Největší překážkou je dívání se na sebe sama skrze nálepku „hendikepovaný“ | Vozíčkář

Největší překážkou je dívání se na sebe sama skrze nálepku „hendikepovaný“

20.9.2017

veronikaVeronika Machová, psycholog Sociální rehabilitace v Lize vozíčkářů

Mými klienty jsou lidé ve věku 16–64 let se zdravotním omezením, mentálním postižením či chronickým onemocněním.

Svým klientům nabízím psychologické poradenství, možnost psychodiagnostického vyšetření (nejčastěji za účelem odhalení silných a slabých stránek, což jsou cenné informace při hledání vhodného pracovního uplatnění), pravidelný trénink kognitivních schopností (nejčastěji paměti a pozornosti) a příležitostně pořádám skupinové kurzy, kde se lidé mohou naučit například správně odpočívat a vypořádávat se se stresem.

 

– S jakými problémy se nejvíce potýkají vaši klienti?

Je to opravdu pestrá škála potíží. Velmi často se u klientů setkávám s nejistotou při kontaktu s druhými lidmi, což jim leckdy komplikuje vůbec vstup do pracovního života. Když už projdou sítem výběrových řízení, je pro ně mnohdy těžké obstát v pracovním kolektivu nebo v komunikaci s vedením. Někteří klienti přicházejí řešit spíše své mezilidské vztahy, pro jiné je otázkou spíše vztah k sobě sama. Společně tak pracujeme na posilování jejich sebedůvěry a pozvolném hojení mnohdy letitých ran. Pro řadu klientů jsou naše konzultace místem, kde se mohou na chvíli v životě zastavit, uvědomit si, kam vlastně směřují a jaké kroky pro dosahování svých cílů momentálně podnikají.

 

– Co je podle vás největší překážkou v psychice hendikepovaného člověka při snaze najít práci?

Myslím, že právě dívání se na sebe sama skrze nálepku „hendikepovaný“ spolu s existujícími předsudky a nízkou sebedůvěrou u řady lidí zbytečně podporuje přesvědčení, že se na trhu práce neuplatní. Možná odmala slýchají, že stejně nikdy pracovat nebudou, a i když za svým snem zkouší jít, případný počáteční neúspěch (který čas od času potká jak lidi s hendikepem, tak bez něj) jim ještě více potvrdí přesvědčení, že jsou nezaměstnatelní. Není to ale naštěstí pravidlem – aktuálně třeba spolupracuji s klientem, který sice neumí číst ani psát, ale ani po deseti letech chození po pohovorech, kdy zažíval jedno zklamání za druhým, to nevzdal a podařilo se mu najít pro něj vysněnou práci. Úspěšně zvládl zkušební dobu a cítí se tam dobře.

 

– Jak může hendikepovaného člověka při snaze začlenit se do společnosti po úraze nebo třeba na prahu dospělosti podpořit okolí? Jaká podpora je účinná, jaká spíše škodí?

Snahu člověka zapojit se do společnosti může někdy rázně utnout jak odsouzení, že na to nemá, že to nezvládne, tak (byť dobře míněný) přehnaně ochranitelský přístup. Setkala jsem se s tím asi nejčastěji u mladých lidí po úrazech, kteří byli rodiči v dobré víře drženi doma, opečovávaní, dostávali všechny možné úlevy a podobně. Rodiče mají někdy pocit, že když už se jejich dítěti stala taková hrozná věc, musí jej za každou cenu ochránit před jakoukoli další nástrahou světa. Výsledkem ale je, že mladý člověk žije jenom tak napůl. Každý den je pro něj podobný, nemá před sebou žádné další výzvy a cíle, nic ho netěší, postupně ztrácí chuť do života. Stejně tak škodlivý ale může být i úplný opak ochranitelského přístupu. Je pravda, že lidé s hendikepem jsou v lecčems zranitelnější a mnoha zklamáním se dá předejít. Je proto potřeba hledat bezpečné způsoby, jak takového člověka do světa dospělosti vpustit. Samozřejmě na to není potřeba zůstávat sám, vyplatí se využít pomoci a podpory lidí v okolí i možností existujících sociálních služeb.

 

– Když vlastně člověk vůbec neví, co může v životě dělat, co jsou jeho sny, jaké má dovednosti a co ho baví, může pomoct psycholog?

Za podobným účelem klientům nabízím psychodiagnostické vyšetření, které může odhalit, v čem je člověk šikovný, jaké jsou jeho osobnostní charakteristiky, které ho v určitých situacích posilují, v jiných třeba naopak představují možné riziko. Výsledky takového vyšetření mohou být užitečné při rozhodování, kam se na pracovním trhu nejlépe orientovat, a mohou napovědět, jaké parametry by měla mít pracovní pozice, aby se na ní právě tento člověk cítil spokojeně. Poněkud větším oříškem pak je dopátrat se k obsahu klientových snů nebo k tomu, co ho baví, když sám neví. Může to být třeba v případě, kdy člověk z různých důvodů není příliš v kontaktu sám se sebou, se svými pocity či hodnotami. Cílem dlouhodobější spolupráce pak je vytvořit natolik bezpečné a důvěrné prostředí, kde by člověk mohl postupně začít lépe poznávat sám sebe, zkoušet si jednotlivé činnosti a pozorovat, jak se mění jeho prožívání.

 

– Jak silnou mívají zdravotně postižení motivaci k aktivnímu životu? Co je pro ně motorem?

Opět jak kdo, asi jako u lidí bez zdravotního postižení. Poznala jsem řadu jedinců, před jejichž neutuchající snahou a energií, s níž se se svým životem perou, musím smeknout. Stejně tak mám ale v živé paměti osudy jiných, kteří jako by na vše rezignovali. Moje práce často svádí k hodnocení, ale vnímám to tak, že možná ještě nenazrál čas, aby ti druzí pevněji převzali život do svých rukou. Připadá mi důležité s nimi i tak zůstat, ukázat jim, co vše by mohli, a doufat, že jednoho dne moji pomoc přijmou. Takovým motorem může být doslova cokoli – někoho může inspirovat mediálně známý paralympijský sportovec, jiný se snaží být aktivní kvůli svým blízkým a někdo se třeba rozhodne „to životu ještě ukázat“ za to, jak krutý k němu v minulosti byl.

(lb)

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>