Rostislav Kuchař s černým humorem líčí dobu plnou absurdit

Zvláštní místo mezi prózami, které se vracejí do nevábné minulosti, mají Papíry na hlavu a Uklízeč a ředitel. Jde totiž o vzpomínky tělesně postiženého člověka.

Knížky napsal samorost obdařený smyslem pro humor a pro absurditu doby, v níž panoval rozvinutý socialismus a jedinou elitou národa byli komunisté. Kuchařovi se v 18 letech stal vážný úraz, což ho zařadilo mezi invalidy, tedy na pomyslné dno společnosti. Mohl tak zažít věci, nad nimiž soudnému člověku zůstává rozum stát nebo se mu dokonce otvírá kudla v kapse.

Kdo se výrazněji lišil od průměru, třeba chováním, osobitými názory či viditelným hendikepem, neměl to za husákovské normalizace ani v období přestavby snadné. Kuchař navíc odjakživa přitahoval či spoluvytvářel groteskní situace: na lyžařském výcviku, při pobytech v nemocnici, během nácviku na spartakiádu nebo třeba na okresní konferenci Socialistického svazu mládeže.

Pro své příhody a trampoty si autor zvolil čtenářsky vděčný styl: jadrný, někdy až černý humor, podepřený výstižnými detaily a hutným výrazem. Šikana od spolužáků, modrá knížka coby vysvobození z vojenské povinnosti, která tenkrát hrozila i mladíkovi s postižením, trestuhodná ledabylost zdravotníků nebo dva záchody na nemocničním oddělení pro padesát lidí – to je nerůžová realita v Papírech na hlavu. Nudné svazácké školení, úmorné hlídání na vrátnici (Kuchař jich během 13 let nedobrovolně vystřídal třiašedesát!), zájezd do země, kde zítra již znamenalo včera, či zpupnost komunistických funkcionářů dominují v Uklízeči a řediteli. V závěru téhle knížky ale dojde i na 17. listopad 1989 a následné fotbalové mistrovství světa v Itálii. A protože Kuchař dlouho pořádal festival zdravotně postižených písničkářů Vivat Vita, nemůže chybět ani tohle téma…

Byly to zlé a hloupé časy, je dobře, že jsou pryč. Třiapadesátiletý chlapík z Olomouce servíruje své vzpomínky bez obalu – a díky jeho přesně zacílenému ostrovtipu se pamětníkovi lépe dýchá i v dnešní mizérii. Mladšího čtenáře může Kuchař zbavit iluze o lepším světě, který už byl.

Obě knížky, s nimiž vypomohla novinářka Zita Chalupová, vydalo nakladatelství Burian a Tichák. Objednat si je můžete přímo u autora na telefonu 739 504 524 nebo e-mailu kucharrosta@seznam.cz. Zaplatíte 120 korun za výtisk a poštovné.

Miloš Pelikán

Pozor na papaláše!

(úryvek z knížky Uklízeč a ředitel)

Největší parkovištní průšvih na mě teprve čekal. Přijelo několik aut plných komunistických papalášů, mezi nimi také Miroslav Mamula, krajský tajemník KSČ v Ostravě. Odpustil jsem jim placení s tím, že zaparkují pohromadě, aby zabrali co nejmíň místa. Udělali ale pravý opak. Zaparkovali každý jinde a pěkně zeširoka. Po zkušenostech s chuligány jsem u sebe nosil gumovou hadici. Když mi jeden z papalášských řidičů sprostě vynadal, něco ve mně hrklo – a praštil jsem ho hadicí přes hlavu. Ostatní řidiči spolu se soudruhy se na mě vrhli, aby mi to vrátili. Mě už ale chytil nekontrolovatelný rapl. Vběhl jsem do hlídací budky a popadl bič, který se tam bůhvíodkud vzal, a začal jsem je mlátit hlava nehlava, svůj podíl dostal i Mamula.

Nedopadlo to dobře. Zakopl jsem a skončil po epileptickém záchvatu ve šternberském blázinci. Tam si mě chodili prohlížet primáři i ostatní zaměstnanci. Ukázalo se totiž, že mezi papaláši byli kromě Mamuly i dva okresní a jeden dokonce z ÚV KSČ. Doktoři z toho měli škodolibou srandu – mnozí z nich v léčebně pracovali kvůli konfliktům s mocí, jeden za podpis Charty. A samozřejmě na mě byli hodní. Dostával jsem léky na uklidnění, ale mohl jsem chodit do města nakupovat, pomáhal jsem s umýváním nádobí. Byla to pro mě taková tříměsíční placená dovolená. Postarali se o to, abych nemusel do kriminálu.

Jednou za mnou přišel primář – prý se blíží kontrola, takže musím na uzavřené oddělení. To byla trpká zkušenost. Hitleři, Sandokani, někteří pacienti za sebou tahali na provázku kartáčky a říkali jim: „Papej, pejsku.“ Jeden pacient náhle zavelel: „Sednout na skříně!“ To se mi nechtělo, ale před hrozbou facek jsem couvl a raději na skříňku vylezl. Chvíli nato dorazil zřízenec. Zřejmě už to znal, protože vydal rozkaz: „Listopad!“ A všichni skočili na zem. Neznal jsem pravidla, tak jsem zůstal sedět na skříňce. Zřízenec zavelel hlasitěji. Mně se ale na just nechtělo poslechnout, tak povídám: „Ty vole, já jsem jehličnatej!“

Skončilo to stížností u primáře. Ale zřízenec nepochodil. Primář mu totiž řekl: „To nic, to je náš Rosťa.“ Po propuštění jsem tuto příhodu s gustem opakoval každému, koho jsem potkal. A pak jsem zjistil, že je z toho známá anekdota, o níž si lidé myslí, že ji už kdysi dávno někde slyšeli.

Ale obecně vzato si myslím, že kdyby tam byl člověk delší dobu, opravdu se zblázní; i kdyby mu zpočátku stokrát skoro nic nebylo.

Rostislav Kuchař