indexTak nám RegioJet odmítl vozit vozíčkáře. Pan Jančura vzkázal nám, třiceti tisícům vozíčkářům v České republice, že bude pro něj lepší, když své peníze necháme konkurenci. Důvod? RegioJet musí platit Českým drahám nehorázné tisícové poplatky za každé půjčení plošiny a navíc: nakládání vozíků nepříjemně zdržuje. Každá minuta, co vlak stojí ve stanici, znamená hromadu peněz, a tak je dobré se vozíčkářů zbavit. Mnozí obhájci namítají, že je to soukromý podnikatel a že si může zvolit, koho bude přepravovat. V tom případě se nemůžu dočkat toho, až jednou odmítne vozit důchodce nad 70 let, protože se zbytečně pomalu courají, nebo matky s kočárky, protože zabírají moc místa ve vagóně a pláč dětiček by mohl rušit ostatní cestující.

Otázka, kterou si pokládám, není to, kolik musí platit za plošinu, ale proč vůbec jsou plošiny třeba. Z jakého důvodu pan Jančura zakoupil zastaralé bariérové vagóny z Rakouska, když jeho konkurence Leo express je může mít na stejné trati bezbariérové? Vsadil bych se, že je to ten samý důvod, proč všechny jeho vozy z ohromného autobusového impéria mají schodů jako do nebe. Vozík je zkrátka logistický problém a ekonomicky je ztrátový. Nejjednodušší vůbec by bylo, kdyby vozíčkáři nejezdili nikam a jejich místo zaplnili šlachovití studentíci.

Částka za plošinu je samozřejmě příšerná a chování Českých drah má k dokonalosti také daleko. Ačkoliv ČD své služby pro hendikepované v mnohém zlepšily, doufal jsem, že v roce 2013 již budeme mnohem dále. Překvapuje mne například, že mezi Brnem a Ostravou nejede za celý den ani jeden bezbariérový vlak. Trávím tak pravidelně dvě a půl hodiny v servisním vagónu, mezi jízdními koly a balíky. Musím ale uznat, že to má svou určitou čundráckou poetiku. Samotný Kerouack by jistě zaplesal radostí nad jízdou v takovém prostředí. Můžete se kochat okolím skrze zamřížované okénko, v zimě zažijete chlad, v létě vedro, a když máte štěstí na dobrosrdečného výpravčího, dostane váš doprovod i židli. V opačném případě sedí jako správný tramp na zemi. Romantika končí ve chvíli, kdy se vám chce na záchod, neboť chodbička k onomu vysněnému místu je příliš úzká. Přesto všechno jsem rád, že mne vůbec přepraví, a doufám jen, že nějaký manažer nepřijde s podobným nápadem jako RegioJet.

Před třemi lety jsem jel vlakem sám za ženou do Německa. Našel jsem si internetové stránky Deutsche Bahn a hledal jsem u jednotlivých spojů známý piktogram vozíčkáře. Nemohl jsem najít ani jediný. Nevěřil jsem vlastním očím. Je možné, že tak velká země jako Německo, ekonomický tahoun Evropy, nemá jediný bezbariérový spoj mezi Drážďany a Lipskem? Až po nějaké době mi to došlo. Vlaky jsou totiž bezbariérové úplně všechny! Stejně jako všechna nástupiště, ostatně jako celá nádraží. V Německu, kde bylo mnoho válečných invalidů, by bariérové prostředí bylo prostě nepřijatelné.

Nedávno se v Brně, bez větší pozornosti médií, udála podle mého názoru revoluční událost v přepravě postižených. Tramvajová linka číslo 8 je už kompletně bezbariérová. Je to vskutku slastný pocit vjet na ostrůvek v jakýkoli čas a jen počkat na první spoj jako všichni „choďáci“ kolem. Za pár let už třeba nebude sci-fi svést se libovolným vlakem, a v dalších desetiletích? Kdo ví… Třeba bouřlivě oslavíme i pravidelné meziměstské bezbariérové linky ve všech krajích. Nezbývá než doufat.

 

Michael Vidura.