená latexem. Ve futonové matraci nenajdete žádné kovové pružiny, které by Vás mohli nepříjemně tlačit nebo po delší době používání vydávali nepříjemné vrzání, ale pouze čistě přírodní materiály. Futonová matrace se skládá z kvalitních přírodních materiálů jako je bavlna, vlna, kokosová vlákna, přírodní latex, koňské žíně nebo aloe vera a díky těmto přírodním materiálům jsou futonové matrace vhodné především pro alergiky a astmatiky.

Jako podklad pro futonové matrace se nejčastěji využívá klasický postelový rám nebo praktická pohovka (sofa). Moderně smýšlející lidé si však přijdou také na své a mohou si nechat vyrobit rám pro futonovou matraci na zakázku, včetně vlastní volby barevného provedení matrace, která má již tak moderní a nadčasový design. Proti znečistění se pak na futonové matrace používá snímatelné dekorativní povlečení vyrobené ze 100% bavlny.

Cena za futonové matrace je přitom nižší či srovnatelná s cenou běžných matrací, které Vám však nezajistí tak kvalitní a zdravý spánek jako futon. Mnoho dalších informací o futonových matracích s možností jejich nákupu naleznete na webových stránkách nejfuton.cz, kde se můžete při výběru vhodné matrace poradit s prodejcem pomocí online chatu.

Exkluzivní nabídka pro čtenáře webu www.vozickar.com! Sleva 500 Kč na vybranou futonovou matraci z e-shopu nejfuton.cz. Pro uplatnění slevy klikněte sem.

Autor: nejfuton.cz

Sdílet

- Vím, že vznik vaší organizace nějak souvisel se Svazem paraplegiků, kde jste sama ještě nedávno působila jako sportovní koordinátor. Co se vlastně stalo?

Centrum Paraple se předloni oddělilo od Svazu paraplegiků, své mateřské organizace, a my pokračujeme dál, ale pod jinou hlavičkou. Dosavadní aktivity rozvíjíme od 1. ledna 2012 pod názvem Česká asociace paraplegiků.

- Můžete nějakou představit čtenářům?

Vesměs jde o činnosti zaměřené na lidi s poraněním míchy. Především jsme organizací, která poskytuje sociální poradenství a připomínkuje legislativu. Komunikujeme s ministerstvy, politiky, úřady, pojišťovnami či s Národní radou osob se zdravotním postižením a snažíme se, aby vyhlášky či zákony byly ku prospěchu naší cílové skupiny. V poslední době se třeba snažíme vysvětlit úředníkům na ministerstvu práce, že osoba ochrnutá i na polovinu těla nemůže být u příspěvku na péči zařazena do I. stupně závislosti na pomoci jiné osoby. Také je upozorňujeme, že lidé se stejnou diagnózou bývají v každém kraji posuzováni jinak. Vypadá to, že čím víc je člověk s postižením v Česku aktivní, tím víc je finančně „bit“, zatímco v jiných státech je tomu právě naopak.

Ani zrušení příspěvku na úpravu bytu nebylo správné. Pro člověka, který se po úrazu ocitne na vozíku a dosud žil v běžné domácnosti, je velmi těžké finančně zajistit odstranění bariér tak, aby dál mohl samostatně žít. Přitom často nejde jen o „čerstvého“ vozíčkáře, ale taky o fakt, že má doma malé děti, o které se musí starat… Dobré zkušenosti při hledání řešení máme s poslankyní Lenkou Kohoutovou.

- Jako novinář jsem měl v posledních letech pocit, že Svaz paraplegiků se věnuje hlavně Centru Paraple a ostatní své aktivity (třeba spinální program, projekt S vozíkem na cestách nebo Paraplegiologické fórum) odsouvá na vedlejší kolej. A nyní se zdá, že jste zároveň s novým názvem nabrali čerstvý vítr do plachet…

Je to tak. Právě spinální program býval pro Svaz paraplegiků velmi důležitou aktivitou, a my se snažíme ho znovu nastartovat. Naší klíčovou osobou je od loňského září Zdenka Faltýnková, fyzioterapeutka a ergoterapeutka, která má dlouholeté zkušenosti z Paraplete a je členkou několika odborných společností.

- Jak nyní spinální program vypadá?

Paní Faltýnková průběžně navštěvuje spinální jednotky a už tam hovoří s lidmi, kteří jsou po úrazu. Vysvětluje jim, jak je důležité vyrovnat se s trvalým ochrnutím, psychicky je povzbuzuje a dává jim informace důležité pro jejich integraci v místě bydliště. Původně jsme chtěli vytvořit po republice síť regionálních zástupců, kteří by kontaktovali nové lidi po úrazu a poskytovali jim důležité rady a informace. A zároveň by shromažďovali souhrnné údaje, které by předávali do sídla České asociace paraplegiků. Ale bohužel jsme dvakrát neuspěli s projektem a nedostali jsme na to finance z evropských fondů. Máme tedy koncepci, ale zatím ji nemůžeme realizovat.

Naštěstí funguje mezi vozíčkáři přirozená velká solidarita, takže ti zkušenější běžně radí a pomáhají „nováčkům“ v rehabilitačních centrech i při jejich návratu domů… Ale systémová podpora by pochopitelně zahrnovala úplně každého člověka krátce po úrazu a zajistila by mu komplexní poradenství od profesionála.

- Z čeho vaše koncepce vychází a kde jste se inspirovali?

Jde o model, který se osvědčil v řadě zemí, například ve Švýcarsku či Anglii. Jeho základním principem je „rovný rovnému“, tedy že jeden vozíčkář pomáhá a radí druhé osobě na vozíku. Je prokázáno, že právě tohle je nejefektivnější způsob pomoci člověku po úrazu, který vede k jeho rychlé integraci do společnosti.

Náš projekt počítal s vytvořením sítě odborně vyškolených vozíčkářů, kteří by – jako zaměstnanci naší Asociace – působili ve všech krajích. Chtěli jsme zřídit šest regionálních zástupců, tedy jednoho člověka na dva kraje. Spolupracovali by se spinálkou a rehabilitačním ústavem, případně i s pracovním úřadem. Nejvýznamnější roli by měli při návratu „čerstvého“ vozíčkáře domů.

Právě v téhle situaci mívá tělesně postižený člověk největší potíže, například s bariérami v bytě či při začleňování se zpět do rodinného života. Chybí mu potřebné informace, uvítal by rady i psychickou podporu, ale často nemá nikoho, kdo by mu to poskytl. A my bychom mu v každém kraji zajistili jakéhosi terénního pracovníka, který sám sedí na vozíku, zná dobře region, vyzná se v legislativě a kompenzačních pomůckách a má po ruce užitečné kontakty. A dovede také nového vozíčkáře povzbudit a motivovat k novým aktivitám, třeba ke sportu či k hledání zaměstnání.

- Když si představím jednoho zástupce na dva kraje, je jasné, že by měl práce nad hlavu…

Samozřejmě! Proto nyní píšeme granty a žádáme o dotace jednotlivé kraje. Budeme rádi, když se náš záměr uchytí aspoň v některých z nich. Smutné je, že jiné evropské státy tenhle způsob pomoci podporují, protože je velmi účelný a má prokazatelné pozitivní výsledky. Ale ministerstvo práce a sociálních věcí k němu zatím není vstřícné. Snažíme se to změnit.

- Jaké další aktivity Asociace stojí aspoň za zmínku?

Nedávno jsme spustili portál Vozejkov.cz, určený nejen pro lidi s poraněním páteře a míchy. Jednotlivci i organizace si tam mohou samy vkládat příspěvky a při vyhledávání se informace dají filtrovat podle regionů a data. Těší nás, že je o tuto sociální síť velký zájem, hlavně mezi mladšími vozíčkáři.

S Městskou částí Prahou 10 chystáme dvanáct „startovacích“ bytů pro vozíčkáře krátce po úraze. Bydlení bude na rok a má pomoci těm, kteří ještě nebudou mít přizpůsobenou svou domácnost. Jde o to, aby je bariéry hned od počátku neiritovaly a nelimitovaly je v situaci, kdy je člověk s poraněním míchy nejvíce odhodlaný všechny problémy zvládnout.

V dubnu jsme získali byt od pražského magistrátu pro dva nesamostatné kvadruplegiky. Bydlí tam s nimi asistenti. Konečně mohou tito lidé žít jako jejich vrstevníci! Funguje to jako na bázi chráněného bydlení. Doufám, že se nám podaří mít těchto bytů víc, a to i jinde než v Praze.

Podílíme se na pořádání celodenního outdoorového závodu Survival – Bez hranic. Jde o mistrovství ČR v přírodním víceboji dvojic, kterého se už potřetí můžou zúčastnit i paraplegici, a to v kategorii vozíčkář + choďák. Letos se závod koná od 8. do 10. června, opět v okolí Hluboké nad Vltavou.

Pro odbornou veřejnost pořádáme konference o spinální problematice. Velký úspěch má naše výstava fotografií s názvem Umíme se postavit na vlastní nohy, která je nyní k vidění v sídle Ministerstva zdravotnictví. Výstava je putovní, kolekci zdařilých snímků rádi předvedeme i v jiných městech.

- Co nabízíte svým členům?

Samozřejmě mají určité výhody, třeba možnost zapůjčit si auto s ručním řízením nebo slevu při zakoupení vozíku. Členům také posíláme jednou za čtrnáct dní newsletter – elektronický zpravodaj, v němž je informujeme o aktuálním dění v Asociaci. Troufnu si říct, že nyní chystáme tak zajímavé programy a aktivity, že k nám určitě přilákají mnoho dalších lidí po poškození míchy.

Miloš Pelikán

Sdílet