Ranní slunce hladí paprsky úbočí majestátní hory. Začíná nový den, nový den v srdci Afriky. Nový den na Kilimandžáru. Na vrchol nejvyšší hory Afriky stoupají desítky expedic z celého světa. Jedna však postupuje o mnoho rozvážněji než ostatní. „Horští průvodci nás nemuseli napomínat, abychom nešli příliš rychle. Chodíme pomalu i normálně,“ komentuje Radka Keršnerová, organizátorka Expedice Kilimandžáro a pacientka s roztroušenou sklerózou. Spolu s ní na vrchol před rokem vystoupaly další čtyři ženy se stejnou nemocí. Jedna z nich dokonce na vozíku. 20. listopadu měl v Brně premiéru film o jejich zážitcích.
Cíl a motiv expedice byl jasný. Dokázat v životě, který nemá jasné horizonty, něco velkého a upozornit veřejnost na tuto nemoc nervového systému. V poslední době postihuje čím dál více mladých lidí. „Dozvěděla jsem se, že na tuto horu vylezl i nevidomý cestovatel Honza Říha. To byl první impuls k představě, že na Kilimandžáro, které má 5 895 m.n.m., bychom mohli vystoupat i my,“ popsala prvotní impulz Kršnerová. A pak už se k organizátorům z občanského sdružení Roska přidávali další nadšenci. „Že skutečně vyrážíme, jsme věděli 14 dní předem. Do poslední chvíle jsme nevěděli, zda seženeme sponzory. Ale stálo to za to. Třeba to, že s námi mohla jet i Dana Bláhová,“ hodnotila organizátorka Vendula Plavcová ze sdružení Roska.
Dana Bláhová je totiž na vozíku. Když si přečetla, že jakýsi vozíčkář na Kilimandžáro už vylezl, a dostal se tak do Guinessovy knihy rekordů, řekla si: „Tak fajn, je to možné, zkusím to.“ A vyšlo to. Danu na horu vytlačilo několik nosičů. Musela si jich zaplatit víc než třeba jiní členové výpravy, ale díky speciálně upravenému vozíku se dostala až do výše 5000 metrů nad mořem. „Měla jsem treková kola, naše sponzorská firma mi i namontovala přední kolo. Pomáhala jsem nosičům, co se dalo, terén byl dost krkolomný. Nakonec byli chlapci, kteří mě tlačili, tak unavení, že se nedalo vystoupat až na vrchol, který je hodně strmý. Ale i tak to byl zážitek a klidně bych se tam vrátila,“ líčí Bláhová,
Na vozíku je už zhruba třináct let. I když roztroušená skleróza je hodně nepředvídatelná, žije Dana aktivním životem. Lyžuje, sportuje, má za sebou skok s padákem, jezdí s manželem na outdoorové dovolené. Podle odvážné vozíčkářky je ale k tomu všemu nutné se obklopit lidmi, kteří jsou ochotní do podobných akcích jít. „Mám fajn chlapa, bez kterého bych nic podobného zkoušet nemohla,“ řekla. Roztroušená skleróza je ale nepředvídatelná. „Když jsem byla jednou na lyžích a přehnala jsem to s námahou, odešly mi ruce. To mě potom musely ze svahu snášet. Proto jsem se na expedici hlídala. Vím, kam až můžu zajít,“ líčí účetní z Prahy v dokumentárním filmu o expedici.
Tento snímek měl veřejnou premiéru 20. listopadu v Brně. Sál Břetislava Bakaly byl úplně zaplněný. Diváci si vychutnali nejdříve jazzovou hudbu Hany Robinson, poté zhlédli dokument z expedice nazvaný Máš jen jednu šanci. „To by měli vidět všichni zdraví, kteří si pořád stěžují na pitominy,“ myslel si divák při vycházení ze sálu. Snímek, který zachytil jak cestu na vrchol posvátné hory, tak i příběhy účastnic s roztroušenou sklerózou, sklidil velký obdiv. Záznam cesty v dešti, přes kameny, o překonání bolesti, únavy, strachu. To vše s sebou expedice nesla. Odměnou však byly, jak bylo vidět ve filmu, opojení, pohledy na valící se mraky pod nohami, ranní úsvit na úpatí Kilimandžára a pocit, že člověk zdolal své Kilimandžáro.
(ata)
děkuji za krásný článek a přeji pokojné a požehnané Vánoce.
Radka
[...] Recenze filmu a další informace zde: http://vozickar.com/kazdy-mame-sve-kilimandzaro/ [...]