Stále hrajeme hru „Nejistá sezóna“… aneb 15 let osobní asistence | Vozíčkář

Stále hrajeme hru „Nejistá sezóna“… aneb 15 let osobní asistence

2.11.2016

pr-15-let-osa-barva-velkyBlíží se konec roku 2016, kdy si Podané ruce – osobní asistence připomněly 15. výročí od založení organizace. Za tu dobu vyrostly, získaly spoustu zkušeností, pomohly více než 2000 klientům. V současné době působí ve třech krajích (Moravskoslezském, Olomouckém a Zlínském) a mají přes 120 zaměstnanců. Další informace o nás i osobní asistenci najdete na webu www.podaneruce.eu. Před rokem slavila 15. výročí založení také „mateřská organizace“ Podané ruce, z. s., která se věnuje canisterapii. Nejvíce informací a zkušeností s oběma mají určitě dvě dámy, které stály u jejich zrodu a pracují pro ně dodnes. Jsou těmi nejpovolanějšími osobami, kterým jsem položila pár otázek.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Helena Fejkusová s manželem

Odpovídá Bc. Helena Fejkusová, zakladatelka a od počátku také ředitelka organizace a Ing. Monika Křístková, která je spoluzakladatelkou organizace, ale také klientkou osobní asistence a zároveň hlavní personalistkou a účetní organizace. Prostě zná Podané ruce ze všech možných úhlů pohledu. Obě se volném čase věnují také canisterapii.

Zajímalo by mě, co bylo vaším osobním impulsem pro založení organizace, která by se zabývala osobní asistencí?

HF: Pracovala jsem v nemocnici jako vrchní sestra na ortopedickém oddělení. Práce mně velice bavila a měla jsem kolem sebe skvělý kolektiv lidí. Ale nová sociální služba byla výzvou. Otevíraly se otázky, zda je potřeba, zda to zvládnu, kde se na službu najdou peníze a mnoho dalších. V občanském sdružení Podané ruce jsem v té době byla už rok předsedkyní, a když vyvstala otázka, kdo bude personálně vést osobní asistenci, brala jsem to jako svou povinnost. Město Frýdek – Místek nám dalo důvěru a potřebný finanční obnos, nesměli jsme ty, kteří nám důvěřovali, zklamat. Byla to výzva a krok do neznáma. Pokud bych to neudělala, byla bych sama sebou zklamaná. A celá ta léta jsem ničeho nelitovala. Těžké začátky, velké dobrodružství, ale vím, že jsem udělala správný krok.

Monika Křístková s manželem

Monika Křístková s manželem

MK: Sešlo se to všechno náhle. Vezmu to popořádku: Přestěhovali jsme se s manželem do Frýdku-Místku, bylo mi 20 let, byla jsem už dlouhou dobu na vozíku. Měla jsem své touhy a sny a zároveň jsem narazila na ty správné lidi. Věděla jsem, co chci – předně pracovat, a jako druhou věc jsem strašně moc chtěla psa. Viděla jsem pořad o asistenčních psech a o canisterapii a hodně mě to zaujalo. Psa jsme si pořídili, ale nevěděli jsme si moc rady s jeho výcvikem. Speciální výcvik byl v té době v plenkách. Nakonec jsme s pomocí kynologické cvičitelky zvládly výcvik základní. A to stačilo. Naše Holy (fenka zlatého retrievra) byla velmi milá, empatická, nehnuly jsme se od sebe. Průběžně jsem sledovala canisterapeutické dění v republice. V Praze vznikla CT asociace, odkud jsme získali kontakty na lidi, které canisterapie také zajímala. Pamatuji si, že na první svolanou schůzku ve Frýdku-Místku jsme přišli 3. Jednou z nás byla moje milá kolegyně Helena Fejkusová. Na další schůzce už nás bylo více a rozhodli jsme se založit vlastní občanské sdružení. Když k tomu došlo, chtěli jsme s manželem tzv. zabít dvě mouchy jednou ranou. Jako vozíčkářka, která potřebuje s mnohými věcmi pomáhat, jsem už znala principy osobní asistence. Zhruba čtyři roky jsem si osobní asistentky už zaměstnávala sama, vydělávala jsem si na ně podnikáním. Připadalo nám tedy logické, že budeme usilovat o to, aby nové sdružení nabízelo obě služby. Některé kolegyně byly na stejné vlně a tak mohlo nové sdružení začít fungovat. Sešli se lidé různých profesí. Základ, který byl u začátku, zůstal dodnes. Jen jsme trochu zmoudřeli, zprofesionalizovali se, jsme unavení, ale děláme naši práci rádi.

Co bylo v počátcích nejtěžší, nejsložitější?

HF: Každý den byl svým způsobem těžký. Nabízeli jsme novou a neznámou službu. Museli jsme prolomit nedůvěru v institucích, přesvědčit o potřebnosti služby zastupitele obcí, měst. Někdy až osobní zkušenost některých starostů pomohla změnit jejich názor na naši organizaci i námi nabízenou pomoc.  To, že osobní asistence může mnohé vyřešit nebo alespoň významně lidem s postižením i jejich rodinám pomoci, zjistili tím, že sami o naši službu požádali a využívali ji.

Dále hledání vhodných spolupracovníků v pozicích osobních asistentů i asistentek, spolupráce s rekvalifikačními agenturami, hledání dostatečného finančního krytí na zaměstnance. To bylo velké dobrodružství minulých let, ale je to vlastně stav trvalý.  Stále hrajeme hru Nejistá sezona. V neziskovém sektoru, který poskytuje sociální služby je to normální fungování.

MK: Pro mě bylo těžkých více věcí. Jak jsem se zmínila, věnovala jsem se už nějakou dobu canisterapii, což je dobrovolnická činnost, kterou děláme ve volném čase. Osobní asistence, to byl úplně jiný rozměr. Já bych s rozjezdem tak nepospíchala, trvalo by mi déle, než bych se k něčemu přiměla. Ale Helena je akční a do všeho se pustila s vervou.  Ona je zdravotník, organizační typ, umí získat lidi. Já jsem spíše ekonom nebo účetní, takže jsem jí mohla tzv. krýt záda. V prvním roce jsme měli do deseti osobních asistentů. Můj manžel napsal žádost o dotaci na MPSV a dostali jsme skoro 5 milionů. To byla výzva, velký nápor práce. Učila jsem se za pochodu. Zpočátku jsme byly dvě, pak jsme postupně přibíraly další pracovníky. Počet našich zaměstnanců se zmnohonásobil. Najednou jsem měla na starost účetnictví a personalistiku velké organizace. Hrozně moc mě to bavilo. Do toho jsem otěhotněla, ale své práce jsem se vzdát nechtěla. Pracovala jsem až do porodu a hned po porodu znovu. Věděla jsem, že další příležitost bych už neměla. Pracuji z domu, tak jsem byla s dcerou doma a zároveň pracovala. Těžké bylo se naučit orientovat v dotacích, znát prakticky celý Zákoník práce nazpaměť a spoustu dalších předpisů, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení. Těžké pro mě také bylo naučit se důvěřovat novým kolegyním, ale dnes jsem za ně moc vděčná.

Obě v organizaci celou dobu pracujete, bdíte nad ní, řešíte zapeklité situace, radujete se z úspěchů. Co je pro vás největší hnací silou?

HF: Pro mně osobně je každý den významný. Někdy obdržím e-mail s poděkováním od rodinného příslušníka klienta. V několika větách je shrnuto to, jak jsme pomohli. Jak je člověku dobře, když zjistí, že není na problém, bolest, beznaděj sám. Někdy je situace tak složitá a akutní, že ani nestihneme službu započít. Klienta musí řešit jiná služba, většinou zdravotnická.  A bývají i dny, kdy už je to služba poslední. A rodina ocení, že jsme byli s ní, že jsme hledali řešení, byť k němu nestačilo dojít.

Těší mě pomáhat. Těší mě hledat cesty pomoci. Ráda pracuji s lidmi.  Nabíjejí mne potřebnou energií. Co do nich vkládám, to se mi vrací jako dobrý bumerang. Asi největší hnací silou je pro mě úsměv, dík, službou zabezpečený klient. Velmi důležití jsou pro mě zaměstnanci, kteří jdou rádi do práce. Uznání mé rodiny a jejich pomoc mi pomáhá jít dál.

MK: Mohla bych říct, že spokojení klienti, ale to se očekává :-). Hnací silou je pro mě cíl, kterého chci dosáhnout. Ráda si stanovuji cíle, které pak dosahuji. Zpočátku to bylo např. získat dotace na další rok. Nebo naučit se něco nového. Nebo seberealizace. Nic vznešeného. Chci ukázat, že i na vozíku můžu dělat práci rovnocennou zdravým lidem. To mě asi žene nejvíce. Ta touha všem ukázat, že na to mám :-). Chci být důležitou součástí týmu, společnosti, ne jen jejím konzumentem a sběratelem sociálních příspěvků.

Co byste přály organizaci do dalších měsíců a let činnosti?

HF: Jsme velkou organizací s mnoha zaměstnanci. Je stále těžší to vše zajistit, najít správné a odborně erudované zaměstnance.  Zajistit finanční krytí tak velké neziskovky je také velký oříšek.

Přání Podaným rukám – osobní asistenci mám několik. Nadále být spolehlivými poskytovateli osobní asistence. Mít finanční jistotu z institucí. Mít štěstí na výběr spolehlivých pracovníků v přímé obslužné péči – osobních asistentů i asistentek. Být stále organizací rodinného typu, tzn. cítit vzájemnou pospolitost a hrdost na Podané ruce.


MK:
Aby se nemusela nechávat tolik svazovat nadměrnou byrokracií. Abychom mohli svoji službu nabízet dál tak, že na prvním místě bude spokojený klient a teprve pak úředník, ne naopak. To okřídlené „vše pro blaho klienta“ je mnohdy jen k jeho škodě. Věřím, že Podané ruce tady budou ještě hodně dlouho, protože svoji práci dělají velmi dobře, což je vidět i na počtu klientů, kterým každý měsíc už více než 15 let pomáháme. Jsem ráda, že jsem součástí naší organizace.

Bc. Jana Marková

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>