[box type=”shadow” align=”alignright” width=”200″ ]
Kateřina Šauflová
V životě vystřídala mnoho pracovních pozic a to ji vybavilo skvělými organizačními schopnostmi; dokáže uvádět věci do pohybu. Má bohaté zkušenosti s komunikací s chronicky nemocnými lidmi (specialistka CRM) a nově i se studenty se speciálními potřebami. Kromě toho je asistentkou sexkoučky, ženou v mnoha podobách a maminkou. Je duší projektu Dotkni se mě.
„Do projektu vkládám lásku k lidem, letité zkušenosti s pomocí a edukací chronicky nemocných, zkušenosti s individuální prací v oblasti intimity a sexuality se zájmem o lidi s hendikepem a surogátní terapii. Vědomý dotek je součástí i mého osobního života. Stále mi pomáhá poznávat sebe sama, pečovat o radost a důvěru v partnerství a v rodině.“
Lukáš Krump
Odborný lektor na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (kde kromě výuky matematiky má na starosti i péči o studenty se speciálními potřebami), instruktor ve sdružení Užitečný život (integrované aktivity pro osobnostní rozvoj) a v Prázdninové škole Lipnice (renomované centrum zážitkové pedagogiky), kromě toho i masér, tantrik a táta tří dětí.
„Objevil jsem, jak důležitý je dotek a jak léčivý může být, když do něj jdeme s plným vědomím a bez postranních záměrů. Mně samému pomohl vyléčit psychosomatické bloky v těle, vyčistit staré rány a otevřít nové obzory, a tak vím, co mohu lidem nabízet.“
Andrej Simkara Kolář
Masáže, bubnování, hudba, sdílení, smíšené a mužské kruhy a seminář Otevírání srdce a hledání lásky v sobě a k ostatním.
„Mezi mnoha svými povoláními jsem se dostal i k práci s postiženými spoluobčany jako osobní asistent (Asistence, o. s., při Jedličkově ústavu a školách) a musím říci, že mne jejich způsob života v mnohém inspiroval. Rád bych s nimi tedy sdílel to, co umím a co je mi blízké.“
Zuzana Bělohlávková
Terapeutka pracující s vědomým dotekem a energií, koučka a poradkyně v oblasti sexuality, intimity, partnerských vztahů a osobního rozvoje.
„Každý člověk potřebuje k životu dotek a jeho léčivou energii. Projekt „Dotkni se mě“ mě oslovil tím, že nabízí bezpečný prostor k prozkoumání práce s vědomým dotekem v neobvyklém formátu, který propojuje svět lidí s hendikepem se světem ostatních.“
[/box]
Hmat – jeden ze základních smyslů. Když jej chcete použít, musíte se někoho nebo něčeho dotknout. Musíte si uvědomit, že se dotýkáte, a prožít pocit, který vám dotek přináší.
Než jsme se narodili, byli jsme téměř celým svým tělem neustále v kontaktu s dělohou matky a sami se sebou. Čtyřicet týdnů plných doteků. V naší společnosti ale doteků neustále ubývá, omezuje se jejich pestrost (nedostatek času, doteď to stačilo, proč to měnit?) a vymezuje se účel (hendikepovaní a staří mají „nárok“ jen na dotek v rámci péče). Ochuzujeme se o něco, co je nám přirozené a pro životní spokojenost důležité!
Technika vědomého doteku umožňuje vnímání sebe samého (tohle mi dělá dobře, tohle ne a zde jsou mé hranice), sebepřijetí (jak to nyní mám, je v pořádku, a když chci, mohu věci změnit) a sebelásku (jsem unikát, mám se rád/a a dělám to, co mě činí šťastným).
Vědomý dotek umožňuje intenzivnější kontakt se sebou samým, hlubší poznání a p řijetí svých tělesných pocitů a reakcí, ale také pocitů a reakcí druhých lidí. Vrací do těla vitalitu, radost a spontánnost. V partnerských vztazích prohlubuje intimitu a předchází stereotypu.
„Dotkni se mě“ je projekt o vědomém doteku a vědomém přístupu k intimitě se zvláštním zřetelem na osoby s fyzickým hendikepem.
Tento popis projektu Dotkni se mě, který doprovázel pozvánku na zajímavý říjnový seminář v Jedličkově ústavu, je dokonalým vysvětlením toho, s jakým sdělením přicházejí jeho autoři před lidi s postižením. Stojí za to přiblížit si pohnutky, záměry a názory těch, kteří vytvořili program integrovaných setkání, které chtějí veřejnosti nabídnout, nemyslíte?
Tým autorů je složen doslova harmonicky – dva muži, dvě ženy, každý s různými zkušenostmi v různých oblastech. Propojení jejich životních drah dává tušit zajímavou metodu, která vybírá to nejlepší a pro integrovanou skupinu to nejvhodnější. Vlastně i vznik nápadu a ideje byl harmonický, přirozený. „Začali jsme o tom mluvit zhruba před dvěma lety, v době, kdy se začalo víc debatovat o intimitě hendikepovaných. Vznik semináře však souvisí především s osobními a životními zkušenostmi každého z nás,“ popisuje zrod projektu Kateřina Šauflová.
Paradox „dotýkaných nedotknutelných“
Základem postupu této skupiny masérů, terapeutů a koučů je, jak už bylo řečeno, vědomý dotek. Dotek, který umí léčit. Pomalý, uvědomělý, respektující a láskyplný. „Lidé obecně mají nedostatek vzájemných doteků. Hendikepovaní, kteří mají nějakým způsobem ‚jiné‘ tělo nebo se například pohybují na vozíku, jsou na tom ještě hůř. Okolí se jich bojí, nechce s nimi přijít do fyzického kontaktu, často se na ně zdráhá i pohlédnout,“ přibližuje hlavní myšlenku projektu Lukáš Krump. Jak však 
dodává, právě lidé odkázaní na osobní asistenci či rodinnou péči jsou paradoxně těmi, kteří zažívají dotek druhého člověka každý den, často každou minutu. Od jízdy na vozíku přes oblékání až po intimní hygienu. „Jenže to jsou jiné doteky, jsou mechanické, odosobněné. Povaha sociální služby ani jiný přístup nedovoluje. Proto chceme hendikepovaným i zdravým lidem ukázat, že dotek může mít i jiný charakter, může být komunikačním prostředkem, léčbou vnitřních bloků či porušených vztahů, předsudků…“ doplnil Lukáš. Jeho slova potvrdila i Zuzana Bělohlávková, která dosud neměla zkušenosti s prací s hendikepovanými lidmi. „Zaujalo mě především to, že právě oni tolik po doteku touží, a přitom ho vlastně na první pohled mají dostatek. To si často zdravá populace neuvědomuje,“ upozornila na postřehy z prvního semináře, který se uskutečnil již v létě.
Druhou stránkou mince vztahu pečujícího a postiženého člověka je přehnaná starost, lítost. Někdy je totiž pečováno až moc. „Hendikepovaní se často setkávají s přehnanými lítostivými úkony, doteky. Ty však neumí působit tak, jako to dokáže dotek vědomý, láskyplný, rovnocenný, spíš naopak,“ vysvětlil Andrej Simkara Kolář.
Tento zásadní paradox „dotýkaných nedotknutelných“ občas vytváří i patologické situace. Člověk s hendikepem si nemusí umět přeložit význam doteků asistenčních, chce je prohloubit, může sahat na pečující osoby a doufat v nějakou zpětnou vazbu. Ta přichází, je ovšem zpravidla negativní. „Takové případy jsme s kolegy-asistenty na supervizích občas řešili. Není to nic příjemného. Možná právě takový seminář může být cestou, jak předejít těmto nedorozuměním, jak uspokojit nedostatek. Každý z nás totiž po láskyplném doteku touží. Hendikepovaní, například těžce tělesně postižení, však o to víc, protože se jim ho často v životě vůbec nedostává,“ vysvětlil Andrej.
Tato tužba může být někdy schována hluboko uvnitř člověka. Jejímu naplňování pak brání různé bloky. Hendikepovaní, lidé po úraze, nemocní lidé se musí při kontaktu s asistenty či lékaři často vypořádat se studem, s nervozitou při intimních úkonech, s nepřijetím vlastního těla. „Na cestě osobnostního rozvoje se může s hranicí studu a intimity pracovat, může se posunovat, záleží vždy na životní etapě, na individuálních zkušenostech člověka. Nicméně je nutné v aktuální situaci stud respektovat,“ dodal Lukáš.
Právě bezpečný prostor pro poznání těchto hranic i síly vědomého doteku je jednou z nejdůležitějších nabídek semináře. V běžném životě totiž člověk k tomu nemá tolik příležitostí. Na semináři Dotkni se mě nic nehrozí, jen to, že se člověk bude bavit, že se bude smát nebo i plakat, ať už má nějaké postižení či nikoliv. Síla doteku je nepředvídatelná a může otevřít ledacos. I přesto existuje pár rad, jak vrátit lidský kontakt zpět do svého života i v každodenních aktivitách.
Dotek v každodennosti
„Člověk musí začít u sebe, protože většina společnosti má problém s přijetím vlastního těla. I my seminář zahajujeme tím, že se učíme sebe dotýkat. Protože kdo nás má mít rád, když ne my sami? Je důležité uvědomit si, že vlastní dotek také něco znamená. Většinou jsme naučení vnímat hlazení, poplácání, objetí druhými. Ano, dotýkání se sebe sama je jiné, ale jen ono nám může pomoct najít základ vztahu k sobě samému, ke svému nitru. Pomůže nám k tzv. uzdravení vnitřního dítěte,“ uvedla Katka.
I v kontaktu s druhými lidmi můžou lidé s hendikepem vnímat intenzivněji jeho sílu. Ideálním prostředím jsou třeba rehabilitace, na kterých rozhýbávají zkušení fyzioterapeuti prostřednictvím vědomých, pomalých doteků spazmické končetiny, masírují různé části těla a dodávají jim tak nejen pružnost, ale i teplo a energii. „Pak je tu například podání rukou při zdravení. I když lidé mají velmi omezené možnosti pohybu, položení dlaně na druhého nebo letmý dotek bývá často reálný. Má svůj význam. Stejně jako podpora jakéhokoliv dalšího kontaktu – objetí, poplácání po ramenou, pohlazení…“ dodává Andrej.
Takové zesílení intenzity mezilidských doteků je však dost složitá věc. I mezi nejbližšími lidmi. Bloky často vznikají právě v rodinách. „I já mám tu zkušenost. Když se někdo v rodině cítí špatně, je mu smutno, každý hned rozebírá racionální, verbální složku věci. Co se stalo? Jak to budeme řešit? Není obvyklé projevit zranitelnost a není obvyklé na ni reagovat jinak, než racionálně. Tento jiný, dotekový způsob komunikace má smysl podporovat, dotekem se dá ledacos uzdravit, ne to jen tak přejít,“ upozornila Katka.
Dotek rovná se sex?
Vědomý dotek může mít tedy léčebný účinek v mnoha oblastech lidského života. Ve vztazích, v hodnotách, v aktivitách, v sebepřijetí, v touhách a snech i ve smyslnosti a erotickém prožitku. Tento postup je sice součástí tantrických masáží, ovšem nelze jej zaměňovat za sexuální službu nebo sexuální asistenci, a to přestože u nás docházelo k vývoji těchto postupů u cílové skupiny hendikepovaných současně. „Náš přístup má k sexuálnímu aktu velmi daleko – no, z jiného úhlu pohledu by se však dalo říct, že i blízko. I sexuální asistence by měla vycházet z toho, co lidi učíme my. Sex je totiž úplně jiný, pokud se prožije s vědomým dotekem. Dokáže pak lépe působit, i s terapeutickými účinky,“ srovnal Lukáš.
Čím to je?
Terapie vědomým dotekem, sexuální asistence a důraz na sebepřijetí těla, objevování intimity hendikepovaných… Jako by v poslední době docházelo k „osvícenství“ vztahu postiženého člověka a jeho fyzické nádoby. Je to jen zpožděný trend za hledáním většinové společnosti. I ta tápe. Problémy se sebepřijetím, se srovnáváním s idoly krásy, nulové sebevědomí – tím vším trpí i lidé bez hendikepu. Kde se ve společnosti vzala tato odtažitost? Proč je složité někomu projevit emoce fyzickým kontaktem? Proč bychom se měli znovu učit dotýkat se? Proč po tom najednou lidé prahnou? „Možná to souvisí s tím, jak jsme se začali odcizovat přírodě, jaký životní rytmus jsme zvolili. Žijeme v době, kdy se hraje na úspěch, na výkonnost. Zvolnění, emoce, zranitelnost nejsou v módě. Člověk je naučený jet v rychlém tempu, a když najednou zpomalí, když si uvědomí svou bytost jako takovou, své tělo prostřednictvím doteku, když se soustředí na svůj dech, dojde mu, že třeba ve svém životě není šťastný,“ zamýšlí se Katka nad obecnými trendy.
Zamyslete se i vy. Začněte třeba u své paže. Pohlaďte ji, zkoušejte, jak vnímá dotek na různých částech. Zahřejte ji dlaní. Cítíte, jak vám v ní tepe energie, život, váš život? Gratuluji, jste na začátku cesty. Nebojte se vykročit dál…
Aneta Vidurová
[box type=”info” align=”alignleft” width=”600″ ]
Chcete se také dotýkat?
Autoři projektu Dotkni se mě vyzývají ke zpětné vazbě. Měli byste zájem o takový integrovaný seminář? Chcete se potkat s někým, koho by zajímalo se takto rozvíjet? Chtěli byste umožnit podobnou zkušenost sobě či svým klientům v soc. službách? Nezáleží na tom, zda je někdo postižený či ne, každý si totiž odnese nějaké sdělení či vjem do života. A navíc zábavnou formou. Kontaktujte Katku Šauflovou na telefonu 601 369 474 nebo e-mailu dotkniseme@gmail.com, případně navštivte stránky http://www.facebook.com/DotkniSeMe.
[/box]
