Vzdálené země, cizí kultury – to jsou výzvy, které s nepřetržitým nadšením a stále dokola zdolává německý cestovatel Andreas Pröve. Vozík mu v jeho chuti po dobrodružství nebrání – naopak. Proč s sebou na cesty vozí špunty do uší a proč byl považován za izraelského špiona? Abyste i vy mohli najít odpovědi na tyto otázky, představujeme právě tohoto inspirujícího muže v zajímavém rozhovoru, který jsme našli na stránkách www.rehacare.de a přeložili jej pro vás.
Indie, Vietnam, Jordánsko, Persie… všechny tyto země jste již navštívil. Proč jste si vybral zrovna je?
Jsou pro mě výzvou. Především Indie, která mě stále i po čtrnácti cestách, které jsem tam podnikl, fascinuje. I přes to, že je tato země tvrdým oříškem, hlavně kvůli špatným sanitárním zařízením. Tak pestrou zemi, která nabídne jak Himálaje, tak i poušť a tropické pralesy nebo rozličné přírodní formace, si však i přes komplikace zamilujete.
Takže vás fascinuje hlavně různorodost zemí?
Ano, Indie je taková, jako by člověk navštívil jiný svět, je extrémně exotická. S Evropou ji, stejně jako například Čínu, nelze vůbec srovnávat. Navíc jsem rád, že se tam díky všeobecně rozšířené angličtině domluvím. Zjednodušuje to komunikaci s místními.
Oblasti, které navštěvujete, nejsou ani náhodou bezbariérové. Jak to na vozíku zvládáte?
Funguji jen díky dobročinnosti místních lidí. Ochota pomoct musí suplovat bezbariérovost. Po povrchu, který je nerovný nebo strmý, nemůžu pokračovat dál, pokud mi někdo nepomůže. Občas se to stalo. V takových případech jsem se musel otočit a vrátit se.
Ale ani to vás neodradilo od dalších pokusů…
Ano. V zemích, jako je Nepál, je například běžné lidi nosit. Člověk ani neví jak, a už ho někdo táhne na zádech. Samozřejmě to něco stojí – to podle toho, jak velký náklad si jeho nosič zrovna na ramena vzal. Mě a mých 80 kilogramů museli nést i s vozíkem a se zavazadly, nadto ještě deset kilogramů vážil můj fotoaparát a kamera.
Bez čeho se při svých cestách neobejdete?
Bez špuntů do uší a tmavého kapesníku. Špunty do uší jsou důležité, protože cestuji většinou po hlučných zemích. V autobuse, ve vlaku, na ulici nebo v pokoji – všude je neustále hlučno. V hotelích jsou stěny často hodně tenké a já při takových cestách potřebuji dostatek spánku. A tmavým kapesníkem si přikryji oči, protože většina levných hotelů nemá kvalitní zatemnění anebo se pouliční lampa nachází těsně před oknem.
Jak reagují místní lidé, když se před nimi zjevíte na vozíku?
Na lidi vždy působím jako bílá vrána. Jsou natolik zvědaví a fascinovaní, že se kolem mě shlukují učiněné trsy lidí. Tím jsem například už několikrát v čínských úzkých uličkách způsobil zácpu. Občas museli přijít policisté, aby situaci vyřešili.
Nakolik vidíte rozdíly v tom, jak vnímají jednotlivé kultury váš hendikep?
Například v každé zemi jsou jinak ochotní mi pomoct. V Indii jsou postižení lidé vnímáni jako nečistá kasta. Jsou často zapuzováni a žijí jako žebráci. V buddhistických zemích jsou zase za nečistá považována chodidla – o to těžší je najít člověka ochotného k tomu, aby vozíčkáře někam odnesl, protože se při tom právě chodidel často musí dotknout.
Ale jsou snad i země, ve kterých lidé pomáhají rádi.
Ano, v Íránu například člověk nemusí o pomoc dopředu vůbec prosit. Íránci nemají vůbec strach z doteku. Člověka popadnou a vynesou někam nahoru, ať už chce či nikoliv. Obecně považují země, které zažily mnoho válek, lidi s hendikepem za hrdiny a velmi si jich cení.
Jak se to projevuje?
Když jsem cestoval po Íránu, často se mě lidé ptali, v které válce jsem ochrnul. Když jsem jim pak vyprávěl o své nehodě na motorce, byli řádně zklamaní, že nejsem válečný hrdina.
Zažil jste už nějakou skutečně nebezpečnou situaci? 
Poté co jsem zdolal v Íránu jednu horu, otevřelo se přede mnou krásné údolí. Musel jsem si ho vyfotit. Nevadila mi ani malá kvádrovitá budova uprostřed panoramatu. Myslel jsem, že je to nějaká továrna. Ve skutečnosti se však jednalo o výzkumný nukleární ústav. Za chvíli ke mně přijel vojenský jeep. Muži s kalašnikovy mě nekompromisně zajali, protože si mysleli, že jsem izraelský špion. Samozřejmě vytáhli film z mého foťáku.
To však nebyla jediná nebezpečná situace…
To ne. Něco podobného se mi stalo před šesti roky v Sýrii. Chtěl jsem tenkrát přenocovat v poušti, ale neměl jsem stan. Brzy přišli opět vojáci, kteří divoce gestikulovali a nadávali. Označili mě za vojenského zběha a rovnou mě odvezli. Chvíli trvalo, než jsem vysvětlil, proč mám s sebou kameru a několik foťáků. Vojáci to považovali za výbavu špiona. Člověk může ráz naráz něco udělat špatně, a proto by měl být na cestách neustále obezřetný.
Jak svoje cesty vlastně plánujete a organizujete?
Hodně procházím informacemi na internetu. Díky Google Earth si můžu dopředu prohlédnout, jak vypadá krajina a okolí místa. Když jsem jel k prameni Mekongu, držel jsem se například roviny rašeliniště a vyhnul jsem se tak strmým srázům. Vyplatí se však sehnat i informace o kultuře, náboženství a aktuální politické a společenské situaci.
Jaké tipy máte pro podobné dobrodruhy, kteří by se rádi někam poprvé vydali?
Nejdůležitější otázky před cestou jsou: Jaké pomůcky na cestě potřebuji? Co všechno můžu na místě koupit? Kolik zavazadel potřebuji a jak je můžu převážet? Cestování se pak odvíjí i od toho, kolik do něj může člověk investovat peněz. Pokud málo, musí být připraven dělat kompromisy, co se hygieny a komfortu týče. Ale lze zrealizovat hodně, když člověk opravdu chce. Mým přáním je cestovat „na blind“, mimo cesty. Právě tak se mi otevírají nové světy, rozšiřují se mé obzory a já můžu překračovat další hranice.
Andreas Pröve
– narodil se v roce 1957, žije ve vesnici Wathlingen poblíž německého Hannoveru
– v roce 1980 měl nehodu na motorce s následkem paraplegie
– dva roky po nehodě uspořádal první expedici na Srí Lanku
– píše knihy a reportáže, vystupuje v médiích, fotografuje, věnuje se charitě (www.proeve.com)
Rozhovor vedla Nadine Lormis, přeložila Aneta Šedá.
