easter series - basket 2 Normálně k nám nikdo na velikonoční šlehačku nechodí. Všichni mí známí ví, že velikonoce uznávám a ctím jako velký církevní svátek a ne jako svátek pohanský, slavený jídlem, pitím a podobně.

V tomto mém rozhodnutí mě utvrdil můj život na Slovensku, kde Velikonoce byly brány jako „šibačka“ (od slova šibať, neboli šlehat, mlátit pomlázkou a žádné symbolicky) a „oblievačka“ (od slova oblievať, nebo-li polívat a nejlépe celým kýblem studené vody). I když je to tady úplně jinak, já si slavím křesťanské velikonoce – v klidu a rozjímání.

Proto nikomu neotvírám. Ten den jsem udělala výjimku, protože jsme čekali návštěvu a bylo by trochu hloupé jim neotevřít. Navíc již zmiňovaná návštěva nepřijela na velikonoční hýření, ale proto, že jeli kolem nás na dovolenou.

Když jsem teda otevřela dveře, stál za nimi asi čtyřletý klučina. Vyvalil na mě modrá kukadla a zakoktal:

„Tak.. tak… nic.“

„Počkej,“ zavolala jsem ho zpět. „Pojď dál, když už jsi tady.“

Zarazil se.

„Neboj se mě.“ Natáhla jsem k němu ruku.

„Já se nebojím,“ řekl odvážně, postavil se přede mě a zpříma se mi podíval do očí.

„Tak co jsi chtěl?“ zeptala jsem se hloupě. Hned mi to došlo a pokusila jsem se o nápravu:

„Přišel jsi na šlehačku, nebo ne?“

Rychle schoval pomlázku za záda. Rozhodla jsem se udělat výjimku:

„Tak proč mě nevyšleháš? Čeho se bojíš?“

Sklopil zrak. Chvíli váhal:

„Já… já… já se nebojím.“

„Tak potom?“ Nechápala jsem.

„Rodiče mi říkali, že chudákům na vozíku nesmím ubližovat.“

Aha! Tak co teď? Nemůžu přece tvrdit něco jiného, než rodiče! Klučina to ale vyřešil úplně krásně:

„Tak já vám aspoň popřeji veselé Velikonoce!“

 

Věra Schmidová