get-image.phpPaní Marta byla vyslána na zasedání NRZP do Prahy.

Proto, že je na invalidním vozíku a proto, že je osoba velmi zodpovědná a pečlivá, nic nenechala ani náhodě, ani  poslední chvíli a s tří týdenním předstihem zajela na vlakové nádraží, aby si tam všechno řádně, v klidu a hlavně včas zařídila a domluvila. Den, čas odjezdu, vlak, lístky, místenky, přistavení plošiny.

Protože nezapomněla vůbec na nic, v klidu vyčkala na den odjezdu.

V den D s dostatečně velkou časovou rezervou se i s asistentkou dostavila na nádraží, na příslušné nástupiště, aby vyčkala na příjezd vlaku.

Vlak přijel. Objednaná a domluvená plošina však nikoliv. Ta si v tichosti stála zamčená kdesi na opačné straně nádraží.

Asistentka se urychleně začala shánět po někom, kdo tam měl být i s plošinou a nebyl.

„Paní, nikoho nehledejte, my kvůli vám nebudeme nabírat zpoždění,“ zavolal na ni průvodčí.

„Ale my nutně potřebujeme do Prahy!“

„Ale my nemůžeme kvůli vám tolik meškat!“Odpověděl ještě a ukázal zelenou k odjezdu vlaku.

Odjeli i navzdory tomu, že paní Marta byla na nádraží, na nástupišti, u vlaku, lístek i místenku měla … chyba teda (ani ta nejmenší) na její straně nebyla. A přesto ji nevzali.

„Paní, pojeďte s námi,“ ozvala se průvodčí z vedlejšího vlaku. „Budete sice v Praze asi o hodinku později, ale budete.“

„Ale my máme lístky i místenky do tamtoho vlaku,“ přiznala se paní Marta s obavami.

„Nevadí,“ uklidnila ji průvodčí.

Slova nabídnuté pomoci zněla jako balzám.

Paní Marta i s asistentkou se usmály. Konečně dorazila i plošina, která tam už půl hodinu měla být a díky které celý ten problém vznikl. Nastoupily teda. Úsměv z jejich tváří však rychle zmizel a už se nevrátil. To ve chvíli, když místo ochotné paní průvodčí nastoupil jiný pán průvodčí a celou cestu jim neustále vytýkal, že to zpoždění co mají, mají jenom kvůli nim, protože museli čekat a navíc nakládat vozíčkáře taky nějaký čas zabere.

Aby se ale potvrdilo staré známé „když dva dělají to samé, nikdy to není to samé“, je na zpáteční cestě čekalo na pražském nádraží milé překvapení. Zaměstnankyně českých drah měla plošinu včas nachystanou, sama pro paní Martu zašla, aby ji ona nemusela hledat. V klidu a v pohodě ji i s asistentkou naložila do vlaku a popřála jim šťastnou cestu.

Proč to někde jde a funguje vše bez problémů a někde ne?

Věra Schmidová