pan Urban vlastní výroba příborníkuNeuvěřitelně precizní a esteticky působivé předměty dokáže vytvořit kvadruplegik Oldřich Urban. Vyrůstal na Lanškrounsku, od roku 2009 žije v Trutnově. V obyčejném bariérovém bytě bylo nutné provést mnoho úprav, ale pozitivem byl velký nákladní výtah. I díky němu se jako jeden z mála vozíčkářů běžně dívá na svět hezky z výšky: z posledního patra normálního paneláku. Což je vzhledem k jeho povaze a krušnému osudu symbolické. Pan Urban si totiž navzdory vážnému úrazu, chronickým zdravotním problémům i bezohlednosti některých lidí zachoval obdivuhodný nadhled, vitalitu a touhu dokázat velké věci.

Vyučil se klempířině a nějakých deset let se tímhle řemeslem živil. Pak se mu na podzim 1999 přihodil pracovní úraz: spadl z mizerně postaveného lešení, za které byla plně odpovědná stavební firma. Rozdrtil si krční obratel a během vteřiny ochrnul od prsou dolů. „Že nebudu chodit, s tím jsem se psychicky vyrovnával asi dva týdny. Až tak moc mě to nezasáhlo,“ říká přesvědčivě. Hlavně si uvědomoval, že bude muset přehodnotit své životní plány a vydat se po jiné koleji.

Nezná nudu. Velmi rád čte, hlavně knihy o historických událostech, válečnou literaturu a životopisy slavných lidí. Na električáku podniká s přítelkyní výlety do přírody a za památkami. Zajímá se o astronomii a archeologii. Stovky hodin věnoval pan Urban systematickému pátrání po předcích. Zjistil, že praděd byl velmi šikovný, vyřezával rámy k zrcadlům, ozdobné skříňky, a dokonce zhotovil betlém. Napadlo ho, že po něm má nějaké geny – a začal přemýšlet, jakou činnost by si s postiženýma rukama vyzkoušel.pan Urban při činnosti 2

Zvolil si kreslení. Vložil si pastelku mezi palec a ukazovák pravé ruky a druhou rukou si ji tam přitlačoval. Lokty se přitom opíral o stůl. Výkresový papír na něm měl sepnutý v kancelářské svorce. Zkoušel to i s uhlem: uhlové tyčinky musel strčit do verzatilky, protože v ruce by je neudržel. Kreslení se Oldřich Urban věnoval několik let. Přinášelo mu hlavně dobrý pocit, že i bez funkčních prstů dokáže vytvořit něco, za co se nemusí před druhými lidmi stydět. „Měl jsem radost, když můj obrázek někoho velmi potěšil. A dostal jsem chuť zkusit si něco jiného.“

prsten a krabičkaV Trutnově začal pracovat se dřevem. Po rozvodu si splnil svůj sen: zřídil si v bytě dílničku a zakoupil nejrůznější nářadí. Dřevo si zamiloval už jako kluk, na základní škole se chtěl stát truhlářem. „Ale táta mi to rozmluvil, protože bych prý mohl přijít o prsty, jako několik chlapíků v naší vesnici.“

Inspiraci našel v kresbách a fotografiích výtvorů Leonarda da Vinciho, všestranné renesanční osobnosti. Do prvého modelu se pan Urban pustil někdy v roce 2013: několik měsíců usilovně vyráběl katapultovací stroj, který i laika ohromí precizním provedením. „Zjistil jsem, že práce se dřevem je dobrou rehabilitací pro ruce, ale taky mě po několika hodinách bolely záda a měl jsem toho plné zuby,“ shrnuje své poznatky třiačtyřicetiletý pohodář. Kromě dalších modelů, které nepřehlédnutelně zdobí jeho byt, začal vytvářet i praktické předměty. Své přítelkyni daroval dřevěné kuličkové pero a pouzdro. Pro sebe si udělal originální kružítko s velkou dřevěnou rukojetí: žádnou předlohu neměl, řídil se intuicí…kuličkové pero, futrálek

Za každým předmětem jsou desítky hodin usilovné práce. Třeba zmíněné duté pero s penálem vyráběl kvadruplegik O. Urban asi 130 hodin! Jeho tvorba bude k vidění na velkoformátových fotografiích, které budou vystaveny v květnu na pardubické abilympiádě. Některé čtenářům nabízíme už teď.

Miloš Pelikán

 

kružítko„Po operaci v pardubické nemocnici za mnou docházela psycholožka. Dávala mi všelijaké rady a snažila se mě povzbudit. Nakonec mi řekla, že nemá cenu, aby mi dál pomáhala, protože psychicky pomáhám víc já jí.“

 

„Je důležité vyrovnat se s nemocí či hendikepem co nejrychleji, snažit se na postižení nemyslet. A taky je potřeba najít si něco, co člověka baví, co ho žene dopředu.“perpetum mobile

 

„Nikdy nevíte, co všechno dokážete, dokud to nezkusíte. Je to zvláštní, ale někdy mám pocit, že mi práce se dřevem jde skoro tak dobře, jako kdybych měl zdravé ruce.“