fotka k osmému okénkuPrávě jsem se vrátil ze závodu ve slalomu, který jsem na extrémně těžké trati nedojel. Tyhle řádky bych nejraděj vůbec nepsal, protože jsem totálně naštvanej. Ale nakonec jsem se přinutil – a stručně vysvětlím čtenářům důvody svého vzteku.

Domnívám se, že náš sport chtějí z nějakého zvráceného důvodu neustále porovnávat s výkony zdravých jedinců. Nějak pozapomněli na to, že na paralympiádě závodí sportovci s různými handicapy a že někteří nemají na tak těžkých a rozbitých tratích šanci dostat se do cíle.

I jinak výborní lyžaři navíc na takové trati budí dojem, jako kdyby na lyžích stáli poprvé. A rozhodně by bylo pro diváky mnohem zajímavější vidět opravdové závodění, a ne pouhou snahu dostat se za každou cenu do cíle. Už jen z toho je mi smutno…

Nechci ze sebe dělat Lojzu Hadamczika, nechci svádět svůj neúspěch na jiné okolnosti. Ale výše uvedené není jen mým názorem. Například naše kategorie sedících lyžařů je rozdělena do 3 podskupin podle výšky tělesného postižení. Já jsem v té nejtěžší s nejvyšší lézí, a to LW 10 – 1; pak je ještě LW 10 – 2, což je pouze minimální rozdíl. Následují kategorie LW 11 a LW 12: tito sportovci už třeba chodí o berlích.

V poslední době nás ve světové špičce neustále ubývá, protože kluci s nejrozsáhlejším postižením nemají vůbec příležitost dostat se do silných týmů: třeba Kanada, USA, Francie či Japonsko tady nemají v ani jediného.

Jinak řečeno, jsme v Soči jen 4 závodníci v nejtěžší kategorii, kteří se mohou závodů, jako je ten paralympijský, zúčastnit. Ale ani my se v cíli často neobjevujeme, protože trať obvykle vyhovuje závodníkům s „lehčím“ handicapem, zatímco pro nás je extrémně náročná.

Tato situace mezi námi vzbuzuje absolutní bezmoc. Často o ní diskutujeme, ale zatím s tím nikdo nic nedělá. A dokonce to vypadá, že se naší kategorie asi chtějí v budoucnu na těchto závodech zbavit!

          Oldřich Jelínek, reprezentant ČR v monoski