Pomocné tlapky, nebo jen „tlapky“ jak si říkají, pomáhají už deset let zdravotně postiženým lidem získat nejen zdatného pomocníka, ale také neocenitelného přítele do nepohody na cestu nelehkým životem. O vzniku plzeňské obecně prospěšné společnosti jsem si povídala s ředitelkou Hanou Pirnerovou.Vaše organizace oslaví deset let svého trvání. Mohla byste krátce přiblížit, co bylo impulzem k založení Pomocných tlapek o.p.s., jak jste se k tomu vlastně dostali?
Tlapky neoficiálně vznikly o rok dříve, kdy tu byl impulz od klienta, který zavolal paní Tomášů, že viděl film o asistenčních psech a vyslovil dotaz, zda to náš cvičitel Jirka Tomášů dokáže. Pro Jirku to byla výzva, pro mne impulz na mateřské dovolené věnovat se po dvou letech opět něčemu, co mne uspokojuje a vidina vychovávat štěňátka, která Jirka pak bude cvičit. Vznikali jsme jako většina organizací v neziskovém sektoru, tzn. živelně. Na začátku byl nápad dělat něco, co tu nebylo, něco, co by pomohlo těm, kteří to potřebují a skupina nadšenců, ne-li bláznů, kteří chtěli pomáhat. Na rozdíl od některých jiných nadšenců, v našem týmu kromě špičkových pejskařů byli i „ledoví“ praktici a odborníci, kteří ihned na začátku dali našemu nadšení řád a jasná pravidla. Po představení pilotního projektu, kdy veškeré náklady šly na vrub cvičitelů a zakladatelů, jsme měli kromě finančních prostředků vše. Odborníky, klienty, psy, nadšení, první zkušenosti, dokonce i dobrovolníky, kteří s láskou vychovávali štěňata. Scházelo jediné, přesvědčit veřejnost, že podpora naši činnosti je důležitá.
Mnozí už si všimli, že spolupracujete s kapelou Čechomor. Jak tato spolupráce začala a jak jste spokojeni? 
Naše spolupráce s Čechomorem trvá 4 roky. Impulz vyslal náš generální partner pojišťovna Kooperativa, která připravovala spolupráci s Čechomorem a velice nám fandí a podporuje nás. Místo toho, aby využili tuto spolupráci na propagaci svého produktu, nabídli možnost propagace naši činnosti. Jsme velice vděčni za tuto šanci, jelikož každým rokem na koncertech kapely Čechomor máme možnost promítnutím filmu v rámci koncertu a představit naši činnost více než 40 tisícům návštěvníků. Navíc jsme vždy přítomni na koncertě s naším obchůdkem a návštěvníci si mají možnost popovídat a také zakoupit reklamní předměty. Tato forma spolupráce je pro nás velkým přínosem a na posledním koncertě v Národním divadle jsem byla smutná, že tato spolupráce končí. O to milejším překvapením byl sdělení generální ředitele pojišťovny Kooperativa Ing. Martina Diviše, že by byla velká škoda projekt ukončit a že pokračuje tato třístranná spolupráce i nadále. Takže se moc těšíme na koncerty s kluky z Čechomoru i v roce 2011 a především na benefiční koncert v Plzni 29. května.
Koncert, který uspořádáte v Plzni sami, by měl přinést finanční zisk. K jakému účelu poslouží získané peníze?
Já věřím, že koncert bude vyprodán a kromě kulturního zážitku budou mít návštěvníci dobrý pocit z toho, že výtěžek z koncertu poputuje na zajištění nákupu štěněte a jeho výchovy.
Kolik psů jste za dobu své činnosti předali klientům a kolik jich ročně vycvičíte?
Ročně vycvičíme a předáme okolo 12 asistenčních psů. Za 10 let činnosti je na našem webu seznam 78 asistenčních psů a 35 šikovných společníků. Celkem tedy 113 psů.
Jak se vám daří uspokojit zájem? Jak dlouho čekají zájemci na pejska?
Zájemce o psa čeká na svého asistenta cca 8-10 měsíců, než je pozván na osobní pohovor. Jsem přesvědčena, že tato čekací doba je dobrá. Klient si ujasní, že psa opravdu chce a potřebuje a má také vhodné podmínky a zázemí pro něj. Po absolvování pohovorů se pak již vybírá vhodný psí adept dle potřeb klienta, jeho životního stylu, povahy i temperamentu. Přibližně do osmi měsíců pak odjíždí i se svým čtyřnohým asistentem
Kolik vaše společnost potřebuje ročně na svůj provoz a kde získáváte finanční zdroje?
Ročně potřebujeme na provoz okolo 3 milionů korun. Vzhledem k tomu, že máme 80% klientů na Moravě, spolknou velkou část finančních prostředků náklady spojené s dopravou. Naše činnost není podporována státem (výcvik asistenčních psů není hrazen státem, na rozdíl od výcviku vodicích psů), je naše činnost financována z darů firem a jednotlivců, z grantů, veřejné sbírky, z dárcovských smsek a vlastní výdělečné činnosti (přednášková činnost a především e-shop).
Určitě vaši práci provází spousta pozitivních příběhů a zkušeností. Z čeho máte největší radost?
Díky práci v Pomocných tlapkách člověk úplně přehodnotil priority a hodnotu slova úspěch. Naši klienti nás naučili, že možnost zaparkovat auto na druhém konci parkoviště a možnost si dojít na nákup je úspěch, to, že vaše dítě může vylézt na židli a při tom shodit něco ze stolu, že může být radost, možnost vzít si dvacet korun a odejít z bytu, když mám chuť na zmrzlinu, to je svoboda…. Proto jsem vděčná za každý email, ve kterém maminka píše, že se Míša po canisterapii úspěšně, bez bolesti a léku vykakal, že museli dát na postýlku zábrany, protože se chtěl kouknout na Adama a poprvé se převrátil a málem spadl z postele. Když paní Zdenka napíše krásný dopis, jak chutná zmrzlina, na kterou si může po pěti letech dojít sama s Ezrem. Tak to jsou ty chvíle, kdy mám radost a zprávy s poděkováním posílám všem lidem z našeho týmu.
Za deset let vás potkaly i nepříjemné zážitky či zkušenosti. Mohla byste některý přiblížit či popsat a doplnit, jak jste se s tím vyrovnali?
Když se ohlédnu zpět a myslím, že hovořím za nás všechny, měli jsme bájnou představu, že naši psi pomůžou klientůmvv samotném životě, že budou samostatnější, nezávislejší a šťastnější. Věřili jsme, že naše činnost bude jen samý úsměv samý happyend. Nedošlo nám, že i když toto vše budou naši klienti mít, nezabráníme tomu, aby je nedostihla jejich nemoc. Velice kruté bylo první setkání se smrtí našeho klienta. O to bolestivější bylo, že to bylo dítě. Velice těžce se mi mluvilo s maminkou, jelikož jsem chtěla říct, že vím, co cítí, ale neřekla jsem to, jelikož to nevím. Ale vždy říkám: „Nevím, co cítíte, ale vím, že je to velice těžké, moc na vás myslíme.“ Vždy se nás smrt klienta týká a toto je na naši práci nejtěžší. Stejně tak když onemocní a zemře pes, který je druhým já pro klienta. Nedokážeme vymýtit smrt, jen ji umíme brát jako součást života. Na začátku byl náš nápad považován i našimi rodinnými příslušníky jako bláznovství, mnoho přátel a kamarádů sledovalo těžké začátky. Nyní již víme, že Pomocné tlapky jsou nejen ochrannou známkou, jsou známkou kvality, serióznosti a především týmem, který je deset let v základu stále stejný. Pro nás je důvěra našich klientů a partnerů to nejcennější co máme a věřím, že to tak bude i při dvacátém výročí.
A na závěr, je nějaké motto nebo vyznání, kterým se ve své práci v „tlapkách“ řídíte?
Naše společné motto je „Pokud můžeme, pomáhejme, nikdy nevíme, kdy pomoc budeme potřebovat sami…“
Hana Pirnerová se narodila v roce 1969 v Bratislavě, kde vystudovala sportovní gymnázium se specializací na biologii. Pracovala jako učitelka na ZŠ, od roku 1988 se začala věnovat chovu labradorských retrieverů. Každým rokem zjišťovala, jaké úžasné vlastnosti má toto plemeno. V 90 letechvse věnovala předvýchově štěňat provvýcvik vodících psů a navázala na tuto činnost ve spolupráci s manželi Tomášů, se kterými založili Pomocné tlapky. Je vdaná za úžasného chlapa, který jí trpělivě pomáhá v práci. Mají dvě dcery a jednoho vnoučka. „Práce v Pomocných tlapkách je náročná, ale úžasná. Naučila mne vážit si toho co máme a užívat si krásy života,“ říká. 
Jindřiška Jelínková
