Rybář, včelař, historik, truhlář, střelec… | Vozíčkář

Rybář, včelař, historik, truhlář, střelec…

19.12.2014

Jeden by řekl, že když je člověk na vozíku, že se mu život zpomalí. U pana Klicha to je asi obráceně. Potkali jsme se na Aviatické pouti v Pardubicích počátkem června a sedm týdnů trvalo, než na nás měl čas. Tu byl na rybách, tu na závodech, pak zase vykopával letadlo z II. světové války. Leckterý zdravý člověk by mu nestačil. Jiří Klich je ze Suchdolu nad Odrou, je mu 55 let, je ženatý, má dvě děti, povoláním je obráběč a k úrazu přišel v roce 1989.

DSC_5537Jak k vašemu úrazu došlo?

Byla to nešťastná náhoda, jel jsem na traktoru jako spolujezdec, držel se madla, které se se mnou utrhlo, a já takto nedobrovolně vystoupil. To se psal květen 1989. Skončil jsem v Novém Jičíně v nemocnici, kde jsem si poležel celkem šest týdnů. Rehabilitoval jsem pak v Hrabyni, kde jsem strávil osm měsíců. Dobře se tam tehdy o mě starali, protože vědí, jak na to.

Jak jste se vypořádal se závislostí na pomoci ze strany druhých? Co ostych, stud, nemohoucnost?

Nijak zvlášť jsem si to nepřipouštěl, protože v Hrabyni to vždycky dělali tak, že se na pokoj k čerstvému pacientovi po úraze snažili dát nějakého zkušeného pacienta, „mazáka“. Nováček od něj spoustu věcí pochytí a zjistí, co a jak. Dozví se, na co má nárok, jak co funguje, jak se zeptat atd. Pomohli mi také, když už jsem se vrátil domů. Zavolali mi, pozvali mě na nějakou akci pro vozíčkáře, takže díky nim a jejich pomoci a kamarádství ten přechod do normálního života byl mnohem snadnější.

Co vás čekalo, když jste se vrátil domů? Bylo těžké vše upravit pro pohyb s vozíkem?

Ke konci pobytu v Hrabyni jsem vždycky jezdil na víkendy domů, byl jsem doma na Vánoce, takže jsem si pomalu na všechno zvykal. To mi hodně pomohlo. Bydlím v rodinném domku, takže jsme museli přidělat rampu, abych se dostal dovnitř, upravit koupelnu, výtah ke schodům atd. Na tom všem jsem pracoval, až když jsem se vrátil domů, abych to měl podle svých představ, a to s pomocí kamarádů.

Předtím jste byl živitelem rodiny, teď jste se vrátil domů na vozíku. Nezvyklá situace pro muže, který na jiný způsob života není zvyklý…

Moc jsem si nějaký pocit závislosti nebo zbytečnosti nepřipouštěl. Vždy jsem měl sen pracovat se dřevem. Bavilo mě to, a tak jsem si postavil dílnu a stroje upravil podle potřeb vozíčkáře. Stal se ze mě stolař. Samozřejmě, všechno nejde dělat z vozíku, takže mi rodina nebo kamarádi museli třeba nanosit těžké desky, ale většinu jsem toho zvládal sám. A tím pádem jsem podstatně přispíval do rodinného rozpočtu, takže jsem si připadal stále rovnocenný a platný člen domácnosti. Když děti odrostly a přestala být nutnost vydělávat peníze tak akutní, tak jsem se přeorientoval a dělám spíše pažby na historické zbraně než okna a dveře. Také mi tím pádem zůstává víc času na jiné aktivity.

Jaké jste měl zkušenosti s institucemi a úřady, jak jste s nimi bojoval o svoje nároky?

Tehdy to byla katastrofa. Když tam člověk nepřišel s přesným paragrafem, jak to má být, že na tohle a tohle má nárok, tak neměl šanci, prostě ho odšoupli a hotovo. To všechno musela obíhat manželka, protože všude tehdy byly jen schody. Byl jsem naštěstí pojištěný, takže z pojistky jsem peníze dostal. Člověk se nesměl nechat dát a s úřady se musel doslova poprat. Dneska už je to lepší, i když taky jsem slyšel příběhy, že někdo, kdo byl těžce postižený, dostal příspěvek na auto 40 000 Kč, jiný, který skoro chodí, dostal 200 000 Kč, tak nevím, podle čeho to přidělují. Úřad od úřadu je to jiné, takže v něčem je to do dneška podobné.

Když jsme se potkali v Pardubicích, říkal jste, že se závodně věnujete lukostřelbě.

DSC_0410Mě střílení vždycky bavilo. Už na učilišti jsem střílel ze vzduchovky a z malorážky. Po úraze jsme tady chtěli založit klub pro střelbu z malorážky, ale po revoluci to nešlo, protože vozíčkář a zbraň – to bylo nemyslitelné. Pak jsem se čirou náhodou dozvěděl o lukostřelcích a že budou na jedné akci, tak jsem se tam vydal a seznámil se s nimi. Z luku jsem začal střílet v roce 1993 a stal jsem se členem klubu v Novém Městě nad Metují. Začal jsem střílet i s reflexním lukem, to mi vydrželo deset let, ale zničil jsem si prsty, takže jsem přestal střílet jako pravák a začal znovu jako levák, a to s kladkovým lukem. V roce 1997 jsem začal vyjíždět na mezinárodní akce, na mistrovství Evropy, na mistrovství světa, z nichž dvě se konala u nás v Nymburku. Dál jsem navštívil např. Nový Zéland, Jižní Koreu, Itálii, Francii, Anglii. A samozřejmě jsem se zúčastnil i paralympiád. Ta první paralympiáda byla v Sydney, pak přišly Athény, ale tam jsem nejel, protože jsem přecházel na již zmíněný kladkový luk a tato kategorie ještě nebyla. V Pekingu už ta kategorie byla, takže tam jsem také soutěžil. Potom přišel Londýn. A příští rok je mistrovství světa v Německu, kde se bude bojovat o postup do Rio de Janeira. Loni jsem byl v Bangkoku na 5. místě v kvalifikaci a na 5. místě v družstvech na mistrovství světa. Většinou se všude umísťuji do první desítky.

KroměDSC_5527 toho jste na zmíněné pouti v Pardubicích prezentoval archeologický spolek. To je další z vašich koníčků?

Máme tady v Suchdole muzeum, kde jsou exponáty, které vykopal náš spolek letecké archeologie. Hledáme po archivech údaje o tom, kde jaké letadlo spadlo během II. světové války a pak se snažíme tyto případy objasňovat. Když se nějaké letadlo najde, tak se vyřídí veškeré papíry, zajistí se pyrotechnici, osloví se majitelé pozemku a jede se kopat. Vrak, který najdeme, očistíme a dáme k nám do muzea. Na začátku srpna jsme za Opavou vykopali americkou stíhačku Mustang. Zjistili jsme, že pilot to přežil. Byl to Lincoln T. Hudson, černoch ze slavné 332. stíhací skupiny známé pod přezdívkou Red Tails. Víme, že umřel v roce 1987.

Loni jsme vykopali dva ruské bombardéry, kde zahynula celá posádka. V říjnu bude pohřeb, ruská ambasáda už o tom ví, takže je všechno připraveno. Přijede i vnuk jednoho z pilotů. Takže naše „práce“ není jen vykopat kus železa, ale zjistit i detaily o posádce a případně informovat příbuzné, když se je podaří najít.

Jakou funkci tam máte vy, přece nekopete s krumpáčem z vozíku, že?

Já mám čtyřkolku, takže odvážím nálezy, dělám fotodokumentaci, natáčím.

Co všechno ještě stíháte?

Chodím na ryby a dělám včelařinu. Teď mám na zahradě 36 úlů a ještě střílím z pistole, takže si občas vyjedu na střelnici. Je toho hodně.

Děkujeme za rozhovor.

Eva Csölleová a Vítek Formánek

 

 

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>