Moře z pevniny je jen příslib. To jsem pochopil v létě 2011, kdy jsem prožil první setkání s nekonečným vodním obzorem. Plul jsem s kamarády na půjčené jachtičce mezi chorvatskými ostrovy a celý týden jsem proseděl na dřevěném sedátku vedle kompasu. Zážitek to byl ale přelomový. Od té doby, kdykoliv jsem se dostal k moři, nedojímaly mě vlny, pláže, dokonce ani polosvlečené slečny, ale jen jsem zasněně hleděl za tu nekonečně rovnou linku horizontu, za níž jsem tušil nedozírné mořské dálavy.
Sedíme na pláži v severoitalském Piombinu. Ovívá mě vlahý slaný vítr a jako u vytržení koukám na tyrkysový záliv, ve kterém kotví černožlutá kráska, jako vystřižená ze starých pirátských filmů. Stále nemůžu věřit tomu, že za pár desítek minut se to opravdu stane. Opravdu budu všemi čtyřmi koly na palubě zcela jistě té nejpůvabnější české lodi a popluju na ní celý týden až do francouzského Toulonu.
La Grace! Půvabná! Hmatatelný důkaz toho, že kde je vůle, tam je cesta. Pár desítek zapálených lidí v čele s kapitánem Pepou Dvorským dalo dohromady síly a finance, aby si v Egyptě nechali postavit věrnou kopii brigy z 18. století. Nádhernou plachetnici, jejíž jmenovkyni vlastnil slavný český mořeplavec, kartograf a v pozdějších dobách i karibský korzár Augustin Heřman. Za čtyři roky své existence svezla tisíce lidí, stihla ztroskotat u španělských břehů, díky množství dobrovolníků však znovu vstala z popela, aby následně vyhrála prestižní soutěž historických plachetnic Tall Ship Race.
Na člunu se k nám blíží kapitán. Trochu nerad měním elektrický vozík za mechanický, ale na palubě je samozřejmě daleko praktičtější. Než se naději, už sedím ve člunu a za omamného houpání vln se tryskem blížím k palubě vysněné lodi. V duchu přemýšlím, co jsem všechno zanedbal, co všechno jsem nepromyslel, ale naštěstí jsem si nezapomněl vzít ze zvedáku síť, díky níž a kladce na ráhně se v mžiku houpám nad horní palubou. Tam jsem, hned vedle kormidla, prožil úžasný čas.
Byl čas seznámit se s posádkou. Na těchto plavbách je zajímavé, že se sžijete s lidmi, které byste si pravděpodobně nikdy nevybrali. Kromě stále posádky (kapitán Pepa, strojník Honza, bocman Panák a kuchařský umělec Ivoš, co vypadal jako mladší bratr kapitáne Flinta) se nalodilo i 12 kadetů. Vozíčkář, těhotná, transsexuálka, francouzský děda, účetní v ČEZu, manažér, truhlář, a 4 milovníci vojenské historie. Všichni se svým životními příběhy, kteří se týden protnuly na palubě této nádherné bárky.
Vítr je na plachetnici klíčové slovo. To on je zásadní veličinou, jemu se nabízí všech deset plachet a kvůli němu se napínají kilometry lan v jakoukoliv denní či noční dobu. Poznali jsme to hned při západu slunce, kdy se zvedl příhodný vítr a nově nalodění kadeti začali natahovat plachty. Jakmile se do nich opře vzdušná síla a 140tunový kolos se dá do pohybu, začíná ta pravá magie. Vítr vám čechrá vlasy, kýl rozráží černou masu vody, kterou zdobí bílá krajka zpěněných vln, měsíc postříbřuje horizont ve vlnách a jedinou stopou, co za sebou zanecháváte, je jen bílá brázda, která se ve chvíli rozpije zpátky do nekonečna. Pluli jsme celou noc, tak jsem šel ulehnout do improvizovaného lože pod stěžněm a šťastně usínal s pohledem na kymácející se stožár, nad nímž se blyštilo tisíce hvězd.
Propluli jsme kolem Korziky, kotvili v nádherných zátokách, obdivovali kontrasty mezi vysokými horami a mořem. Je neskutečné, jaké ohromné množství míst uvidíte pouze z lodi. Jste divákem v dechberoucím divadle, kde se každým okamžikem proměňují kulisy. Pevninu jsem navštívil až ve starobylém korsickém městě Calvi, čehož jsem využil k objednání točeného piva a návštěvě WC, neboť podpalubí je pro vozíčkáře dost bariérové. Tady jsem opět zažil pocit zákeřné suchozemské nemoci. Vaše tělo sedí nehybně na prkénku, ale vaše duše uvnitř se hýbe ze strany na stranu, protože mozek si velice rychle zvykne na to, že houpat se je normální.
Největším zážitkem ovšem byla 27hodinová nepřetržitá plavba z Korziky k francouzským břehům. Začal foukat vymodlený vítr, vlny zmohutněly a rozpohybovaly naši kocábku mnoho metrů nahoru a dolů. Chlapi z posádky, pro které nebylo nic problém, mě připoutali k vozíku, který museli připevnit k palubě. Takto jsem zůstal celou tu dobu a mohl prožít pocit otevřeného moře, kde široko daleko nevidíte kus pevné země. Moře je nejdokonalejší meditační prostor. Dotyk s nekonečnem, bohaplná prázdnota, nepředstavitelně ohromný, stále se měnící prostor, jediný pevný bod je vaše lodička, která se stává jediným útočištěm… Necítíte ale strach, naopak, obestře vás velký pocit bezpečí. V každé buňce lidského těla je kapka mořské vody. Proto, když jste na moři, se cítíte vlastně doma. Jste v epicentru stvoření všeho živého, co známe.
Na La Grace jsem měl tu čest poznat úžasné lidi, vidět nádherná místa, zamyslet se nad sebou a svým směřováním v životě. Dokonce mě kolegové vytáhli do 15 metrů vysokého strážního koše, abych získal správný rozhled. Byl to zážitek, který změnil mé chápání světa, duše i Boha. Vy všichni, co zápasíte s tělesným postižením, netruchlete! Tři čtvrtě planety je bezbar! Stačí najít loď, nadšenou posádku a můžete se dostat na neuvěřitelná místa. Když jsem to dokázal já, dokáže to každý!
Michael Vidura
