Vášnivě jiný život Vaška Uhra

12.2.2017

vasek_uher3Václav Uher byl do sedmnácti let podle svých slov „obyčejný kluk z podlesí“. Měl rád fotbal, snowboard a těšil se, že se stane dřevorubcem jako táta. Pak ale přišel úraz a s ním elektrický vozík. Jeho život se stal, jak sám říká, vášnivě jiným. Díky své houževnatosti žije velice aktivně. Pracuje, předsedá České federaci Powerchairhockey, cestuje, pořádá dobrodružné výpravy, píše blog, zapojuje se do veřejného dění… Pro ilustraci, my jsme si povídali právě po jeho vystoupení na přednášce v projektu Storytelling (vypravěčské workshopy a následné přednášky – www.story–telling.cz). V několika málo minutách dokázal vtipně shrnout, jaký člověk před posluchače předstoupil. Začátek našeho rozhovoru se tedy nabízí, začněme jeho autorským příběhem.

 

Je mi 17 a půl a jsem snílek

Jsem kluk z podlesí. Stojím u rybníka plného smějících se dětí. Smějí se mně! Moc se stydím. „No, ukaž svaly, ještě víc, ještě víc ukaž svaly,“ povídá táta a drží v ruce foťák. Dělám, co mohu, aby táta měl radost a já abych byl vložen do rodinného alba. Je mi 6 let a jsem malý svalovec.

Nejsem sám, mám ještě bráchu a ségru. Bydlíme v prvním patře nádražní budovy. Naši jsou výpravčí. Když večer usínám, poslouchám nákladní vlaky, jak projíždějí stanicí. Na stropě pozoruji jejich stíny a počítám vagóny. Je mi 8 let a jsem malý nádražák.

Stojím v bojovném postoji na břehu Atlantického oceánu a čekám. Budu za okamžik čelit obrovské vlně. Vidím, jak se na mě řítí, ale nebojím se. Táta má v ruce foťák a před chvílí mi řekl: „Běž, Vendo, neboj se, postav se tam, a až ta vlna práskne o skálu, utíkej pryč.“ Je mi 10 let a jsem dobrý plavec.

Hodně taky pracuji. Moc pracuji. Protože táta pracuje. Ach jo. Mám ještě bráchu a ségru. Všichni pracujeme. Zahradničíme, včelaříme, kaktusaříme. Kácíme stromy, nosíme klády, štípáme špalky. Ani na fotbal není čas. Chtěl bych jednou kácet stromy jako táta. Já že bych jen tak řezal a ostatní by nosili a štípali. Je mi 14 a jsem dřevorubec.

Je léto. Ptáci zpívají. Stojím uprostřed svého pokoje a na nohou mám vytoužený snowboard. Skláním se k němu jako k posvátnému bůžku a hladím ho po čele. Nemohu se dočkat, až bude zima. Zaujímám postoj sjezdu a zavírám oči. Vidím se na horském hřebeni, někde těsně pod Mont Blancem, a spouštím se dolů. Jízda mi jde nádherně. Přesně tak, jak chci a umím. Řítím se hluboko do údolí. Skáču a točím se ve vzduchu. Pod prknem mi práší sníh. Chtěl bych žít někde na severu. V zimě, na kopci, ve sněhu. Celý další život už jen se snowboardem na nohou. Je mi 16 let a jsem snowboarďák.

Jezdím vlakem do křivoklátských lesů. Pracuji – jako dřevorubec. Kácím jeden strom za druhým. Sedím v koruně stromu, který jsem ještě nestačil pokácet, odpočívám a sním o snowboardu a horách. Zavírám oči. Balím si batoh. Mám v něm všechno – zimní rukavice, kalhoty, boty, čepici, brejle, prachy na vlek a ty nejlepší plány na život už jen se snowboardem na nohou. Až přijde zima, bude to jízda. Je mi 17 a půl a jsem snílek.

Ze snu mě probudil nepříjemný zvuk praskající větve. Padám. Koruna stromu se ode mne více a více vzdaluje. Ležím. Nehýbu se. Vůbec. Jak to, že se nehýbu? Volám tátu, jako by měl být někde poblíž. Najednou ho vidím nad sebou. Sklání se nade mnou a mračí se. Není to táta, je to jakýsi cizí pán v bílém plášti. Nemohu mluvit, ani sám dýchat. Ptáci spíš pípají, než že by zpívali. Nejsou to ptáci. Jsou to nějaké přístroje. Je mi 18 let a jsem v nesnázích.

Už neležím. Sedím. Všude kolem je bílo. Žádný sníh a žádné hory. Jsou to zdi. Vidím, že z trupu mi vyrašily jakési dvě ploutve. Aha, to nejsou ploutve, jsou to mé ruce. Takové jiné, zvláštní. Mé prsty se nehýbou. Prohlížím si je jako nějaký cizí předmět. Koukám pod sebe. Vidím jakási čtyři pevná kruhovitá tělesa. Nejsou to tělesa, ani kroužky, jsou to obyčejná kolečka. Vozíček… Vidím své skrčené nohy a hledám snowboard. Kde je? Teď tu byl. Vedle sebe vidím batoh. Je plný zimních hadrů – koukají z něj rukavice, kalhoty, boty, čepice, brejle a prachy na vlek. To jsou mé plány na život. To byly mé plány na život. Naštěstí v tom nejsem sám. Mám ještě bráchu a ségru. Usínám a opět se probouzím.

Svítí sluníčko a je teplo. Všichni kolem jezdí na vozíčku. Žádný sníh a žádné hory. Jsem tu cizí a neznám to tu. Neumím místní jazyk a neovládám zdejší zvyky. Snažím se s někým vyměnit ty zatracené zimní hadry za něco letního, ale je to těžké. Mé povídání o krásách snowboardu nikoho nezajímá. Je mi 19 let a jsem tu cizí.

Jsem bledý, ustrašený, čerstvý poúrazák. Sedím a čekám, až to rozchodím. Určitě to rozchodím. Snowboard zatím vyměňovat nebudu. Na vozíku proti mně jede starší muž. Vrásčité čelo má opálené, shrbenými zády a mozolnatými dlaněmi se opírá do obručí svého vozíku. Vypadá, jako by s ním byl srostlý. Projíždí kolem mě a říká: „Tak co, vole, jdeš na jedno?“ … Nemyslím si, že bych měl, ale jdu. Třeba tam se mnou někdo vymění ty zimní hadry. Batoh beru s sebou.

V hospodě jsou samí vozíčkáři.

Říkají mi: „Prvních deset let je nejhorších, pak si zvykneš…“, „Vyser se na snowboard, ten s námi potřebovat nebudeš…“

Pijí se piva a panáky. Hodně se toho vypilo. Doma zjišťuji, že nemám svůj batoh. Zapomněl jsem ho v hospodě. Je mi 20 let a už nejsem snowboardista.

Studuji novou školu. Obchodní akademii pro tělesně postižené v Janských Lázních. Je nás ve třídě pět. Tři vozíčkáři a dva choďáci. Bylo nás šest, ale Lukáš umřel. Mám nového souseda. Petra. Hrajeme po odpolednech počítačové střílečky. Běháme po mapě s kalašnikovem v ruce a házíme po sobě granáty. Když se k síti připojí i Jeník, házíme granáty také po něm. Každé úterý chodím na dramaťák. Začal jsem totiž hrát divadlo. S Davidem a Haničkou secvičujeme novou hru. Bude se jmenovat Životní úroveň a je to taková tragikomedie ze socialismu. Ve středu jsou vycházky, tak chodíme na pivo. Ve čtvrtek se občas někdo z nás omluví, že mu je blbě, a nejde do školy. V tom se ale střídáme, aby to nebylo příliš nápadné. Nejhorší je učitel Fiala. Máme ho na psaní na stroji. Chce, abych dával 140 čistých úhozů za minutu. Jak to mám udělat, když ani papír si do stroje sám nezasunu? Krom toho všeho se mi líbí Lenka. Chtěl bych se s ní líbat, ale nevím, jak na to. Je mi 21 a jsem středoškolák.

To je můj vozíček. Seznamte se. Ačkoliv spolu chodíme už od střední, pořád se držíme za ruce. Nestydíme se před sebou prdět a doma chováme bažanty. Chodili jsme spolu na stejnou školu, a dokonce i dnes spolu děláme ve stejné práci. Hodně cestujeme. Najezdili jsme spolu tisíce kilometrů. Jezdíme po lesích i loukách, po silnicích, cestách, po pěšinkách a stezičkách. A hospoda? To je třetí člen našich výprav. Vozíček nemá rád ježdění jen tak kolem baráku, když mne může provést kolem celého světa. A tak jsme procestovali celou Andaluzii. Malaga, Cordoba, Cádiz. Viděli férie, corridy, kostely i mešity, procesí i tříkrálové průvody. Ve Španělsku žije sestra a má dva malé kluky. Samíka a Olíka. Mají rádi, když je vozím na klíně. Říkají: „Rapido, strejda, rapido.“

Říkají mi tu „minusvalido“. A mně to přijde docela vtipné, zavedl bych to i u nás v rodině. Já bych byl ten minusvalido, brácha jakožto vášnivý chodec by byl valido a ségra, která výtečně běhá, by byla plusvalido. Snowboard jsem vyměnil za plavky a klobouk. Je mi 22 a jsem jezdec.

K ruce mi přivázali hůl. Nebyla to jen tak ledajaká hůl. Byla to florbalová hůl. Postavili přede mne míček a řekli „hraj“… Jeník taky začal hrát. I Petr. A tak jsme založili tým. Jmenuje se Snow Wolves. Jezdíme po hřišti, nahráváme si, střílíme, dáváme góly. Začali jsme hrát ligu a jezdit na turnaje. Je to jako tenkrát, když jsem hrál fotbal. Ta radost z týmu se nedá ničím nahradit. Začali jsme s klukama hrát v reprezentaci. Jsem dokonce kapitán družstva a na Mistrovství Evropy v Belgii získávám cenu fair-play. Není to sice výkonnostní cena, ale i tak z ní mám nesmírnou radost. Je mi 23 let a jsem hráč florbalu.

Žiji v Praze. Každý den jezdím metrem, autobusem, tramvají. Řidiči mi vyklápějí plošiny, abych s vozíčkem mohl najet do vozu. Jezdím do práce i do školy, do divadla, do hospody, na úřady i do lesa. Potkávám mnoho lidí. Většinu z nich poprvé a naposledy. Nejhezčí úsměv mají maminky. Učím se žít samostatně ve víru velkoměsta. Ale nejsem v tom sám. Mám tady bráchu. Bydlí na Vinohradech a má také dvě malé děti. Holčičky. Lindičku a Lucinku. Tak je vozím na klíně jako ty kluky španělský. Je mi 27 a jsem Pražan.

Mám výročí. Už je to 15 let. Vzpomínám si, jak mi v Hradci, někdy v roce 2002, když mi bylo 18 a byl jsem v nesnázích, pan doktor po vyšetření ukazoval na monitoru 3D model mé pochroumané páteře. Jezdil myší sem a tam, páteř se otáčela a já si ji prohlížel ze všech stran. Tváří v tvář jsem se setkal s místem, kde se lámaly dějiny mého života. Setkal jsem se se svou vlastní páteří. Bylo to zvláštní, mocné setkání. Mluvili jsme spolu beze slov. Ona mi převyprávěla, co se vlastně toho 4. 12. 2001 pod tím stromem stalo. Ukázala mi své tělo, své rány, které jsem jí svým pádem způsobil. Klidně a bez skrupulí mi vysvětlila, proč je to tak, jak je. Proč už spolu nemůžeme hrát fotbal ani běhat po stráni. Pamatuju si, že mi nic nevyčítala. Asi viděla, že sám toho mám plné kecky. Naopak. Nakrucovala se přede mnou, chlubila se tím, jak jí páni doktoři pěkně zpevnili boky, a ujišťovala mne, že až to bude jen trochu možné, dáme se zase do pohybu… Od té doby už jsme se nikdy neviděli. Snad se jí daří dobře. Alespoň tak jako mně teď.

Stojím na jevišti divadla Polárka. S vozíčkem jsme tu dva. A vy. Život na vozíku není horší. Je jiný. Vášnivě jiný. A oproti životu před úrazem má jednu zásadní výhodu – ještě nebyl ukončen! Je mi 32 a … děkuji za pozornost.

vasek_uher

Václavovy další texty – reflexivní, humorné, s nadhledem – najdete na jeho blogu zalitykaktus.blogspot.cz

 

 

S Vaškem se známe už delší dobu, bavili jsme se před jeho poutí podél řeky Vltavy, kterou absolvoval na elektrickém vozíku. Zajímalo mě, jak cesta dopadla. A vlastně mnoho dalšího. Témat, o kterých se dá s Václavem mluvit, je mnoho…

 

– V srpnu jsi ujel 250 kilometrů na električáku. Někdo by si možná řekl, že je to dost bláznivý nápad… Co tě k tomu vedlo?

vasek_uher6Všiml jsem si, že se v poslední době roztrhl pytel se „silovými“ projekty – výlety, expedice vozíčkářů na čtyřkolkách nebo handbicích. Pohybuju se dlouho v komunitě lidí, kteří jezdí na električáku, tak jsem si říkal, že by bylo možná dobré udělat nějaký zajímavý výlet právě na tomto vozíku. Chtěl jsem vlastně vzkázat všem ležákům této země, že električák dělá z ležáka jezdce a nemá rád ježdění kolem baráku, když tě může provést kolem světa.

Protože to byla první výprava svého druhu, tak jsme nejeli kolem světa, ale podél řeky. Vybrali jsme si Vltavu. Profil cesty byl příjemný. Jeli jsme z kopce, krásnou krajinou, podél vody, přes tábory a kempy. Začínali jsme na Kvildě. První den jsme ujeli 55 kilometrů, dojeli jsme až k Lipnu na Horní Plané. Mým cílem bylo zapojit i další lidi – hlavně další dopravní prostředky. Přidali se k nám cyklisti, koloběžkáři, běžci i inlajnisti.

Když říkám k nám, myslím tím mě a Richarda. Když tenhle můj kamarád dostal v roce 2006 električák a měl s ním jet přes Prahu, rozbrečel se v půli cesty, že chce zpátky, že to nezvládne. Měl z električáku velké trauma a obavy. Chtěl jsem, aby se touto cestou strachu jednou provždy zbavil. Já už mám něco najeto, ale jeho vzkaz ostatním byl jasný. On to totiž dokázal!

 

– Žádné asistenty jste s sebou neměli?

vasek_uher7Měli, ale nenazýval bych je asistenty. Jeli s námi kamarádi, kteří jeli třeba na kole nebo na bruslích. Ale my jsme jejich pomoc při cestě moc nevyužívali, protože člověk na električáku dokáže být soběstačný. Můžeš jet kamkoliv, kde není schod. Kamarádi nám pomáhali pak večer na lůžko, bez nich bychom se v tomto neobešli. Krom toho jsme jeli v srpnu, a v tu dobu byly kempy a rekreační zařízení plné. Občas jsme požádali o pomoc někoho jiného – vodáky, příjemně naladěné lidi – nebyl problém pomoct s čímkoliv, kdykoliv.

 

– Jaká byla reakce okolí na vaši výpravu?

13923265_10210609413739977_6574973794097455078_oAsi nejlepší setkání bylo s jednou slečnou. Nebyla to lehká situace, protože jsme měli už vybité vozíky a navíc přišla šílená průtrž mračen. Ocitli jsme se na jedné lesní stezce a potkali jsme slečnu schovávající se před deštěm pod stromem. Když jsem jí řekl, že jedeme z Kvildy, vykulila oči a nemohla tomu věřit. Další silný zážitek máme z Tálinu, kde se nám opět vybily vozíky. Vzpomněl jsem si na větu jednoho mého kamaráda, který podobnou cestu už kdysi absolvoval. „Nejlepší jsou dobrovolní hasiči!“ Tak jsme mokří a zmrzlí zajeli do hospody, kde jsme naši situaci vylíčili milé paní vedoucí. Během hodiny nás v dodávce vezl dobrovolný hasič Martin až na Orlík. Tohle bylo na cestě nejdůležitější. Svépomocí jsme dojeli až do cíle. To, že jsme Budějovice přejeli autobusem nebo jeli kus dodávkou, nehraje roli. Nemuseli jsme volat: „Mami, tati přijeďte nás zachránit!“ Dokázali jsme si poradit sami. Když jsme dojeli až na Smíchov, Ríšova mamka byla dojatá až k slzám. Co je víc než dojatá maminka? Ale, jak už jsem říkal, Ríša se hlavně zbavil strachu z električáku, a to je nejdůležitější.

 

– O tvém blogu Zalitý kaktus (zalitykaktus.blogspot.cz) jsem se dozvěděl z facebooku. Myslím, že je literárně dost na výši, navíc píšeš vtipně a inteligentně. Psal jsi i před úrazem?

Vůbec. Píšu asi dva roky, protože mě to baví. Je to vzrušující aktivita. Nikam ale nepřispívám. Nemám o svých textech příliš valné mínění. Myslím, že mám dobré oko na náměty, ale literární kvalita, v které to píšu, už tak dobrá není.

 

– Úraz tě hodil úplně do jiného světa. Jak jsi vnímal to, že jsi najednou po dřevorubeckém učilišti navštěvoval specializovanou školu Obchodní akademii v Janských Lázních? Setkal ses před tím s nějakým vozíčkářem?

V patnácti jsme s kamarádem pomáhali vozíčkáři na vozík na jednom festivalu. Pamatuju si, že mi bylo trapně a chtěl jsem to mít rychle za sebou. Nevěděl jsem, jestli ho mám litovat nebo obdivovat. Měl podobně spastické nohy jako já dneska (smích). Bylo to takové setkání s tragédií. Byl jsem zmatený.

A ten přechod? Cítil jsem podporu rodiny, církve. V Jankách jsem ještě věřil, že to není na pořád a že mě Pán Bůh uzdraví. Velikou roli hrál fakt, že jsem byl mezi lidmi, kteří na tom byli podobně. Kdybych byl neustále konfrontovaný s normálním prostředím zdravých, tak by to bylo horší. Po úraze totiž s kamarády ztratíte společná témata. To je průšvih. V Jankách jsme měli témata společná, měli dobrou partu ve třídě, chodili na pivo, pařili hry … byl to bezstarostný čas. Později jsme začali hrát i florbal na elektrických vozících. Ten mě vrátil do života úplně.

 

– Co tě zaujalo právě na florbalu na električácích?

vasek_uher2Kdysi jsem hrával fotbal. O tuto možnost jsem úrazem přišel. Díky florbalu na elektrických vozících jsem se mohl opět vrátit ke kolektivnímu sportu. Jednou mi přivázali k ruce hokejku a přede mne postavili míček. Zjistil jsem, že eletričák mi může na hřišti opět vrátit svobodu pohybu. Byla to droga. Později jsem se začal florbalu věnovat i mimo mantinely. Podílel jsem se na uspořádání prvního mezinárodního turnaje v ČR (Trutnov 2007). Pak jsem založil v Praze další klub a začal organizovat mezinárodní turnaje pravidelně. Stal jsem se členem reprezentace a dvakrát se zúčastnil ME. V současné době jsem předseda České federace Powerchair Hockey. Máme za úkol řídit ligovou soutěž, získávat nové hráče, zakládat kluby (nyní nově vzniká klub v Brně). A obnovením reprezentačního týmu se snažíme dostat ČR zpátky na mezinárodní pole.

 

– Představuješ si, jaký by byl život, kdybys z toho stromu nespadl? V jednom článku jsi napsal, že tvůj život je vášnivě jiný. Jak jsi to myslel?

vasek_uher4Každý z nás už od mala píše knížku svého života. Zajímá tě moc věcí, miluješ sport, chceš být dřevorubcem, hraješ na kytaru, těšíš se na snowboard, a najednou přijde úraz a celá tahle knížka jde do kotle. Není v čem pokračovat. Kompletně shoří, protože ty jsi měl veškerou svoji budoucnost postavenou na zdravém těle – ne na hendikepovaném. Dostaneš ale novou knížku s prázdnými stránkami a je na tobě, jestli se zabiješ nebo začneš psát. Život je třeba něčím naplnit. Po chvíli se ti ten nový příběh začíná i líbit. Neříkám, že jsem neměl sebevražedné sklony. Modlil jsem se třeba k Bohu, ať mě zabije. Děsila mě ta hrozná marnost života. Ale vždycky jsem byl aktivní, houževnatý a přizpůsobivý, a to mi moc pomohlo. Nejdůležitější je ale mít rodinné zázemí. Mít dobré kořeny a hezké dětství. Úraz rodinu buď stmelí, nebo rozdělí. Jsem rád, že nás to stmelilo.

 

– To je vidět. Loni ses vydal na samostatnou cestu do Španělska za svou sestrou, natočil jsi o tom zajímavé video. Sám, bez asistenta, jsi letěl, cestoval jsi vlakem.

Už jsem u sestry byl mnohokrát, žije tam dlouho. Překvapil jsem ji na Vánoce. Nic jsem jí neřekl, koupil si letenku a 22. 12. 2015 jsem se sám za ní vydal. Přes Madrid jsem letěl do Sevilly, tam jsem musel strávit noc v nějakém nonstop baru, protože vlak jel až ráno. Po dvaceti čtyřech hodinách jsem vlakem doputoval až do Palma del Río, kde sestra žije, a zaklepal na dveře jejího domu. Ségra byla dojatá. Synovci mi radostí naskákali na klín.

 

– Máš v současnosti nějakou práci?

Dělám počítačovou grafiku, která mě moc baví. Asociace Octopus funguje na bázi chráněné dílny, ale není to chráněná dílna tak, jak ji většina lidí vnímá. Neděláme korálky ani keramiku. Zpracováváme účetnictví, grafiku, máme fotografický ateliér, tvoříme webové stránky. Práce, co má opravdu nějaký smysl. Navíc ještě pracuji v Metropolitní univerzitě Praha v informačním centru.

 

– Jak vidíš svou budoucnost?

Mám pocit, že se mám až nezaslouženě dobře. Přál bych si, aby to ještě chvíli trvalo. Chtěl bych dělat všechno, co dělám teď, možná víc moderovat a hrát divadlo. Chtěl bych taky víc psát.

 

– Dost mě zaujala i duchovní rovina tvého života a úrazu. Co všechno se změnilo v tomto směru?

Celá moje rodina je věřící a celý můj život je protknutý vírou. Po úraze možná ještě intenzivněji. V dětství jsem jezdil na různé křesťanské tábory. V patnácti letech jsem tíhl k charismatickému hnutí. Byl jsem až nezdravě přesvědčen, že znám pravdu. Úraz mne později přivedl k větší pokoře. Ze všech složek života se právě tato nejvíc změnila. Už si nemyslím, že znám pravdu, je to mnohem složitější.

 

Michael Vidura

 

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>