Před časem jsem tak brousil kolem sídliště a po naší ulici. A potkal jsem známého. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme dali řeč. Došlo i na to, co kdo dělá. Zeptal se: „Ty jsi pořád na netu nebo mastíš nějaké hry, co???“ Já odpověděl: „Kdepak, kamaráde, studuju, nemám čas na hry.“ A on na to překvapeně: „Škola? Ty vole, na co škola???“ Vysvětlil jsem mu, že rukama už se živit asi nebudu, tak musím zapřáhnout makovici čili hlavu. Ještě chvíli jsme plkali a potom šel každý svou cestou.
S dovolením se vrátím k tomu vysvětlování. Jako vyučený truhlík neboli truhlář se nyní na ruce fakt spolehnout nemůžu. Už před úrazem jsem koketoval s myšlenkou, že udělat si dálkově průmku není vůbec špatný nápad. Ale co čert nechtěl: vyboural jsem se v autě, a to důkladně. Skončil jsem na „káře“ s diagnózou kvadruplegie. Po pár měsících v nemocnici a rehabilitačním ústavu, když jsem si dal alespoň hlavu do pořádku, jsem si vzpomněl na záměr zkusit střední školu s maturitou. Trvalo to ale ještě nějaký rok, než jsem se dal dohromady fyzicky alespoň natolik, abych mohl svůj plán uskutečnit. Velkou motivací byl neradostný pohled na výši mého invalidního důchodu (předtím jsem byl zvyklý na solidní příjem) a klid mi nepřidávaly ani časté zprávy o rostoucích průměrných mzdách a trvale mizerných důchodech.
Začal jsem tedy hledat vhodné střední školy. Strojní a stavební průmyslovky jsem okamžitě zavrhl, protože s chromýma rukama bych toho moc nenarýsoval. Soustředil jsem se tedy na školy ekonomické a obchodní akademie: účetnictví nebo jiná administrativní práce se dá celkem dobře zvládnout i vsedě u kompu. Našel jsem dokonce i speciální školy pro lidi s postižením, které měly i upravené studijní osnovy.
Pak jsem dumal nad dalšími kritérii. Zvažoval jsem hlavně, zda studovat dálkově z domova, nebo se přestěhovat na internát (na což jsem se vůbec necítil a osobní asistence byla ještě v plenkách) a studovat prezenčně. Protože na většině škol byly přijímací zkoušky, bylo moje rozhodnutí nakonec snadné: vybral jsem si školu bez přijímaček. Byl jsem už nějaký ten rok ze školních lavic, takže složené zlomky, soustavy rovnic a větné rozbory pro mě byly úplnou španělskou vesnicí… Že se na vyhlédnutou školu v Žatci přijímalo jen na základě přihlášky, ovšem neznamená, že celé studium bylo nějaké lehárko a veget. Někdy jsem měl z učiva hlavu jak pátrací balón, chodil spát s rovnicemi a ráno s nimi vstával. I do snů mi lezly, potvory.
Moje volba padla na Soukromou obchodní akademii (SOA) v Žatci. Nevýhodou se zpočátku jevila třísetkilometrová vzdálenost ze Znojma do Žatce. Stejně jsem měl v plánu, že znovu sednu za volant, a tak jsem si v pravý čas pořídil auto. V propagačním letáku sice stálo, že studium bude v pohodlí domova, ale já si říkal, že nás určitě budou chtít vidět a někdy taky přezkoušet. A taky že jo!
Měl jsem auto pár dní, a přišla pozvánka do školy. Sehnal jsem asistenta a vyjeli jsme. Po třídenním seznamovacím soustředění a doladění všech formalit jako zapůjčení učebnic a zasílání studijních materiálů jsem však opravdu začal studovat v pohodlí domova. To je ovšem někdy naprosto kontraproduktivní: když je třeba venku hezky, člověku se nechce pranic učit a dá mu velkou práci překonat nechuť ke studiu či obyčejnou lenost.
Co vám budu vykládat, já to zvládnul! Zdolal jsem veškeré překážky a nástrahy středoškolského učiva, konzultoval zapeklité problémy s látkou s ochotnými kantory pomocí telefonu i mailu, pravidelně posílal domácí úkoly… A po pětiletém studiu, které uteklo jako voda, jdu letos do finále. Tedy k maturitě.
Do školy se jezdilo třikrát nebo čtyřikrát do roka na třídenní nebo čtyřdenní soustředění. Během něj se zkoušelo, známkovalo, vysvětlovalo, ale i pořádaly různé společenské akce v hospodě Na Baště. Nebo se jen za ubytovnou rozdělal oheň a pekly buřty a zpívalo se a hrálo na kytaru. Bral jsem prostě cestu do školy jako výlet s povinným přezkoušením.
Pět let strávených nad knihami mi velmi rozšířilo mantinely působnosti na trhu práce. A nejen to: rozšířil jsem si obzory ve vědění, dal do souvislostí věci, které jsem dřív viděl odděleně, a taky přehodnotil nejeden mylný názor. Člověk se asi opravdu učí celý život a nikdy není pozdě začít studovat, udělat si maturitu a třeba i přemýšlet o dalším logickém kroku: o studiu na vysoké škole.
Odpověď na otázku, k čemu je střední škola, je tedy naprosto jednoduchá. Hodí se k tomu, aby člověk mohl znovu, třeba i po těžkém úrazu, najít uplatnění. Aby se mohl zapojit do pracovního procesu a do kolektivu. Aby mohl zase vytvářet hodnoty, aby jen neseděl doma a pasivně nebral svůj úděl a mizerný důchod. Aby si mohl vydělávat, rozšiřovat si obzory, případně i pokračovat ve studiu. Aby mohl se znalostí jazyků třeba cestovat. Aby prostě mohl zase žít.
Ladislav Loebe, student SOA Žatec
Soukromá obchodní akademie v Žatci nabízí vozíčkářům z celé republiky distanční studium s maturitou. Zájemci najdou aktuální informace na stránkách www.soazatec.cz. Na dotazy odpoví Kateřina Důrasová, e-mail: katka.d@soazatec.cz, mobil: 736 605 905.
