imagesTak nějak by se dala popsat reakce jednoho člena ochranky kalifornské střední školy, mladíka jménem Marchell Mitchell, když nabídnul pomoc sedmnáctiletému studentovi Francisco Martinezovi s dětskou mozkovou obrnou. Ten chtěl po chodbě jet sám, zarputilý pomocník jeho přání neunesl a brutálně jej uhodil několikrát do obličeje. Šokující případ z května letošního roku udivil mnohé.

 

httpv://youtu.be/Rt-jLmUFtfg

I když takové reakce nejsou zcela běžné a tato situace spíš ilustrovala psychické problémy člena ochranky, je na této neveselé historce zesílen jeden výrazný fenomén. Zarytá snaha pomáhát. Pomáhat za každou cenu, i kdyby to měla být pomoc do hrobu. A nejšílenější na tom je, že to ti lidé myslí dobře…

Máme takovou zkušenost z cest. Putovali jsme po Španělsku a cestou potkávali stovky ochotných lidí, kteří se k vozíku kamarádky tak hrnuli, že jsme je museli odhánět až násilím. Všechny předchozí zkušenosti z oné cesty totiž hovořily jasně o tom, že v terénu člověku neznalému postupu při tlačení vozíku správný úchop a techniku nevysvětlíš. On je totiž tak nadšený, že za chvíli udělá dobrý skutek, a neslyší, nevidí a tlačí kámen nekámen, protesty vozíčkáře neprotesty.

Dalšími takovými pomocníky, které je lépe odmítnout, byli, eufemisticky řečeno, lidé starší. Pokud se k vozíku hrnul stařeček, který sotva dýchal a po cestě výrazně kulhal, museli jsme jej zastavit a on smutně pokračoval ve své klopotné cestě. Některý se ale nedal. “To je nádhera, má první zkušenost s vozíčkářem!” výskal zvyšuje mezitím ve strmém stoupání tempo. Tak byl z toho posilněn energií, že upaloval tak rychle, že jsme ho nemohli stíhat… “A nechcete radši zpomalit? Aby to nebyla vaše poslední zkušenost s vozíčkářem…” odvětila kamarádka.

Samozřejmě nejde jen o pomoc při tlačení vozíku. Jsou lidé, kteří vidí v pomoci druhým smysll života. Hezký smysl života, kdyby ale nezapomínali při tom na ty druhé. Není totiž nic smutnějšího, než roztomilý úsměv pomáhajícího a útrpný výraz tomu, jež je pomáháno. Na druhou stranu i to je vlastně lepší, než falešná hra těch, kteří pomoc druhým používají jako zástěrku pro jiné smysly svého života. Na venek své srdce rozdávám všem potřebným, na druhé straně si tím jen posiluju své velké ego, holedbám se tím a nedej Bože maskuji tím ryze sobecké úmysly.

Pomoc je dobrá věc. Její povinnou výbavou by však měla být i zpětná vazba a reflexe. To aby náhodou ten slabší neměl pocit, že s ním v jedné místnosti je zrovna nějaký Marchell Michell.

(ata)