Velká novela zákona o sociálních službách by měla zvýšit jejich kvalitu

11.1.2017

syqgdmslJe naprosto logické, že vzniká zásadní novela zákona o sociálních službách. I z pohledu lidí s těžkým zdravotním postižením jsou totiž v dosavadní legislativě vážné nedostatky, které jim život komplikují, místo aby ho usnadňovaly: nejde přitom jen o problémy související s příspěvkem na péči. Situaci lze popsat tak, že v roce 2006 začala v Česku systémová změna sociálních služeb a dnes, po deseti letech, nastal čas k dalšímu kroku: k jejich zkvalitnění.

Takzvanou velkou novelu i prováděcí vyhlášky pochopitelně připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Následující rozhovor nám ochotně poskytl ředitel Odboru sociálních služeb, sociální práce a sociálního bydlení David Pospíšil.

 

– První verzi velké novely zákona vytvářela expertní skupina asi dva roky. Proč do ní nebyl přizván někdo z Národní rady osob se zdravotním postižením? Vždyť tato organizace zastřešuje stovku neziskových organizací a hájí zájmy většiny lidí s postižením u Česku. Její právníci by jistě byli tvorbě tak důležitého zákona přínosem.

Ona to není tak úplně pravda. Velká novela se de facto chystala už čtyři roky: v rámci systémových projektů „Podpora procesů v sociálních službách“ a „Inovace systémů kvality sociálních služeb“ se připravovaly a ověřovaly jednotlivé změny, které nyní navrhujeme. Samozřejmě se jich účastnili a byli k nim přizváni zástupci nejrůznějších neziskových organizací, mezi nimi i představitelé Národní rady. Obdobné to bylo u tříletého systémového projektu zaměřeného na standardy kvality.

Ve skutečnosti nebyla jedna, ale několik expertních skupin, které se zabývaly jednotlivými oblastmi sociálních služeb: třeba oblastí registrace, kvality nebo financování. Zároveň musím dodat, že speciálně pro Národní radu a Vládní výbor pro zdravotně postižené občany jsme letos na jaře, než byla velká novela „vypuštěna“ do meziresortního řízení, uspořádali celodenní seminář. Tam jsme jim vysvětlili připravované změny z pohledu ministerstva, zatímco jejich odborníci mohli detailně vyjádřit své argumenty a stanoviska. A byla dosažena shoda na všem podstatném, třeba neslučování pečovatelské služby a osobní asistence. Později jsme od Národní rady žádné další připomínky nedostali.

Podobně jsme hledali a našli společnou řeč na úrovni tripartity, krajů či Asociace poskytovatelů služeb, aby výsledný návrh zákona vyhovoval všem zainteresovaným subjektům. Ale když došlo na oficiální stanoviska těchto subjektů, zaujala Národní rada na konci října k velké novele odmítavé stanovisko. Což je škoda.

 

tk-hk-1– Hlavně lidé s těžkým postižením a rodiny, které se starají o dítě s postižením, považují za velmi vážný nedostatek zákona model posuzování závislosti člověka s postižením na pomoci druhé osoby. Jde o model, který prosadil ministr práce Jaromír Drábek od ledna 2012. Jeho podstatou bylo snížení šestatřiceti zkoumaných každodenních úkonů na deset základních životních potřeb. To mělo u mnoha lidí výrazný vliv na snížení či odejmutí příspěvku na péči, aniž by se změnil jejich zdravotní stav a rozsah jejich soběstačnosti v běžném životě. Řeší nějak připravovaná novela tento kritizovaný model posuzování?

Tady je důležité zmínit, že od 1. srpna je v účinnosti dílčí novela zákona a novela prováděcí vyhlášky, kde jsme se snažili zohlednit námitky, o kterých se zmiňujete. U všech deseti základních životních potřeb došlo ke zpřesnění jejich obsahu: ke stanovení konkrétních kritérií, podle nichž je žadatel o příspěvek na péči posuzován. V současnosti navíc ministerstvo pracuje na změně způsobu sociálního šetření.

Domníváme se, že tyto kroky jsou dostatečnou reakcí na kritické připomínky lidí s postižením. Proto připravovaná velká novela zákona o sociálních službách už žádné změny v posuzování neobsahuje.

Jak jsem už uvedl, obě novely platí od letošního srpna. Na to, aby se výrazněji pozitivně promítly v oblasti posuzování, je zapotřebí delší časové období. Ale jsem optimistou a odhaduji, že během půlroku se ty změny projeví ve statisticky prokazatelné míře.

 

– Mnozí vozíčkáři poukazují na špatnou kvalitu práce posudkových lékařů. Ti mají hlavní roli při stanovování míry závislosti člověka s postižením na pomoci druhé osoby, ale dost často rozhodují „od stolu“, bez osobního kontaktu s žadatelem o příspěvek na péči, jen dle zdravotní dokumentace a výsledků šetření sociálního pracovníka. Dalším problémem je, že v republice působí jen čtyři stovky posudkářů, kteří musejí ročně provést více než 400 tisíc posouzení: jsou tedy přetíženi a pracují pod časovým tlakem. Kritizována je i jejich nevhodná kompetence: jsou zdokumentovány případy, kdy o příspěvku na péči, o který požádal vozíčkář, rozhodoval zubař, gynekolog nebo třeba pediatr.

Situaci navíc komplikuje vysoký věkový průměr posudkářů a skutečnost, že jsou zařazeni do státní služby. Dle dostupných informací v polovině července 2017 skončí téměř 140 lékařů posudkové služby, protože překročí věk 70 let stanovený zákonem o státní službě jako limitní.

Neměla by velká novela nastavit podmínky pro posudkáře tak, aby se snížilo riziko jejich nekompetentnosti, nesprávného rozhodování a nedostatečného počtu?

Je nutné říci, že kompetenci a vhodnou kvalifikaci posudkových lékařů v Česku neupravuje zákon o sociálních službách, ale zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Navíc je tato oblast úzce provázána se zákonem o nemocenském pojištění. Proto nelze očekávat, že činnost posudkových lékařů bude upravena v zákoně o sociálních službách.

Jistě se však shodneme na tom, že jejich práce je málo atraktivní, nepříliš dobře finančně ohodnocená, oproti jiným lékařským profesím. To má za následek jejich nedostatečný počet i jejich vyšší věkový průměr. Do postavení posudkových lékařů navíc velmi negativně zasahuje zákon o státní službě, který se nyní upravuje. Tyto důvody mají za následek, že v naší zemi momentálně chybí asi 50 posudkových lékařů a je velmi obtížné někoho na tuto práci najít.

 

– Jedním ze stěžejních motivů ke vzniku zákona o sociálních službách byla dlouholetá snaha organizací lidí s postižením o právní zakotvení moderních terénních a ambulantních služeb, zejména osobní asistence. Právě proto je hned v prvém paragrafu tohoto zákona výslovně uvedeno, že „upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči“.

Ve velké novele zákona zřejmě dochází k zásadnímu posunu v pojetí sociálních služeb. Objevuje se v něm totiž paliativní péče, která se poskytuje pacientovi trpícímu nevyléčitelnou chorobou v pokročilém stadiu. Jejím cílem však je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým: jde tedy převážně o péči medicínskou, psychologickou a duchovní, a tudíž dnes hrazenou zdravotními pojišťovnami. Naopak sociální služby jsou koncipovány jako sociální pomoc v každodenní soběstačnosti člověku, který je ve stabilizovaném zdravotním stavu.

Proč novela zákona zahrnuje i paliativní péči? Vždyť je velmi nákladná a její přesunutí zřejmě povede k nárůstu výdajů v oblasti sociálních služeb, kde je dlouhodobě výrazný nedostatek peněz na zajištění potřebného objemu služeb a také na příspěvek na péči.

Chápu, že zejména pro lidi s těžkým postižením je tento příspěvek klíčový. Ale ten zásadní obsahový posun v navrhované novele není o něm: jde o snahu sociální služby zkvalitnit a učinit je efektivnějšími. Dalším cílem je, aby pro klienta bylo jednodušší vybrat si vhodnou službu. Aby díky zákonu věděl, co všechno mu která služba nabízí. Proto jsme přistoupili k lepšímu definování nepříznivé sociální situace, která srozumitelně klientovi sdělí, v čem mu služba pomůže.

Pokud jde o paliativní péči, tak její zdravotní část se bude dál hradit z veřejného zdravotního pojištění. Obava, že kvůli ní dojde dalšímu nárůstu výdajů na sociální služby, tedy není opodstatněná. Do zákona jsme paliativní péči zařadili proto, aby se do legislativy dostala realita dnešní podoby sociálních služeb: v různých pobytových zařízeních či doma lidé s postižením běžně umírají za pomoci pečovatelské služby nebo třeba terénní zdravotní sestry. Dnešní hospice, terénní i kamenné, samozřejmě z větší části poskytují zdravotní službu. Ale často mají zaregistrovanou i sociální službu: odborné sociální poradenství nebo odlehčovací službu. Je mylné si myslet, že podpora při umírání stojí jen na zdravotní péči, velmi důležitá je i sociální a duchovní podpora. Právě proto považujeme za potřebné zařadit tento typ péče mezi sociální služby: vlastně tak „legalizujeme“ její už existující sociální složku. Navíc tuto složku bylo a je nutné řešit nejen v hospicích, ale i v dalších pobytových službách: domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech pro seniory či domovech se zvláštním režimem.

Cílem je, aby člověk mohl v klidu a důstojně dožít v podmínkách, které považuje za optimální. Mimochodem, vyřešení této záležitosti ve velké novele nám uložila Poslanecká sněmovna, respektive Výbor pro sociální politiku. I zákonodárci si prostě uvědomují potřebnost hospiců pro lidi v Česku a snaží se vyřešit problémy s nevyhovující legislativou.

 

– Proč se mezi sociální služby dostala pastorační a duchovní péče? Znamená to, že kněz se stane zaměstnancem poskytovatele služby? A jak bude řešena situace, kdy by o tuto službu požádá nikoli křesťan, ale třeba buddhista nebo muslim?

Nejprve musím upřesnit, že pastorační pracovník není kněz, ale vysokoškolsky vzdělaný člověk, který umí pracovat s duchovním přesahem. Není přitom podstatné, jakého je vyznání.

Ani v tomto případě nejde o novou službu, nýbrž o „legalizaci“ současného stavu, kdy v sociálních službách už působí mnoho odborníků poskytující duchovní péči. U některých krajů se však setkáváme s tím, že vnímají pastorační péči prováděnou v jejich zařízeních jako náklad, který není oprávněný. A nechtějí ji proplácet.

Dále bych chtěl ozřejmit, že jde o zařazení duchovní péče do činností sociální služby. A každý poskytovatel jakékoli sociální služby si bude moci vybrat, jestli tuto činnost bude nabízet ̶ takže nikoho nenutíme k jejímu poskytování.

Nicméně základním prvkem této činnosti je zprostředkovat člověku kontakt s okolním světem v kontextu jeho spirituality. A pokud člověk s postižením, který žije v nějakém pobytovém zařízení, potřebuje duchovní péči, měla by pro něj být snadno dostupná, což je standard v celé západní Evropě. Proto jsme pastoračního pracovníka začlenili do velké novely zákona. Z podobného důvodu jsme do zákona jako další odborné pracovníky v sociálních službách zařadili i psychology nebo umělecké terapeuty.

 

– Problematickou novinkou je služba pro rodinu. Národní rada namítá, že tuto oblast vhodně upravuje zákon o sociálněprávní ochraně dětí – a ta se nemůže stát podmnožinou sociálních služeb, nýbrž musí zůstat oddělena od nich. Jaký postoj máte k této námitce?

Česká republika dlouhodobě deklaruje potřebu sjednocení péče o ohrožené děti. Naším primárním cílem bylo vytvořit komplexní služby pro rodinu, které reagují na potřeby dítěte. Jako první krok považujeme za důležité sloučit dva dosavadní právní systémy, tedy vámi zmíněnou sociálněprávní ochranu a sociální služby. Podobný trend už se osvědčil třeba na Slovensku. A nejjednodušším bylo začlenění zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc pod sociální služby.

V praxi jde většinou o děti sociálně vyloučené, nikoli zdravotně postižené. Dosud to fungovalo tak, že subjekt, který jim zajišťoval okamžitou pomoc, jim zároveň poskytoval sociální službu: šlo o zbytečnou duplicitu, kvůli níž poskytovatel musel splňovat dva typy standardů kvality, musel vykazovat dvojí administrativu, byl financován ze dvou zdrojů atd. Rozhodli jsme se tuto situaci změnit a sjednotit péči o ohrožené děti. Musíme si uvědomit, že tyto dva systémy pomoci jsou v podstatě totožné, takže žádný poskytovatel nebude muset měnit své cíle, poslání a styl práce. Pokud svou práci dělal kvalitně, tak dopad bude v podstatě jen ten, že se mu sníží administrativa a bude mít víc prostoru pro vlastní činnost. Velká novela tak přinese pozitivní dopady pro děti a jejich rodiny.

 

– Velmi nadějnou novinkou je celodenní osobní asistence. Velká novela zákona tak reaguje na skutečnost, že mnozí lidé s velmi těžkým postižením, kteří žijí samostatně ve svém přirozeném prostředí, potřebují stálou pomoc druhé osoby, ale nemají na ni peníze: i nejvyšší příspěvek na péči jim pokrývá zhruba čtyři hodiny denně. Jaké podmínky tedy novela zajistí právě této skupině lidí? A bude si například úplně ochrnutá žena, která žije ve svém bytě, nadále moci sama volit sociální službu i jejího poskytovatele?

Snažili jsme se najít co nejjednodušší způsob, jak pomoci právě té konkrétní ženě, na kterou se ptáte. Nesporně je v Česku několik stovek lidí, kteří potřebují celodenní péči a nemají dostatečné příjmy, aby si ji nakoupili. Vycházíme z předpokladu, že klient ví nejlépe, jaký rozsah asistence potřebuje. A sociální pracovník jeho potřebu dokáže kompetentně posoudit, stejně jako to, jak moc je tato potřeba nad rámcem finančních možností klienta. Tudíž uživatel si zaplatí ze svého příspěvku na péči to, na co má. A jestliže bude nutně potřebovat víc asistence, třeba deset, dvanáct nebo čtyřiadvacet hodin denně, tak finance adekvátní tomuto počtu hodin nepůjdou přes něj, ale přímo k poskytovateli služby, kterou si klient sám zvolí.

Zdůrazňuji, že tento model má sloužit člověku s těžkým postižením, který má objednanou sociální službu, ale chce víc hodin, než které si může zaplatit z příspěvku na péči. Avšak nemá za cíl zajistit dostatečný finanční obnos či náhradu platu nebo mzdy osobám, které odešly ze zaměstnání, aby mohly celodenně pečovat o osobu blízkou, o člena rodiny. Pro ně ministerstvo navrhuje takzvané dlouhodobé ošetřovné, které ale nebude obsaženo v zákoně o sociálních službách, nýbrž v zákoně o nemocenském pojištění: tento způsob zabezpečení pečující osoby funguje například v Rakousku, a to velmi dlouho a velmi dobře.

 

– Příspěvek na péči je sice od 1. srpna valorizován, ale stále má nižší kupní sílu než v době jeho vzniku. Aby plně odrážel nárůst cen sociálních služeb, musel by být valorizován nikoli o 10, ale o 50 procent. Je do chystaného zákona, případně do prováděcí vyhlášky začleněn nějaký valorizační mechanismus, díky němuž by se příspěvek postupně dostal do souladu s aktuálními cenami za sociální služby?

Především je nutné říci, že se dlouhodobě nezvyšovaly maximální úhrady v sociálních službách. Takže se nedá tvrdit, že služby obecně výrazně zdražily: ony zůstaly na maximech stanovených ve vyhlášce. Sice se snížila reálná hodnota příspěvku na péči, ale nikoli v souvislosti se zdražením služeb. Poznámka k oněm 10 procentům, o něž byl příspěvek zvýšen: stejně jako u mnoha jiných dávek nebo dotací, mělo i zde konečné slovo ministerstvo financí, které bylo negativní. Často žádáme o navýšení objemu financí na nějakou konkrétní záležitost, třeba na sociální služby, máme solidní argumenty, ale stanoviska ministerstva jsou stále negativní.

Pokud jde o valorizační mechanismus, zatím jsme nenašli způsob, jak navázat valorizaci tak, aby byla opravdu objektivní ke „kupní síle“ lidí pobírajících příspěvek na péči a k sociálním službám. Spíše je zapotřebí přemýšlet o jiném způsobu financování služeb, tak aby byl celý systém dlouhodobě udržitelný. Obyvatelstvo stárne, objem terénních i ambulantních služeb bude narůstat, proto musíme hledat takový model, který by zajistil možnost člověka zvolit a objednat si větší rozsah péče, pokud ji potřebuje, a zůstat co nejdéle v domácím prostředí.

Několik systémových návrhů máme zpracovaných a jsou uvedeny i v Národní strategii sociálních služeb na roky 2016–2025. I zde jsme opět narazili na odpor ministerstva financí, které se s námi nechtělo o systémové úpravě ani bavit. Nicméně před tímto problémem nelze dlouhodobě zavírat oči a tvrdit, že zde žádný problém není! V novele zákona například připravujeme garanci finančních prostředků na oblast dotací sociálních služeb, což je zcela nové opatření, které by mělo zajistit alespoň dostatečnou jistotu, že se změnou vlády nedojde k situaci, že na oblast sociálních služeb nebude alokována žádná částka.

 

– V současnosti probíhá na vašem ministerstvu posuzování a vyhodnocování připomínek k velké novele. Jaký je časový harmonogram pro nejbližší měsíce? Kdy by se zákonem o sociálních službách mohla zabývat vláda a kdy by měl nabýt účinnosti?

V listopadu se uskutečnily dvě vypořádací porady se subjekty, které podaly připomínky. Je mezi nimi samozřejmě i Národní rada. Během prosince dokončíme vypořádání a podle schváleného legislativního plánu předložíme zákon v paragrafovaném znění do konce roku vládě. V příštím roce ho projedná vláda a následně obě komory parlamentu. Navrhovaná účinnost zákona je od 1. ledna 2018.

Věřím, že pro lidi s postižením bude nový zákon znamenat zvýšení kvality a dostupnosti sociálních služeb. Standardy, které jsme otestovali, byly totiž kladně přijímány i během připomínkovacího řízení. Velká novela zákona také výrazně snižuje administrativní zátěž pro poskytovatele a směřuje ke klientovi a jeho lidským právům. Nejde tedy z naší strany o pouhou proklamaci. Mění se například i oblast přestupků nebo se zavádějí nové instituty, které mají zaručit klientům služeb větší materiálně-technický a personální standard nebo větší ochranu, a to nejen v lidských právech. Díky těmto změnám by měly sociální služby fungovat lépe než nyní.

Miloš Pelikán

Share

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>