Jamie Andrew: horolezec, který své ruce a nohy nechce zpět

19.5.2017

      andrew4Skotský horolezec Jamie Andrew nikdy nezapomene na leden roku 1999. S kamarádem Jamie Fisherem opustil Chamonix, aby se společně vydali severní stěnou na čtyři tisíce metrů vysoký vrchol Les Droites. Podmínky byly přímo ideální, a tak počítali, že za dva dny budou zpátky. Když se dostali na vrchol, přihnala se bouře, která je přišpendlila ke sněhu na celých pět dní. Zatímco Jamiemu Andrewovi omrzly ruce a nohy, jeho kamarád Fisher strádání nepřežil. Statečný pilot vrtulníku Jamieho na pokraji života a smrti ve velmi nepříznivých podmínkách zachránil. V nemocnici v Chamonix se doktorům nepodařilo omrzliny vyléčit a museli Jamiemu amputovat všechny končetiny. Andrew to však nevzdal. Naučil se znovu chodit, svůj příběh vydal knižně, létá po světě a motivačními přednáškami dodává lidem sílu napříč kontinenty. A dokonce se znovu vrátil do hor, lyžuje a běhá maraton.

 

– Na co jste myslel, když jste ležel pět dní ve sněhu a kolem zuřila bouře? Ta bezmoc musela být v tu chvíli velmi psychicky náročná…

My jsme netušili, že tam budeme celkem pět dní, takže jsme prostě přežívali od hodiny k hodině. Soustředili jsme se na to, abychom prostě přežili, takže jsme se snažili zahřívat, povídat si a utéct myšlenkami někam pryč. Také jsme hodně odpočívali, protože i když člověk jen leží, tak v takových teplotách tělo hodně trpí. A tak jsme se snažili spát. Bylo to velmi těžké a měli jsme štěstí, že jsme měli jeden druhého. Bylo to důležité pro psychiku a chtěli jsme si z toho dělat spíš legraci a nemyslet na to, že se dolů možná už nedostaneme.andrew7

 

– Prý jste vyrazili dost nalehko a chtěli se za dva dny vrátit. Měli jste s sebou dost jídla a pití?

Měli jsme jídlo na dva dny, takže když jsme ho snědli, zůstal nám jen balíček sucharů. I tekutin jsme měli naprostý nedostatek. Když jsme přišli na vrchol, byly láhve prázdné a campingový ohřívač se nám kvůli silnému větru podařilo zprovoznit až čtvrtý den. Horký čaj nám možná v té chvíli zachránil život, tedy aspoň mně. Byly to opravdu extrémně těžké podmínky.

 

– Když jste ležel ve sněhu s omrzlými končetinami, na co jste myslel? Problesklo vám hlavou něco jako: „Když tohle přežiji, tak už to nikdy neudělám?“

Ano, máte pravdu, i něco podobného mi přicházelo na mysl. Říkal jsem si, že když tohle přežiji, budu daleko víc vděčnější za to, co mám, a za lidi okolo sebe a za lásku a péči, kterou mi dávají.

Když kamarád Jamie umřel, tak mi došlo, že tohle je konec i pro mě. Přemýšlel jsem o tom, co mi život dal, co mi přišlo do cesty, a myslel jsem na lidi, které jsem znal. Byly to velmi emotivní chvíle, zároveň byly i trochu zmatené. Když člověk umrzá, tak se totiž často propadá do snu, což byl i můj případ. Často jsem viděl sám sebe a Jamieho odněkud shůry. Bylo to dost surrealistické.

 

– Jaké byly vaše první pocity, když jste se v nemocnici probudil a zjistil, že nemáte ani nohy, ani ruce?

No, moc jsem toho necítil, protože to bylo po operaci. Moje ruce a nohy byly zabandážované. Já jsem samozřejmě věděl, co se stalo, ale necítil jsem nic. Nejdříve jsem nechtěl uvěřit tomu, že tohle je pravda a že se to stalo mně. Je těžké takovou realitu přijmout. Často jsem si říkal, že by bylo lepší umřít než takto žít. A zda takový život bude mít vůbec nějaký smysl. Opět jsem si připadal jako dítě, které je na ostatních totálně závislé a které se neumí ani samo najíst.andrew2

 

– Jak jste se vyrovnal se smrtí parťáka? Přišlo vám někdy na mysl, že on se má nakonec líp, když zde nemusí přežívat bez končetin?

Ne, bylo to spíše naopak. Ano, ptal jsem se sám sebe, jak se s tím vyrovnám, že Jamie je mrtvý, zatímco já jsem ten šťastný, který je pořád tady. Dostal jsem druhou šanci žít, tak co s tím udělám, aby to za něco stálo. Nová výzva. Jaké to bude začít život s tímto postižením, co mi to přinese, kam se s protézami dá až zajít a co s nimi dokážu?

 

– Funguje mozek stejně, jako když jste měl všechny končetiny, nebo jste ho musel naučit nové věci? Podobně jako když se dítě učí chodit a mluvit.

Opět jsem si uvědomil, že je to pro mě velká výzva. Přistupovat k problémům a učit se je řešit pomalu, krůček po krůčku. Byla to úžasná zkušenost, protože každý den jsem se učil něco nového a bylo to velice vzrušující a povzbuzující. Jednou jsem se učil uchopit věci svými pahýly, potom jsem se zase učil chodit na protézách. Jsou to všechno nové věci, kterým se člověk musí postavit čelem a prostě je překonat.

 

andrew– Jak jste se dostal ke speciálnímu vybavení pro extrémní sporty? Spolupracujete s nějakými výrobci?

Je tu spousta firem, které dělají pomůcky pro tělesně postižené sportovce, jsou jich desítky tisíc. Ale já jsem patrně jediný horolezec, který nemá ani ruce, ani nohy, takže to není odvětví, které by nějakou firmu zajímalo. Proto jsem nemohl spolupracovat na vývoji s nějakou společností. Spíš si pomůcky vymýšlím, inovuji a vyrábím sám. Dostanu nápad, navrhnu ho a pak jdu za někým, kdo mi to vyrobí. Sportovní firmy mě podporují, ale nemůžu být pro ně „pokusné morče“ pro vývoj či propagaci.

 

– Když jste šel poprvé od nehody do hor na protézách, co se vám honilo hlavou?

První dva roky po nehodě byly velice pomalý a složitý proces uvědomování si toho, co se mi vlastně stalo. Byly to pocity vzteku, odmítání a nakonec přijetí mého stavu. Cesta zpět do hor byla jedním z kroků toho každodenního procesu návratu do života. Byl to velký krok, ale nepřišel náhle, takže mě nezaskočil a byl jsem na něj připravený. Bylo to pro mě důležité se vrátit a opět spatřit hory, odpustit jim a odpustit sobě. A když jsem viděl skalní masivy kolem sebe, uvědomil jsem si, že zase chci lézt na vrcholy, že chci lyžovat, jezdit na snowboardu. Bytostně jsem chtěl zpátky. Když mě tenkrát vrtulník zachraňoval z toho místa, kde jsme uvízli, a já jsem je viděl pod sebou, nebyly tam patrné žádné známky, že by na tom místě kdo kdy byl. A tehdy jsem si uvědomil, že to byla jenom lidská tragédie a nemohu z ní vinit hory a je to čistě na mně, zda se překonám, či nikoliv.andrew3

 

– Jak to funguje, když šplháte s protézami?

Při lezení nepoužívám žádné protézy na ruce, přidržuji se jen svými pahýly, které po letech používání dost ztuhly, a tak v nich mám sílu a můžu se jimi držet. Je to bolestivé, ale jde to a mám v nich velký cit. Nohy, to je něco jiného. Mám za sebou hodiny a hodiny tréninku, než jsem přišel na to, jak protézy fungují, a než jsem si k nim vybudoval důvěru. V nohou cit nemám, takže bylo důležité zjistit, zda, když dám nohu do díry ve skále, mě to udrží, protože třeba necítím, když mi noha začne podkluzovat. Přes pahýly cítím jen vibrace, asi jako když máte na nohou velké zimní boty. Takže určitou zpětnou vazbu na pohyby od končetin mám.

 

– Máte různé druhy protéz na různé druhy aktivit? Na lezení, běh, snowboard? Třeba v golfu se bere na každou jamku jiná hůl.

Snažím se nemít moc náhradních nohou, protože je otrava a námaha celý arzenál tahat s sebou. Mohu dělat spoustu věcí na svých obyčejných nohách, ale pokud chci podávat špičkové výkony v určitých disciplínách, musím používat speciální nohy na běh, lyžování, lezení po skalách a lezení po ledovcích.

 

– To jsou tedy všechno vaše vlastní konstrukce?

Nohy na běhání a lyžování si můžete normálně koupit. Nohy na lezení jsem si zkonstruoval sám. Nohy na horolezectví se také dají koupit, ale jsou ukrutně drahé, takže používám ty, které jsem si sám vyrobil.

 

– Napsal jste o svém příběhu knihu. Jak vznikl nápad? A jak vlastně vznikla kniha samotná, když nemáte ruce?

Jamie Andrew, 47, from Edinburgh, scaled the Alpine summit using prosthetic legs and specially adapted poles.Spousta lidí mě znala z přednášek, a tak se o mně psalo v novinách. No a vždycky tam bylo něco uvedeno špatně nebo polovičatě. Chtěl jsem lidem vyprávět ten příběh tak, jak jsem ho opravdu prožil, jak to opravdu bylo. Už kvůli mně samotnému. A tak mi došlo, že jediný způsob, jak to napravit, je napsat knihu. Takže jsem začal. Používal jsem normální klávesnici jako každý jiný, píšu jen svými pahýly. Práce mi trvala deset měsíců. Prodalo se přes 50 000 kusů – převážně v Anglii a něco i v cizině. Mou knihu ale dosud nikdo nepřeložil a nevydal v češtině.

 

– Zvládáte již všechno sám, nebo jsou určité věci, které nezvládnete?

Více méně vše, co potřebuji k životu, už zvládám sám. Pak jsou tu ale věci, které nedělám, protože trvají dlouho a je to otravné, takže v tom případě požádám svoji ženu, někdy i cizího člověka. Obecně lze říct, že ale není mnoho činností, které bych sám nezvládl.

 

– Oslovil vás nějaký filmař, že by chtěl nafilmovat váš příběh?

Ne, ještě ne. V minulých letech jsme udělali televizní dokument, ale ani Spielberg nebo Eastwood mi ještě nevolali (smích), bylo by fajn, kdyby mě hrál Brad Pitt (smích).andrew6

 

– Čím se teď živíte?

Pracoval jsem pro firmu, kde jsme po laně šplhali do těžko přístupných míst v průmyslových oblastech, ale teď jsem motivační řečník, jezdím po světě, vyprávím lidem svůj příběh a motivuji je, aby se v životě nevzdávali bez boje.

 

– Teď jste v určitém smyslu celebrita, o které se píše a která jezdí přednášet. Myslíte si, že vás úraz obohatil? Že byste byl bez něj jen neznámý horolezec?

Je to neuvěřitelná zkušenost. Tolik dveří se mi otevřelo, na které bych se normálně skoro bál zaťukat. Moje nehoda je jednou z největších událostí, která se mi přihodila, už bych to nechtěl vrátit. A nechtěl bych mít zpátky svoje zdravé ruce a nohy.

 

– Běháte maratony, lezete po horách, nedávno jste byl v týmu horolezců, kde všichni měli protézy. Stavíte se do pozice bořitele limitů? Třeba jako byli Heyerdal, Hillary, Messner nebo Amundsen?

Ano, myslím, že jsem v takové unikátní pozici, že mám šanci něco ukázat světu, protože lidí bez všech čtyř končetin zase tak moc není. Pro mě je to docela snadné někam hranice posouvat, konkurence není prakticky žádná. Myslím, že každý by měl odpovídat na výzvy a i přes riziko, které to přináší, posouvat hranice zase o něco dál. Využít svůj potenciál a žít naplno. Takže se vždy snažím udělat v různých věcech krok kupředu.

Děkujeme za rozhovor

Vítek Formánek a Eva Csölleová

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>