Může to být pravda? Zvlášť když v každém parku potkáte majitele psího raubíře, který vám hned hlásí „On se pořád s někým pere, ale to je přeci u psů normální“ nebo „My pořád platíme někomu za veterinu, ale to je proto, že on je tak dominantní“ a podobně. Přestože se takovéhle názory vinou pejskařskou komunitou jako rybářská latina o velikosti chycených ryb komunitou rybářskou, troufám si tvrdit, že tomu ve skutečnosti tak být nemá.

Ve Vozíčkáři 2/2012, v prvním článku o nepolidšťování psů, jsem psal, že psi žijí ve smečce kromě jiného proto, aby uspokojili své potřeby s minimálním výdejem energie. Kdyby při tom řešili vzájemné spory „opravdovým“ bojem, riskovali by své poškození, vyloučení ze smečky a možná i smrt, v důsledku zranění nebo hladu. A to oba, jak agresor, tak bránící se. Aby k tomu nedocházelo, v průběhu vývoje přeměnili psi své chování. Otevřenou agresi a boj nahradili ritualizovaným jednáním, které se stalo významným prvkem umožňujícím přežití psí rasy. Psi si při takovém jednání nikdy závažně neublíží, natož aby se zabili, i když třeba jejich chování na první pohled vypadá nebezpečně. Ve skutečnosti jen vlastně naznačují, co by udělali, „kdyby to bylo doopravdy“. Socializovaní psi se mezi sebou nikdy vážně neperou. Musí se naučit zařadit do smečky, komunikovat s ostatními jejími členy, domluvit se s nimi, nevyvolávat konflikty, a pokud vzniknou, urovnávat je bez agrese. Pes musí umět dát najevo, že ve vzájemném kontaktu nevidí problém, nebo naopak, že druhý pes se chová neakceptovatelně – a oponent musí umět komunikaci přijmout a odpovídajícím způsobem reagovat. Tak vypadá ritualizované jednání a je to nejdůležitější moment psí socializace.

Ritualizovanému chování se štěňata učí už v primární smečce u matky. Stále se koušou, a když to některé přežene, napadené štěně vykvikne a „agresor“ toho okamžitě nechá. Úlohy štěňat v téhle hře se střídají, takže pes má možnost i zjistit, jak případnou vzrůstající agresi zastavit a jaké to je, když někdo kousne moc. Postupně se tyto dovednosti prohlubují, jak pes stárne, až do dospělosti. Takže i dospělí psi, kteří si hrají, by se měli při hře střídat v tom, kdo hraje roli agresora a kdo oběti. Ale to se týká spíš jen dospělých fen, ty si spolu hrát mohou, dospělí kluci si většinou hrají zase jen s fenami, mezi sebou ne. Dospělí samci by se měli při setkání pozdravit a pak se ignorovat, koukat „skrz toho druhého“. Ač se to někdy možná nezdá, psi jsou velmi komunikativní a sociální tvorové; umožněme jim takovými doopravdy být.

Další stránkou věci je, že pes není tvor s rukama přeměněnýma na přední packy, jakýsi transformovaný člověk, ale má čtyři nohy a jeho rukou je tlama. Proto se musí naučit do tlamy dostat jistou jemnou motoriku a cit, aby ji vůbec v životě mohl používat. Aby jen všechno, co do ní vezme, nerozkousl. Stejně jako se musí lidé naučit používat ruce. Proto správně socializovaný pes nestiskne a nerozkousne nic, co nechce. Pes by měl umět brát do huby i křehké věci, aniž by je zničil. Některá plemena to mají snazší. Psi s měkkou hubou, třeba retrívři, k tomu mají blíž než třeba rotvajleři, ale nemusí to být pravidlem. Jeden labrador mi při výcviku překousl vejpůl dřevněný aport tak bytelný, že jej před ním dvacet jiných psů ani neškráblo.

Co se v socializaci pes naučí vůči druhým psům, musí se naučit i vůči lidem a případně dalším živočišným druhům, s kterými se setkává. I na to prosím myslete, v psí přirozenosti není řešit některé situace vrčením na psovoda, nebo se na něj dokonce v agresi obrátit.

Pokud je ale pes vážně a tvrdě napaden, třeba jinou šelmou, musí umět doopravdy kousnout a ubránit se – i to patří k socializaci a dovednosti „jemné motoriky“ v tlamě. Není to jen jejich ruka, ale i dost strašná zbraň.

Ale domestikovaní psi se přece občas mezi sebou perou a ublíží si, tak jak je to možné? Může za to člověk. Psa ve vývoji ovlivnil a více či méně vyblokoval jeho sociální chování. Mohlo k tomu dojít několika mechanizmy:

– záměrně, u určitého plemene, jako například u pitbulů, kteří byli šlechtěni pro boj s jinými psy. U takového plemene se dá sociální chování obnovit zpětným křížením s jiným plemenem.

– chováním určitého plemene v izolaci, takže vzniklo solitérní plemeno. Jedinec takového plemene se ale dá cílenou prací socializovat.

– náhodně vzniklou tendencí v určité chovatelské stanici nebo v určité oblasti. Asociálové určitého plemene se mohou rodit v určité oblasti.

– příliš časným odebráním štěněte z primární smečky od matky a chybějící následnou náhradní socializací

– chováním daného jedince v izolaci (třeba i když žije ve městě!). Neposkytnutím dostatečného prostoru a příležitostí ke kontaktům.

Takže pozor na to, za psí agresi můžeme my, ne psi, to jsou jen výmluvy, nebo podpora vlastního ega psovoda na účet druhých. Uvědomte si, že práce se psem se skládá ze tří složek – socializace, výchovy a výcviku. Ideálně zvládnutý je pes, u něhož jsou tyto tři složky všechny zastoupeny rovnoměrně. Pro ilustraci, jen socializovaní jsou třeba polodivocí „psi ulice“, umí žít ve smečce, ale ne s lidmi. Jen vychovaní jsou někteří domácí miláčci, nesnesou se s jinými psy a neposlouchají povely svého pána, ale doma jsou čistotní a chovají se správně. Konečně, pouze vycvičení jsou někteří sportovní psi, mají dokonalou poslušnost, ale nesnesou se s jinými psy a do města mezi lidi také jít nemohou.

Až příště při procházce potkáte nějakého psího agresora, nebo dokonce vašeho psa kousne jiný pes a vy vzápětí uslyšíte, že to není nic strašného, že to je mezi psy normální a stává se to, tak vězte, že to pravda není, že by se to stávat nemělo. A stejně jako mnoho jiných problémů psů a se psy, to způsobujeme my lidé, a ne psi sami. Nejhorší je, že se tím postupně spolupodílíme na degeneraci psího rodu. Tedy kromě mnoha dalších prohřešků.

Ivan Benda