Rozhovor s Lukášem, který je kvůli mozkové obrně na mechanickém vozíku, se paradoxně odehrál v Café Práh. Kavárna je ale ve skutečnosti bez prahu, tedy bezbariérová. Kromě své duchovní cesty, masírování z vozíku nebo oblíbených meditacích ticha mluvil třicetiletý Lukáš také o práně neboli energii, kterou přijímá místo stravy. Přitom ale upíjel ‚vlastnoručně‘ objednanou kávu, čímž názorně poukázal na rozdílnost mezi prániky samotnými a také si zajistil větší sympatie nedůvěřivého okolí.

Jak jste se dostal k masírování?  

Chtěl jsem to vždycky zkusit, protože mamka masíruje. Základy mě učila ona. Že mi to také jde, vím díky tomu, že je velký kritik. Kdyby to stálo za prd, tak mi to rozhodně řekne. A tak jsem si pak udělal i rekvalifikační masérský kurz. Někteří sice tvrdili, že masírovat nemůžu, když jsem na vozíku, ale kurz jsem úspěšně absolvoval. A s elektricky polohovacím lehátkem jde všechno.

Vy ale máte masírování spíše jako doplněk…

Ano, hlavně se věnuju duchovním věcem. Už to bude přes 10 let. Masíruju proto, abych se nějak udržel ve hmotě a nebyl stále jen v oblacích. Ostatním to pomáhá, mě to baví a pro mé tělo je to ideální doplněk – fyzická činnost. Úplně na začátku ale bylo studium duchovního učení, různé duchovní směry a mistři. Až jsem se dostal k těm, kteří jsou mi nejblíže jako třeba Ramana Maharši a Mudži. Trénoval jsem pozorování mysli, jak funguje, učil se rozpoznat, kdo jsem ve skutečnosti já a kdo/co už ne apod.

Meditaci a konzultace také zprostředkováváte ostatním a působíte i v centru Cesty integrity. Po jaké době studia je podle vás možné předávat duchovní učení dál? Jak poznat dobrého terapeuta?

Je to hodně individuální. Jsou lidé, kteří mají velké zkušenosti a jméno, ale je to jenom póza. Je důležité zjistit, jaký je ten učitel doopravdy. Pak jsou ale zase lidé, kteří jméno sice nemají, ale je to prostě v nich. Jsou kolikrát mnohem dál než ta první skupina, i když se tomu třeba tak dlouho nevěnují. Hodně zájemců o meditace a terapie se nachytá na líbivá slova a vizuál. Já bych jim ale doporučil dát spíše na vnitřní pocit. Když něco dobře vypadá, ale něco tam „nehraje“, tak bych zkusil dalšího terapeuta. Důležité je uvědomit si, jak se s tím druhým cítím, v jeho blízkosti – energetickém poli, jak na mě působí. Spousta lidí dá bohužel na názor většiny, že ten a ten terapeut je slavný, a tak musí být přece dobrý i pro ně.

V čem lidem pomáhá konkrétně meditace ticha, kterou také nabízíte? A není 30 minut málo?

Jen sedět a být je pro spoustu lidí neskutečně těžká činnost. Naše mysl hledá důvody, jak nás dostat z kontaktu s vlastním bytím, ukazuje nám „tolik věcí jsi mohl/a udělat/vyřídit/stihnout“… Stačí se ale podívat, jak jsou v naší společnosti rozšířená antidepresiva, lidi nejsou v pohodě, nechávají se vláčet problémy. A meditace ticha, při které jen sledují, co se uvnitř nich děje, je dokáže zklidnit. Měli by získat větší nadhled a odstup, který pomáhá. A stačí i méně než půlhodina, třeba 5 minut denně! Krásně tzv. tišinu duše popisuje Anna Hogenová, koho by to zajímalo.

Nestanou se pak ale z lidí po meditaci ticha prokrastinátoři, nebudou odkládat práci?

Správný, ideální výsledek je takový, že se člověk zklidní do té míry, aby ve správný čas, přišly správné věci. Práce i odpočinek. Vše bude ale vycházet z toho klidu, ne chaosu, ve kterém je člověk frustrovaný a nic neudělá pořádně.

Organizujete pobyty s pránou neboli vyživování se vesmírnou energií. Většina populace si ale něco takového nedovede představit…

Z prány jsem si také nejdřív dělal srandu. Představte si třeba, že v Americe existuje restaurace pro prániky, kteří tam jídlo jen očichají, odejdou a personál jej pak věnuje bezdomovcům. No šílenost. Ale! Mě osobně se třeba díky práně zlepšil zrak, začaly mi mizet otoky na nohou, které jsem měl zatvrdlé a nefungovala mi v nich pořádně lymfa, zbavil jsem se nadváhy a skoro jsem se zbavil i skoliózy. Navíc metabolismus u vozíčkářů funguje jinak než u zdravých. Už dříve jsem často jedl jen jedno jídlo denně, a i tak jsem se po něm cítil unavený. Vlastně jsem často jedl jenom proto, že jsem měl pocit, že „bych měl“. Teď se najím přibližně 2krát týdně. Třeba když jsem někde na návštěvě, nebo mám velký fyzický výdej.

Jak je to s tím hubnutím? A proč se tedy pránou neživí polovina Afriky?

Po přechodu na pránu nějakou dobu člověk samozřejmě hubne. Zbavuje se totiž nadbytečných kil a nepořádku v těle. Nemělo by se ale stát, že nemá na nic sílu, hubnutí se nezastavuje a on/a vypadá, že každou chvílí zkolabuje. Lidé zkrátka mohou být na práně, jen pokud není jejich tělo v nějakém nedostatku. Otázka s Afrikou je klasická. Lidem v Africe ale chybí základní potraviny, bojují o přežití. A tím pádem jim chybí životní rovnováha, jejich těla jsou v tenzi, tlaku, nemůže jimi proudit energie prány.

Takže při aktuálním zdražování potravin nebude stoupat počet prániků…

Bohužel. Platí to samé. Často si lidé také myslí, že si pránu vynutí třeba půstem. Jenže prána není o ‚vydržení‘ nebo ‚vynucení‘ si něčeho.

Každopádně tedy většina prániků nebo brethariánů, jak si také říkáte, občas něco jí a pije?

Ano. V Česku znám možná dva lidi, kteří opravdu nic kromě prány nejí. Ostatní se po přechodu k práně vždy do nějaké míry k pevné stravě vrátili. Neříkám ale, že jim kontakt s energií prány nijak nepomohl. Vždy je tam nějaký posun. A každý, byť malý a u každého jiný pokrok vidím jako úspěch. Jsou ale bohužel tací, kteří tvrdí, že jsou schopní pravidelně třeba 3 měsíce absolutně nic nejíst a nepít. To by bylo ok, pokud by to byla pravda. Když jsou ale pro někoho autoritou, vzorem, je to ještě horší. Někdo je napodobuje, je mu špatně, nepřestává hubnout… To je podle mě už hazard s lidským životem.

Jak to je s těmi chutěmi u prániků? Já osobně mám chuť na nějaké jídlo co chvíli…

Hodně lidí říká „já nemůžu být na práně, protože miluju jídlo“. Já jim ale říkám, pokud miluješ jídlo, běž na pránu. Teprve pak ti jídlo doopravdy začne chutnat a budeš vnímat všechny jeho vrstvy. Naprosto se člověku změní chutě, má z něj úplně jiný požitek. Teprve teď mě to jídlo „baví“, když si jej občas dám. Samozřejmě to ale platí i opačným směrem. Když jsme se s kamarádem vraceli z přechodu, kde jsme cca 20 dní nejedli a zastavili jsme na pumpě, tak nám v těch regálech přišlo všechno jako kus plastu! Takže ani po 20 dnech bez jídla jsme si prostě nic nedali, neměli jsme na takový typ jídla vůbec chuť.

Kdyby chtěl někdo pod vaším vedením přejít na pránu, nebo s vámi meditovat/konzultovat, jak vás má kontaktovat?

Neříkám, že převádím na pránu, spíše zprostředkovávám zážitek z kontaktu s tou energií, a pak ať se to děje, tak jak má. Také z toho důvodu se moje pobyty jmenují „jen“ pobyty s pránou, ne přechod na pránu. Zájemci mi mohou napsat na massenger/fb Lukáš Čeloud, nebo e-mail pobytyspranou@seznam.cz.