Intimní poradna není jen o sexu a uspokojování | Vozíčkář

Intimní poradna není jen o sexu a uspokojování

10.2.2016

DSCF1438Od října roku 2015 funguje v Lize vozíčkářů intimní poradna. Je to první služba svého druhu, která pomáhá řešit problematiku sexuality a která je otevřená všem. V jednotlivých zařízeních a institucích se potkáte s intimními poradci, ale ti většinou mají danou klientelu. Na Aleše Vosáhla, který přichází „s kůží na trh“, se však může obrátit každý. Lidé s fyzickým hendikepem, lidé mentálně postižení, rodinní příslušníci, studenti, sociální pracovníci, muži, ženy… O svém přístupu k sexualitě, o otevřenosti i o nabídce poradny hovoří v následujícím rozhovoru.

 

– Jak ses k tematice sexuality a intimního života hendikepovaných dostal?

Většinu svého profesního života jsem strávil ve zdravotnictví, kde se s tímto tématem člověk také setkává. Víc jsem se o sexualitu hendikepovaných začal zajímat, když jsem studoval speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě na „pajdáku“. Přímo za katedrou se ještě o tomto tématu tehdy nemluvilo, bylo to kolem roku 2000, ale v jednom sborníku přednášek jsem narazil na články věnující se sexualitě hendikepovaných a sexuální asistenci v severských zemích a v Německu.

Posléze jsem začal spolupracovat s Ligou vozíčkářů, vedl jsem kurzy první pomoci. Před nedávnem se tu konala různá setkání týkající se sexuální asistence, zúčastnil jsem se jich. Zaujalo mě, že se diskuze nad tématem začíná rozvíjet i v České republice. Následovala konference v Barce a pak mi přišla pozvánka na workshop, který pořádala organizace Rozkoš bez rizika.

 

– Čím to bylo, že tě ta tematika tak zaujala? To není úplně oblast, kterou chce většina zdravotníků poznat hlouběji.

Nemůžu úplně říct, který konkrétní impulz mě k tomu přímo inspiroval, spíš jsem sbíral různé informace, potkával různé hendikepované lidi… Měl jsem kontakty v ústavu sociální péče pro mentálně postižené. Slýchal jsem, jak holkám přivazují ruce k posteli, aby nemohly masturbovat. To je právě příklad staršího přístupu k sexualitě. Věděl jsem, že se to v zařízeních řeší. A zajímalo mě, jak by se to dalo řešit jinak.

 

– Co tě vede k otevřenosti v otázkách sexuality, o kterých má problém mluvit většina lidí?

Vycházím ze zkušeností ze zdravotnictví. Jsem zvyklý lidi ošetřovat v intimních situacích. Nahota je běžná součást takové práce. Mám i odborné znalosti týkající se různých druhů hendikepu – příkladem jsou třeba problémy s erekcí u pacientů po úrazech. No a v neposlední řadě jsem jako každý člověk sexuální bytost. Vnímám sexualitu jako danou součást života, troufám si říct, že za dlouholetý partnerský život i z role dvojnásobného otce dvou dospěláků, kteří prošli pubertou, mám vyrovnaný přístup k životu i k intimním otázkám. Uvědomuji si však, že ne každý má k rozvoji sexuality přístup. Proto si myslím, že je dobré takovým lidem pomoct.

 

– Mnozí z lidí, kteří čtou tyto řádky, nemusí sexualitu brát jako přirozenou součást života svého nebo svých hendikepovaných příbuzných. Případně můžou namítat, že v takovém oboru se nesluší nebo nemusí vzdělávat.

Četl jsem zajímavou knížku, že nám lidem není dáno instinktivně pohlavní styk uskutečnit, pokud nám někdo neřekne, jak na to, nebo to někde neuvidíme. Nejsme v tom tak pudoví jako zvířata. Pohlavní pud přirozený je, ten máme společný, ale musíme se jej učit uspokojovat. Narážím na situaci, kdy například mladý dospívající člověk s postižením žije odloučeně od běžné společnosti jen uvnitř rodiny nebo v ústavní péči, rodiče nebo sociální pracovníci s ním nechtějí o sexualitě hovořit, nechtějí mu pomoct ji rozvíjet, nemá kamarády, kteří by mu ukázali ve škole časopis… I u zdravých dospívajících není komunikace o sexualitě s rodiči či s vrstevníky jednoduchá. Podporu o to víc potřebují ti, kteří tuto možnost kontaktu nemají.

 

– Pro mnohé je téma vlastní sexuality hodně náročné, často i bolestivé, zraňující. Proč jej měli otevírat? Nelze žít zkrátka bez sexu, bez intimností?

Sexualita patří k životu. Není možné ji oddělit. Pokud chce člověk žít plnohodnotným životem, není důvod se o ni ochuzovat, když všichni ostatní svou sexualitu nějak prožívají. To, že člověk má nějaký hendikep, není překážka. Dnes už nemusíme řešit, zda máme co jíst a jestli neumrzneme, jsme dál, a pokud se ptáme po kvalitě života, musíme se těmito otázkami zabývat. Initmní poradna by však neměla být jen o sexu a uspokojení, ale můžeme člověku poradit i v partnerských problémech, nasměrovat jej v budování vztahů, v rozvoji společenského života atd.

 

– Pokud má někdo netypické touhy, úchylky, může s tebou zkonzultovat své problémy?

Samozřejmě, různé úchylky neberu jako problém. Dokážu o nich hovořit, vycházím totiž z názoru sexuologů, že se jedná jen o překračování norem. Pokud nejde o protizákonné chování, jsou různé netypické sexuální představy, praktiky a touhy přirozené. Někomu je dané, že sexuální potřeby uspokojuje jiným způsobem než ostatní. Když se člověk zamyslí nad širším kontextem, tak pozná, že to, co my tady v Evropě považujeme za normu, je nemyslitelné v jiných koutech zeměkoule a naopak. Určitě není problém všechno probrat.

 

– Poradna je v začátku. Ozvat se ale můžou i jiní klienti než přímo osoby s postižením. Komu všemu umíš pomoct?

Můžou volat samozřejmě rodiče, přátelé, sociální pracovníci… nechci si však hrát na vševěda. Když si nebudeme vědět rady, mám volající kam nasměrovat. Spolupracuji s Petrem Eisnerem, který má dlouholeté zkušenosti s různými cílovými skupinami. Můžu volající odkázat na neurology, sexuology, na spinální jednotky – pomůžu zorientovat se ve zdravotnické síti. Považuji poradnu za prvotní kontaktní místo. Chceme dát světu vědět, že je člověk, se kterým se o těchto intimních věcech lze poradit.

(ata)

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>