Pavel Hejhal-foto 02 Tento rozhovor vznikl téměř náhodou. Před Vánocemi jsme dostali v obálce kalendářík a obrázky z UMÚNu (Nakladatelství malířů s tělesným postižením, malujících ústy a nohama). Některé se nám hodně líbily, a tak jsme začali pátrat, co že to ten UMÚN je. Narazili jsme na jméno Pavla Hejhala. Protože nás jeho kresby hodně zaujaly, požádali jsme jej o rozhovor.

Narodil se v Písku roku 1983. Studoval Střední průmyslovou školu ve Volyni, obor nábytkářství. Bohužel, život se mu změnil 15. 12. 2002, kdy měl autonehodu, při které si poranil krční páteř a s ní i míchu. Od té doby je pentaplegik, takže musí být napojen na plicní ventilátor, má ochrnutou i bránici. O rok později začal malovat ústy.

– Před 11 lety jste začal s malováním. Měl jste k výtvarnému umění nějaký vztah před nehodou?
Před nehodou jsem se malování nijak zvlášť nevěnoval. Když na to teď vzpomínám, tak jsem asi takové dobré základy získal na ZŠ při hodinách výtvarné výchovy. Řekl bych, že nás paní učitelka vedla dobře. Potom na průmyslové škole to bylo hlavně o rýsování a technickém kreslení. Teprve až po úraze, když jsem začal zkoušet kreslit ústy, tak jsem se propracoval i k motivům uměleckým.

– Co vás na malování zaujalo? Co pro vás znamená?
Když mi rehabilitační sestřička prvně řekla, že jsou lidé, kteří malují ústy, a zeptala se, jestli bych to nechtěl také zkusit, pomyslel jsem si, že se zbláznila. Malovat ústy, to se přeci nemůžu nikdy naučit. Nakonec jsem ale podlehl jejímu naléhání a začal to zkoušet.

[divider]
Maják ChaniaKostel_sv-Jakuba_VetsihoZimní_zastavení

[divider]

Začátky byly samozřejmě těžké. Jak uchopit tužku, jak ji vést, aby kreslila to, co chci. Na všechno jsem musel přijít. Celkem záhy mne to ale chytlo a já byl zvědavý, kam se můžu propracovat. Co se naučím a co zvládnu nakreslit. Na začátku tedy byla zvědavost, ale také to bylo příjemné krácení dlouhé chvíle v nemocnici. Nyní už je to i o vyjadřování pocitů, nálad, něčeho podle mých nápadů. Uspokojení z toho, že něco dokážu vytvořit a jiným lidem se to líbí.

– Každý malíř má svůj „rukopis “, podle kterého se pozná. Dá se něco podobného vypozorovat i u umělců, kteří malují ústy delší dobu?
Ano, myslím, že když si malíř osvojí techniku, jakou tvoří, je potom možné vypozorovat i malířův rukopis. Jsou rozpoznatelné typické znaky, charakter celého provedení. Taková zajímavost – když se nyní podepisuji, tak ve stylu psaného písma poznávám svůj rukopis, jaký jsem měl před úrazem psaný rukou. Je to pořád ten samý mozek, který psaní řídí. Stejně tak je to i s dominantní stranou. Já držím dřevěnou tyčinku, nástavec s tužkou stisknutý mezi stoličkami. A tak, jako jsem psal pravou rukou, tak i nyní držím nástavce vždy na pravé straně. Zkoušel jsem i levou stranu, ale je to to samé, jako kdyby chtěl pravák najednou psát levou rukou.

– Mohl byste popsat, jak vlastně ústy malujete a jak dlouho zhruba trvá vyhotovit jeden obrázek?
To je různé. Když kreslím podle fotky třeba kostel, začnu si podle předlohy zkoušet tvary – abych správně zachytil proporce a vyzkoušel si umístění na čtvrtce. To je trochu těžší, protože člověk nemá odstup a zblízka se to hůře trefí.

Když mám trochu zvládnuté proporce, tak potom začnu načisto. Lehce si naznačím obrysy a hlavní části a začnu vybarvovat plochy a dělat detaily. Tak to bylo například u obrázku kostela sv. Jakuba Většího v Prachaticích.

Délka zhotovení je závislá na technice a složitosti motivu. Jiné je to pastelkou, jiné třeba perokresbou. Tento obrázek kostela mi trval odhadem tak 15 hodin.
Když kreslím podle nějaké vlastní fantazie, obvykle námět dlouho nosím v hlavě a ve své mysli se ho snažím vyšperkovat. To je případ obrázku Zimní zastavení. Někde v paměti se vynořil námět božích muk uprostřed polí se dvěma lípami, jak to tak v krajině bývá. Ve fantazii jsem si pak představoval, jak bych chtěl, aby to vypadalo na papíře. Poté jsem se do toho pustil a snažil se přiblížit své představě. A tento obrázek mi mohl trvat odhadem tak 7 hodin.

– Když jste pak v malování zběhlejší a ústa se stanou vaším nástrojem, je to snadné přenést emoce a vize do kresby? Nebo je někdy problém, že duše a mozek by chtěly, ale tělo neumí?
Myslím, že když už si člověk osvojí držení nástavce na tužku, pastelku, štětec (kdo čím tvoří), tak už to takový rozdíl není, jestli kreslí rukou či ústy. Nějaké rozdíly samozřejmě zůstávají. Ruku položíte na stůl a tužku uchopíte blízko konce, takže ji vedete s větší jistotou. To při kreslení ústy nemohu. Ale nyní už také nepřemýšlím, jak mám nástavec v ústech držet, to už je automatické. Stejně jako jiní nepřemýšlejí, jak uchopit a držet tužku v ruce, když chtějí psát či kreslit. Omezené limity kvůli nefunkčnímu tělu jsou spíš ve velikosti zvládnutelného formátu. Nemohu si stoupnout k velikému stojanu nebo si na stolek před sebou dát velikou čtvrtku.

U mě je kreslení ale zajímavě provázané. Když kreslím, je to svým způsobem i rehabilitace a v kombinaci s jiným cvičením se mi pomalu zlepšuje hybnost, hlavně stabilita trupu. A když se mohu lépe a více hýbat, tak zase dokážu lépe zvládnout o kousek větší plochu, o to více zapojuji funkční svaly a tak pořád dokola.

Pavel hejhal- foto 07– Malujete hlavně květiny. Proč právě tyto motivy? Nelákaly vás třeba portréty?
Je pravda, že přírodu mám hodně rád. U květin jsem našel také výhodu. Když mi ujela pastelka vedle, tak jsem ten list či květ udělal prostě o kousek větší. No ale zkuste u portrétu udělat třeba jedno oko větší, protože vám to ujelo. Ale vážně, portrét by mne asi také lákal, ale zatím si na něj moc netroufám.

– Malujete spontánně, nebo to je součást vašeho každodenního života?
Jak kdy. Malování není mou pravidelnou činností. Někdy maluji/kreslím každý den a jindy mám zase tvůrčí pauzu. Záleží také na těle, jak dovolí. Když to jeden den přeženu, druhý den mne bolí krk tak, že kreslit nemohu, i kdybych sebevíc chtěl.

– Od UMÚN máte stipendium. Jaká jsou kritéria a podmínky pro jeho udělení? Jak jej využíváte?
Poté co jsem začal kreslit ústy a obrázky začaly vypadat trochu k světu, tak má sestra oslovila Nakladatelství UMÚN. Nejprve jsem zaslal své obrázky k posouzení do UMÚNu tady v Čechách. A když jsem se jim jako uchazeč líbil, tak mé obrázky spolu s žádostí o přijetí odeslali do Lichtenštejnska. Tam sídlí celosvětové vedení organizace. Po posouzení mých prací jsem se stal stipendistou UMÚNu. Já jim poskytuji výhradní reprodukční práva na mé obrázky a oni mi zato poskytují stipendium. To je určené na malířské pomůcky, učitele, případně asistenta. Obrázky odevzdávám každý rok a jednou za tři roky každého umělce hodnotí v Lichtenštejnsku komise, která je složena z malířů také s postižením. Ti jsou ale na naprosto jiné úrovni. Vyhodnotí, jestli člověk tvoří a zda-li se někam posouvá, jestli se zlepšuje. A na základě toho se mnou prodlouží smlouvu o stipendiu na další tři roky.

– Vystavujete svoje obrázky sám nebo jako součást větších výstav? Jste ve styku s jinými umělci a vyměňujete si názory, zkušenosti či ukázky své práce?
Měl jsem několik samostatných výstav, ale vystavuji hlavně s Nakladatelstvím UMÚN. Organizují výstavy po Čechách a na většinu vernisáží se my malíři i sjíždíme. Třeba ne všichni, ale několik z nás téměř vždy. Záleží na vzdálenostech, možnostech a také momentálním zdravotním stavu. Myslím, že se vzájemně i inspirujeme.

– V minulosti jste vyhrál literární soutěž „Internet a můj handicap“. Uvažujete o tom, že byste třeba napsal knihu a doplnil ji svými kresbami a tak se třeba i živil?
Ano, podařilo se mi zvítězit v jednom ročníku této soutěže. Nevím, jestli jsem tak oslnil kvalitou literární, ale spíš si myslím, že mi body přidal obsah. Popsal jsem, jak mi internet otevřel spojení se světem z nemocničního pokoje. A dál jsem psal o tom, že jsem díky internetu mohl dostudovat Střední průmyslovou školu ve Volyni. Nevím, jestli mám kvality na to, abych napsal knížku. Pravda ale je, že je to celkem lákavá představa. Třeba nějaká pohádka pro děti a k tomu mé kresby.

K pohádce jsem již obrázky kreslil. Nakladatelství UMÚN vydalo CD se třemi pohádkami, které namluvil pan Nárožný. A tři malíři k pohádkám vytvořili ilustrace, ze kterých jsou omalovánky. Já jsem ilustroval pohádku O kohoutkovi a slepičce.

Vítek Formánek a Eva Csölleová