Zřídkakdy se přihodí, že potkám vozíčkáře, který taky spadl ze stromu. Kluky většinou vytáhli z vody, holky zase z havarovaného vozu. Z lesa málokoho. Při dnešním obědě v Centru Paraple srkám polívku a s někým vedu řeč.

Povídání panuje dobrá nálada. Z rozhovoru mě ale vytrhne neznámý hlas, který se ozve vedle mě a někomu říká:
“No já spadl ze stromu.”
Polknu vývar, nadšeně se otáčím vedle sebe a vidím zhruba čtyřicetiletého chlápka na vozíku se silnými žilnatými pažemi.
“Jé, ty jsi taky spadl ze stromu? Já taky.” ptám se zvesela, jako bych potkal člověka ze základky. Bylo vidět, že i jeho toto náhodné setkání potěšilo.
“A z jakého stromu jsi spadl?” pokračuji.
“Z javoru.”
“Těší mě, borovice.”
Bavíme se dál, samozřejmě o lezení na stromy, o zkušenostech a technikách, o prořezávkách a semenaření.
“A támhle Ivanka spadla taky ze stromu.” upozorňuje mě vozíčkářka sedící naproti mě.
Otáčím se tedy od javoru doprava a seznamuji se s Ivankou.
“Tak ty jsi taky spadla ze stromu. Já jsem borovice.”
“Těší mě, švestka.” povídá Ivanka.A takhle my si tu žijeme. Jako v Poláčkově Hostinci U kamenného stolu.

 
Václav Uher
 
Chcete si přečíst víc takových poetických postřehů ze života vozíčkářů? Najdete je na blogu Václava Uhra Zalitý kaktus