Neobyčejný pohled na svět, vyslyšení výzev, optimismus, touha po úspěchu a cílevědomost. Nechte se inspirovat i vy, změňte své myšlení, změňte svůj přístup k hendikepu, vyplácí se to.
Jednadvacetiletý Patrik Procházka má od narození kvadruparetickou formu mozkové obrny. Jeho hendikep ho však nepřipravil o entusiasmus, ambice a touhu pomáhat druhým lidem. Jeden velký sen si přitom už splnil – studium na prestižní internátní škole Open Gate v Babicích a následně na floridské Lynn University. Cesta za kvalitním vzděláním se však neobešla bez překážek a komplikací. S čím se musel student prvního ročníku psychologie a managementu vypořádat?
„Svůj hendikep beru spíš jako zajímavou zkušenost, než jako obtíž. Vnímám to jako příležitost si své cíle opravdu zasloužit,“ přibližuje svou životní filozofii Patrik, který se narodil v sedmém měsíci těhotenství. Další komplikace v podobě zápalu plic a následného kříšení se však dostavily ještě v nemocnici o pár týdnů později. Ač se prvotně zdálo, že jedinou chlapcovou zdravotní obtíží bude revma, později se ukázalo, že správná diagnóza zní: dětská mozková obrna. Patrik ale komplikace a překážky související s jeho hendikepem bere pozitivně a s nadhledem. „Všechno se dá překonat – čím je překážka těžší, tím je pro mě zajímavější a nesmírně obohacující.“
Jak se odvíjela jeho cesta do školy v USA? Na základní školu začal Patrik chodit v rodné Bánské Bystrici, po přestěhování do České republiky nastoupil na základní školu v Praze. Ta nebyla bezbariérová, a tak měl třídu až v prvním patře budovy. Pomohla mu maminka, kterou později škola zaměstnala jako vychovatelku, takže jedinou úpravou byla nová madla na toaletách. Jakmile se Patrikova povinná školní docházka chýlila ke konci, stále častěji se vynořovala otázka, kam dál. O elitní škole Open Gate, která své brány otevřela v roce 2005 a kde se vyučuje v anglickém jazyce, sice již slyšel, ale nedokázal si představit, že by se jednou mohl stát jejím studentem. Ve dvanácti se mu tam totiž ještě nechtělo. Když si ale později zjistil veškeré informace, byl si stoprocentně jistý, že by rád strávil čtyři středoškolská léta právě na Open Gate a že udělá maximum proto, aby se tak stalo. „Jedinou možností, jak se na Open Gate dostat, byl přestup. Jenže se tam spolu se mnou hlásilo devět dalších uchazečů a bylo volné jen jedno místo. Ale šel jsem si za tím a ono volné místo jsem dostal,“ popisuje začátky mladík a dodává, že samotné přestupové řízení sestávalo ze tří částí – z IQ testů, pohovoru a z testů studijních předpokladů.
Otevřeně ale přiznává, že čtyři roky strávené tady nebyly snadné, protože bylo vidět, že někteří lidé nesouhlasí s jeho přítomností. Ale ani tato skutečnost jej neodradila a učil se naplno. Vcelku bezproblémové studium ovšem narušila operace čéšek v Motole, již podstoupil před třemi lety. Na první pohled běžná operace se totiž kvůli přerušení nervu na noze zkomplikovala, takže tehdy čerstvě plnoletý Patrik strávil dva týdny na JIP a další tři měsíce mu dělaly společnost pouze zdi nemocnice. „Měl jsem pocit, že se nedožiju rána,“ vzpomíná na nepříjemné bolesti. I v té době ale plnil veškeré studijní povinnosti, a to formou individuálního vzdělávacího plánu. “Já jsem učitelům posílal splněné úkoly e-mailem, oni mi posílali zpátky svoje hodnocení a také další úkoly. V matematice jsem se ale nevyhnul komisionálnímu přezkoušení.“ I přes veškeré peripetie se probojoval až do maturitního ročníku a poslední rok dokonce působil ve Studentské radě, kde zastával funkci prvního místopředsedy.
Po úspěšném složení mezinárodní maturity a díky stipendiu od Nadace Zdeňka Bakaly a Konta Bariéry si Patrik jako svou alma mater vybral Lynn University, jež se nachází v Boca Ratonu na Floridě. Jaké to bylo opustit domovinu a odletět tisíce kilometrů daleko? „Je důležité v sobě najít odvahu a sílu neúnavně překonávat všechny překážky, a zároveň mít podporu okolí,“ říká mladík, který v současnosti bydlí ve Státech na bezbariérové koleji. Pochvaluje si nejen dveře na dálkové ovládání, ale také snadno přístupné okolí. „Florida je placatá, takže je pro lidi pohybující se na vozíku ideální,“ doplňuje. Přiznává ale, že si za svým snem šel i přesto, že mnoho lidí nevěřilo, že tuto životní výzvu zvládne. Po roce stráveném za oceánem však už ví, že jde o nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělal.
„Jsou tu nejen skvělé studijní podmínky, ale i dokonale otevřené prostředí. Lidé se tady více tolerují, druhé za jejich úspěchy obdivují a navzájem se podporují. Z akademického hlediska oceňuji možnost kombinace předmětů dle zájmu a zkušené vyučující. Jedním z mnoha důvodů, proč jsem si vybral právě Lynn, je také to, že tu studuje zhruba 2000 studentů. Jde tedy o malou univerzitu s individuálním přístupem,“ upřesňuje důvod své volby Patrik. Na přednáškách se setkává se studenty z různých ročníků, se kterými se vzájemně ovlivňují a inspirují. Nadto si již od prvního ročníku může volit oborové předměty a díky malým studijním skupinkám získává potřebnou zpětnou vazbu. Chválu pěje také na průběh testů, které může, stejně jako ostatní studenti, vyplnit v testovací místnosti. Tady totiž není časově limitován, „Považuju to za velice dobré, protože si myslím, že čas není na testu nejdůležitější proměnnou. Mnohem důležitějším faktorem je znalost a možnost dát do testu všechno, co víme.“ Kromě toho oceňuje zkušené přednášející, kteří do výuky přináší příklady z vlastní klinické praxe, a širokou škálu předmětů z oboru psychologie. S úsměvem však dodává, že jej zaujaly úplně všechny předměty, neboť si je mohl sám a bez jakéhokoli omezení vybrat.
Po prázdninách Patrika čeká nástup do druhého ročníku. Chce si však zapsat předměty navíc, aby mohl finančně náročné studium ukončit dříve. A co plánuje pak? Konkrétní vize si zatím schovává ve své hlavě a postupně směřuje k jejich realizaci. Prozradil ale, že jeho hlavním cílem je inspirovat lidi kolem sebe, a to zejména k bezbariérové komunikaci mezi lidmi se zdravotním znevýhodněním a bez něj, která v Česku zatím chybí. Kromě toho se chce zasadit o zkvalitnění a zpřístupnění potřebné zdravotní péče. Je tedy dost možné, že o Patrikovi a jeho úspěších v budoucnu ještě uslyšíme.
Magdalena Hanková
