OPRAVDU JE TAXI PRO KAŽDÉHO?

23.11.2016

Taxislužba je (nebo by aspoň měla být) službou pro všechny občany.

Jinou zkušenost ale mají někteří olomoučtí vozíčkáři.

Stěžovat si jinak nemůžou, jejich město na ně myslí. Jezdí tady celkem dost nízkopodlažních autobusů, i tramvají. A pokud se potřebují dostat do míst, kam nic takového nejede (nebo v čase, kdy nic takového nejede), mají ještě i taxi pro vozíčkáře. Výborný nápad a hodně vozíčkářů toto svoje speciální taxi i využívá. Hlavně na podzim, v zimě, na cesty k lékaři, do lázní, nebo i k vlaku, na cesty do divadla …

Jenže – auto je jen jedno, vozíčkářů hodně a tak se stane, že auto jede někam na celý den, nebo je v servisu, nebo je prostě pouze tak vytížené, že máte smůlu.

Pokud nemáte někoho, kdo vás dotlačí, kam potřebujete, protože jste na mechanickém vozíku a máte slabé ruce, zůstanete bezradně stát a přemýšlíte, co a jak dál.

V této situaci se může člověk lehko ocitnout. Jako my s kolegou – taky vozíčkářem. Nutně jsme se před vystoupením potřebovali dostat na zkoušku. A naše vozíčkářské taxi bylo zrovna mimo provoz.

A co teď?

Mě napadlo asi to, co mnoho lidí v této situaci – zavolat si taxi. Normální, klasické taxi. S mechanickým vozíkem to přece nemůže být problém a ve městě je taxislužeb několik.

Vytáčím teda první číslo, na přepravu seniorů. Ochotný pán, který nás už několikrát vezl.

„Pani, já už jsem skončil, zrušil jsem firmu, neexistuji,“

Škoda, ale co se dá dělat. Vytáčím číslo jiné taxislužby, která nás už jednou vezla.

„Vozíčkáři? Vás nebereme, váš kolega si sám nepřesedne.“

„Ale on váží asi 20 kilo,“ vysvětluji.

„I tak.“ Chvíle ticha. „Vozíčkáře prostě už nevozíme.“

No nic. Vytáčím jinou taxislužbu.

„Pani, vozíky nám ničí auta.“ Slyším hned na úvod. Moc to nechápu. Toto by mě nenapadlo, protože v tašce vždy vozím i velký hadr, kdyby byla potřeba. Tak se ptám:

„Jak, prosím vás? Čím?“

Chvíle ticha. „Vozíčkáře prostě nevozíme.“

Aha! Vytáčím další číslo.

„Vy nevíte, že existuje taxi pro vozíčkáře?“ Zeptala se mě dispečerka další taxislužby.

„Vím, ale mají auto v servisu,“ vysvětlila jsem.

„Tak to máte smůlu.“ Cvak, konec.

Naděje umírá poslední a tak vytáčím další taxi.

„Vaše vozíky se nám nevlezou do auta.“

„Ale vy máte přece velkoprostorová auta,“ bránila jsem se. „A naše vozíky se dají složit a oba jsou lehké, dětské, tudíž i malé. Vlezeme se i do oktávky, takže do vašich aut úplně bez problémů.“

„To ano, velké auta sice máme, ale ne pro vozíky.“

Cvak. Konec.

Bylo mi do breku – bezmoc, smutek… všechno dohromady. Ano, jsou ještě jiné taxislužby, ale po těchto zkušenostech už jsem na další nenašla odvahu a tak jsem zavolala kolegovi, ať zkouší hledat on.

A já jen přemýšlím – je taxislužba opravdu pro každého (jen vozíčkář se nepočítá)?

 

Věra Schmidová

foto: wikimedia.commons

Share

One comment

  1. Věra Schneiderová

    Jsem částečně také na vozíku, ale mám auto /se st.přísp./., řídím sama. Je to sice drahé, ale nejsem na nikom závislá s přepravou, pokud jsem momentálně schopná, dostanu se kamkoliv a kdykoliv včas. V zákonech se nevyznám, ale přece vozíčkáři, obzvlášť co jsou na něm 100% závislí, snad také mají možnost si koupit auto i mají /jako já/ nějaký PnP a zaplatit si nějakou pomoc nebo se mýlím? O to, jak je to s vozíčkáři na železnici, se nezajímám vůbec, protože jsem to zkusila jednou a víckrát už bych se tak nestresovala.I s pomocníkem to byla pro mne nesmírná námaha, to už absolutně NIKDY a divím se, že to, i jiné věci někteří postižení zvládají a žádají.Jedině moje auto mi nikdy neublíží, naopak je to relax a radost, i když hodně drahá, ale radši se uskrovním jinde. Co mi pak ale vadí je to, že stání pro invalidy je, jakoby „schválně“ na těch nejnevhodnějších a nejvzdálenějších místech. Řeším to, kde to je možné tak, že označení z auta sundám a zaparkuji si co nejblíž k místu, kam potřebuji a jsem schopná s berlemi“tak nějak“ dojít. Někdy se to nepodaří, chvíli čekám a hlídám, jestli se něco blíž uvolní, někdy musím zkoušet jindy, jednou jsem v akutním případě ze zoufalství prostě zaparkovala na chodníku.Samozřejmě další stres – policista a postih.Už jsem telefonovala i psala kvůli nevhodně umístěným místům pro invalidy na různá místa, nic se nezměnilo ani v jednom případě. Přesto si myslím, že pohyb vlastním autem je pro nás nejsnazší, nejméně stresující a nejméně namáhavý. Další věc je to hrozné omezení, když se v menším městě člověk nikam nedostane si něco vyřídit, VŠUDE jsou schody bez výtahu a nic se nemění, pořád stejné!!! Moc ráda bych se případně podělila o poznatky jiných postižených, ale ne sportovců, to už nejsem, ale těch, kteří žijí běžný život jako já. Už jsem ve starobním důchodu, amputářka od 16ti let, celý život jsem na plný úvazek, bez neschopenek a na 100% pracovala/učitelka/, sportovala, doma čekala „druhá směna, takže jsem se pak devastovala vlastně sama. Naštěstí poctivou prací, ne drogama, kouřením nebo alkoholem. Takoví dnes totiž mají veškerou podporu a ohledy, i léčení na rozdíl od nás zadarmo. Děkuji, jestli se dozvím nějaké poznatky.vera.schneiderova4@seznam.cz

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>