Necelou hodinu trvá nový dokument o Heřmanu Volfovi, který na handbiku podniká dálkové jízdy po Evropě. Film Cesta za nadějí líčí jeho zatím poslední výpravu do Říma, která se odehrála téměř přesně před rokem: ve druhé půli června a začátkem července.
Dílko je to věru povedené. Recept je zdánlivě jednoduchý: Dejte do jedné misky nápaditý střih, smysl pro dynamiku vyprávění, výtečnou originální hudbu (složil ji rocker Michal Pavlíček), tedy víceméně formální ingredience, a do druhé vložte nečekané příhody, drsnější fórky a vrtochy počasí. Sesypte dohromady, dobře promíchejte… A nezapomeňte přihodit špetku oficialit, vždyť cílem jízdy bylo doručit ve Vatikánu papežovi Poselství naděje českých vozíčkářů!
Výsledkem není nudný mišmaš, ale zajímavý, pocitově silný film, který jakoby náhodou divákovi sděluje, že na vozíku život rozhodně nekončí. Přesněji: nemusí končit. Heřman Volf to dokazuje hlavně svým úsilím, svými jezdeckými výkony – přímo do kamery promluví jen občas, a rozhodně si nelibuje v omletých frázích. Vážnější tóninu ve snímku rozezní v několika větách zejména Alena Kábrtová, ředitelka Centra Paraple, a biskup Václav Malý.
Dějištěm premiéry bylo v úterý 5. června pražské Bio Oko. Zaplnili ho především lidé nějak spjatí s dlouhodobým projektem Cesta za snem, jehož jsou film i jízda do Říma nedílnou součástí. A přišli se samozřejmě podívat i lidé z rodin, z nichž pocházejí tvůrci filmu a členové výpravy, a také jejich známí, přátelé a kamarádi.
Režisér Miloslav Doležal se postaral o stylové přivítání návštěvníků, když jim ve foyer legendárního kina, které odolává převaze moderních multiplexů, zpíval za doprovodu kapely jazzové skladby plné energie. S patřičným temperamentem a navíc italsky pak pozdravil diváky v kinosále. Zatímco Heřman se na vozíku jen culil a občas prohodil jedno slovo, Doležal hýřil vtipem a postupně zval na bariérové pódium jednoho spolutvůrce či účastníka výpravy za druhým…
Po promítání se ještě dražil trikot speciálně vyrobený k loňské cestě, který měl handbikerovi sloužit během jízdy jako náhradní, avšak Doležal ho údajně zapomněl doma. Dres byl zánovní a vypadal velmi atraktivně, a tak se v publiku našel muž, který za něj neváhal dát 10 tisíc korun. Posléze vyšlo najevo, že si chtěl mermomocí doplnit sbírku: vlastní totiž i trika z minulých výprav do Paříže a Banské Bystřice.
S režisérem filmu Cesta za nadějí chystáme rozhovor, který se v nejbližších dnech objeví na těchto webovkách A brzy budeme také informovat o Héřově letošní jízdě, která startuje už 15. června v Praze a cíl má v norském Oslu.
Rozhovor
„Ten film je nadčasový, určitě bude mít co říct i za deset let,“
tvrdí o svém novém počinu režisér Miloslav Doležal
- Měl jste nad výslednou podobou „Cesty za nadějí“ neomezenou moc, nebo jste se nechal ovlivnit Heřmanem a dalšími členy výpravy do Itálie?
Realizace filmu je vždy týmovou prací, nejde jen o výsadu režiséra. Velkou měrou se na něm podílí střihač, kameraman, dramaturg, více méně filmařské profese. Pokud jde o Heřmana a další členy týmu, všichni viděli film poprvé až při premiéře v pražském Biu Oko.
- Původně jste avizoval, že snímek dá nahlédnout i do Héřova soukromého života. Nakonec je však tohle téma jen naznačeno v samotném závěru. Proč?
Ano, to je pravda. Byl to můj původní záměr. Heřmana jako kamarád znám dobře a samozřejmě vím o jeho soukromých problémech. Ale také respektuji jeho přání, že některé informace prostě nechce sdělovat. Nechtěl jsem a ani v budoucnu nechci točit „bulvární“ snímky. Nakonec jsem toho názoru, že i z toho mála informací se pozorný divák dovtípí…
- Předností snímku je lehkost, s níž se vyprávění o jízdě do Říma odvíjí, propojená s autentickým humorem založeným na konkrétních příhodách. Souhlasil byste s názorem, že jde o zatím divácky nejvstřícnější dokument, který jste o Héřovi natočil?
Musím přiznat, že mne reakce z první projekce překvapily a zároveň samozřejmě potěšily. Ten film je skutečně velmi vstřícný, což je dáno hlavně tím, že kamera už v podstatě nikomu během natáčení nevadí. Všichni se chovají tak, jako by v jejich blízkosti nebyla. Nikdo z protagonistů není herec, a já obdivuji jejich přirozenost a otevřenost. Ke zdaru výrazně přispěl i kameraman Kubo Varinský, který má velký cit pro zachycení neopakovatelných okamžiků.
- Jak došlo k vaší spolupráci s Michalem Pavlíčkem, který pro film napsal a nahrál skvělou hudbu?
Vlastně nás dal dohromady Jiří Klenka, mistr zvuku, který se podílel na všech třech filmech o „Cestě za snem“. Michal byl velmi vstřícný a Héřův příběh a aktivity ho velmi zaujaly. No a během realizace prvního snímku jsme se dohodli na další spolupráci. Mohu prozradit, že točím dva sběrové dokumenty s pracovním názvem „Srdeční záležitosti Michala Pavlíčka“, které mapují poslední dva umělecké roky tohoto vynikajícího muzikanta a skladatele.
- Nakolik jste byl po premiéře spokojen s tím, jak dokument vypadal na plátně kina?
Tak já spokojen byl. Samozřejmě jsem měl obavu, jak bude projekce vypadat, zda obraz nebude příliš tmavý nebo naopak světlý, zda zvuk bude dostatečně dynamický. Film jako takový nebyl natáčen v HD kvalitě, což v kinoprojekci je docela problém. Ale už v pátek jsme to s panem promítačem vyřešili. Zvolili jsme technologii promítání datového souboru oproti klasickému pásku známému jako BETACAM, a vyšlo to.
- Co byste snímku popřál jako jeho „otec“ na cestě za diváky? A kde si ho můžou zájemci objednat?
Přeju mu dlouhý život. Myslím si, že je nadčasový – jistě bude mít co říci divákům i za deset let. S Heřmanem se chystáme na několik desítek projekcí a besed a věříme, že film bude inspirací a motivací pro spoustu lidí, a to nejen na vozíku. Proto jsme ho také dělali.
Samozřejmě „Cestu za nadějí“ vydáme na DVD a bude dostupná na webu projektu „Cesta za snem“ a u spřátelených organizací. O vydání DVD budeme veřejnost informovat.
- Už 15. června se handbiker Volf vydá na další dalekou cestu, tentokrát do norského Osla. Budete znovu členem týmu a natočíte o téhle výpravě film?
Tentokrát s ním nepojedu. Rozhodl jsem dělat zázemí z Čech, budu se spíš se věnovat shánění financí na výrobu čtvrtého dokumentu. Takže film bude: s Héřou vyrazí v doprovodném týmu můj kameraman, kterému naprosto důvěřuji a kterému dám přesné instrukce. Já budu režírovat na dálku. Bude to trochu experiment, ale to máme my dokumentaristé rádi. Doufám, že snímek dokončíme ještě letos. Mohu prozradit, že kromě Heřmana a jeho doprovodu v něm bude „hrát“ i osmnáct dětí. Nechte se překvapit…
Miloš Pelikán
