Jsi postižená? Dítě mít nebudeš. Stále jsou lidé, kteří si myslí, že lidé s postižením by neměli být rodiči.
Marie Andrews z anglického Milton Keynes trpí od narození vzácným genetickým onemocněním osteogenesis imperfekta neboli lomivosti kostí. Za svůj život utrpěla asi 200 zlomenin a neobejde se bez elektrického vozíku. Jako každá žena však toužila stát se matkou a teď se jí její sen splnil.
Když se Marie před 31 lety narodila, lékaři nepředpokládali, že přežije. Její bratr zemřel na stejné onemocnění již v devíti letech. Díky operaci páteře a péči matky, která již bohužel nežije, se Marie stala i přes veškeré obtíže samostatnou mladou ženou. Ačkoliv je upoutaná na invalidní vozík a stále si může zlomit kost i při pouhém kýchnutí, zvládá veškerou sebeobsluhu či péči o domácnost v rodinném domku, kde žije spolu s manželem Danem (32). Než se vzali, procestovali celou Evropu, především díky Mariinu speciálně upraveném automobilu, který může sama řídit. V loňském roce se Marie také stala bakalářkou v oboru sociální práce. Stále však v jejím životě něco chybělo.
„Vždycky jsem snila o dítěti. Lidé s onemocněním lomivosti kostí mohou mít děti, dokonce je mnoho matek malého vzrůstu dokáže i odnosit. Kvůli mé skolióze, dýchacím a srdečním problémům jsem však téměř jistě věděla, že by mě těhotenství zabilo. A pokud ne, dítě by se muselo narodit velmi předčasně, a to jsem nechtěla.“ říká Marie.
S manželem Danem tak nejprve uvažovali o tom, že dítě adoptují. Jejich žádost o adopci však byla zamítnuta. Dle sociálních pracovnic by totiž někdo jako Marie nikdy děti mít neměl.
„Stále jsou lidé, kteří si myslí, že lidé s postižením by neměli být rodiči. Tak to ale není.“ říká její manžel Dan. „S Marií jsme se poznali na škole, kde pracovala jako recepční. Začali jsme si chatovat a chodit spolu ven. Je úžasně chytrá, umí jít za svým a má skvělý smysl pro humor. Někteří lidé mi říkali, že si s ní nemám nic ani začínat. Nikdy jsem na to ale nedbal. Marii miluji a na našem vztahu nevidím nic zvláštního.“ popisuje Dan. Život bez dětí si ani jeden z páru nedokázal představit. Byl to Dan, doktor věd v oblasti zkoumání vesmíru, kterého napadlo oslovit agenturu pro náhradní mateřství. Díky náhradnímu mateřství by mohli mít své vlastní dítě bez jakéhokoliv rizika pro něj i Marii.
Náhradní neboli surrogátní mateřství je situace, kdy jiná žena donosí dítě pro tu, která toho není jinak ze závažných zdravotních důvodů schopná. Takovými důvody nemusí být jen postižení, ale například také opakované potraty, hysteroktomie či chybění dělohy. V cizině, a konkrétně v právě v Anglii, je náhradní mateřství zcela legální a běžně již dobře funguje. Náhradní matku mohou v některých státech využít také heterosexuální páry. V České republice přinesl zmínku o náhradním mateřství nový občanský zákoník, který uvádí, že dítě může za ženu donosit příbuzná v přímé linii. Stále však platí i to, že matkou dítěte je ta, která jej porodila. V praxi tedy mohou při náhradním mateřství nastat problémy, pokud by náhradní matka odmítla po porodu dítě jeho biologickým rodičům předat.
V agentuře náhradního mateřství se Marie s Danem setkali s velmi vstřícným přístupem a již za 18 měsíců si je vybrala náhradní matka. Dva měsíce poté se je čekala úžasná zpráva – budou mít syna. „Byla to úžasné, hned ten den jsem šla pro našeho chlapečka nakupovat oblečení.“ říká Marie. „Náhradní mateřství pro mě bylo po emocionální stránce docela těžké. Cítila jsem se špatně, že někdo jiný za mě musí podstoupit všechny těžkosti. S náhradní matkou jsme ale byly hodně v kontaktu a já jsem jí neskonale vděčná. Díky ní můžeme být rodina!“ dodává.
Malý Mark se narodil začátkem listopadu přirozenou cestou a je zcela zdravý. Již ten den, kdy se narodil, si jej Marie i Dan mohli pochovat a několik dní poté si jej odnesli domů. Od té doby se jejich životy úplně změnily. „Nemohla jsem tomu uvěřit, musela jsem se štípnout. Poprvé si Marka pochovat byl ten nejkrásnější zážitek v životě.“ nadšeně říká Marie.
Když je Dan v práci, pomáhá nyní Marii s péčí o Marka asistentka. „Být rodičem je samozřejmě velmi těžké. Občas je frustrující, že nemohu o Marka pečovat jen já sama. Zvládám jej přebalit, pochovat, mohu tlačit kočárek. Už brzy ale bude Mark větší než já. Nikdy s ním nebudu moci běhat nebo hrát fotbal. Ale má milujícího otce, který to bude dělat rád. Já s ním zase budu moci psát úkoly, vařit pro něj, objímat ho a dělat všechny další věci stejně jako každá milující maminka. Bude mě brát takovou, jaká jsem.“ říká.
Oba rodiče nevylučují, že by časem chtěli ještě dalšího člena rodiny. Prozatím si ale naplno užívají toho, jaké to je být čerstvými rodiči. „Je to úžasné dobrodružství,“ shodují se oba.
Marie chce sdílením svého příběhu inspirovat ostatní osoby se zdravotním postižením, aby se také nebáli následovat své sny o normálním životě, do kterého neodmyslitelně patří také být rodiči.
Dagmar Mašková
