<<< Den třetí

Zkrácená verze ze všech dní  Den pátý >>>

Den čtvrtý – 17. 7. 2014 Zvyk

Začíná v tom být jakási rutina. Nájezd do výtahu už nepodcením, jedu nejnižší možnou rychlostí, koly lícuju se zdí, otevírám výtahové dveře, lehce je přejedu a otáčím maximálním možným rejdem. Už ani vizuálně nekontroluji pozici zadních kol a do výtahu najíždím napoprvé. Průjezdy popředu se už staly samozřejmostí. Pokud mohu do zúžení najet kolmo, už často ani nezpomaluji, pokud je nutné vtočení, upravím rychlost, ale už nepotřebuju vizuální kontakt s koly. Sedím rovně, dívám se dopředu a projíždím. Už mám odhad, už jsem schopný říct, tímhle projedu, tímhle ne.
Jasně, měřil jsem si rozměry vozíku, ale spíš proto, abych o nich mohl komunikovat. V nejširší části zadních kol má 76 cm, na délku s oddělanými stupačkami pak 90 cm. To ale nejsou údaje, které by mi pomohly projet dveřmi, nebo zaparkovat na vyhrazené místo v tramvaji. Je to jako s autem. Když přijdete do autoškoly a začínáte jezdit, tak se také často vytahujete ze sedadla, nakláníte ke spolujezdci, jako byste se chtěli podívat vlastníma očima. Je to logické, ještě nemáte odhad, ještě neznáte míru, ještě to nemáte „v oku“, ještě jste si auto neinkorporovali do vlastního tělesného schématu.

Od jisté chvíle už nepotřebuje vizuálně kontrolovat délku auta či vzdálenost zrcátek od překážky. Už prostě víte. Sem se vejdu, sem ne, ještě můžu, už ne. Jako by se představa vašeho těla rozšířila až na karosérii auta. Podobně jsem si i já dneska uvědomil, že už vím, kde začíná a kde končí mé hybridní tělo, tělo na vozíku. Výjezd z domu se zkrátil z nějakých 10 minut na méně než polovinu, výjezd z práce snad ještě na méně, našel jsem si způsoby, jak najíždět ke dveřím, jak je za sebou zavírat, jak nejrůznější úkoly řešit tak, abych se nemusel zastavovat a zase rozjíždět, ale abych je mohl zvládat při plynulém pohybu. Našel jsem si způsob, jak se v pozměněné tělesné situaci pohybovat, respektive prostorově chovat.

Zajímavé bylo, když jsem například objevil způsob zavírání dveří bezbariérového záchodu. Vyjel jsem ven, začal jsem se otáčet ve směru, v němž se zavíraly dveře, když jsem se otočil o 180°, udělil jsem dveřím dostatek kinetické energie k tomu, aby se zavřely, ale nikoliv zabouchly. Nicméně točivý pohyb vozíku jsem nezastavil, ale ve stejném směru rotoval o dalších 360°. Když sem se znovu ocitl tváří tvář dveřím, stály už těsně u futer a stačilo je už jen zavřít na kliku. Opět jsem ale točivý pohyb vozíku nezastavil, pokračoval ještě o dalších 180°, při kterých jsem vzal za kliku a dveře zavřel. Pravděpodobně v tom nelze hledat příliš mnoho racionálních důvodů, bylo to prostě zábavné. Udělal jsem dvě otočky, dvakrát 360°, dohromady 720°, na jednu stranu jakoby bezdůvodně, na druhou jsem při tom ale zavřel dveře, musel jsem se dvakrát trefit, jednou dveřím udělit správnou rychlost, podruhé zvládnout v pohybu uchopit kliku. Každou rukou jsem při tom dělal něco jiného. Zatímco pravá ruka řídila vozík, levá zavírala dveře. Byla to jakási hra, jakási koordinovaná soustava pohybů, choreografie svého druhu. Měl jsem radost ze souhry, měl jsem radost z hravosti. Ano, bylo to hravé a co víc, bylo to plynulé. Asi to je možná jediné racionálně uchopitelné zdůvodnění – nebylo při tom nutné vozík zastavovat a zase rozjíždět.

Asi nemůžu říct, že by mi rozjíždění a zastavování bylo vyloženě nepříjemné, ale plynulý pohyb má v sobě jakousi vlastní hodnotu. Je to něco svébytného, nesamozřejmého, hodnotného. Jakoby si všechny ty bariéry vynucovaly neustále přibržďování, zastavování a opětovné rozjíždění a jakoby změna rychlosti tyto bariéry nějakým způsobem nepřímo reprezentovala. Jakoby plynulost pohybu reprezentovala opak bariéry, jakoby plynulost pohybu vyjadřovala nějaký rozměr svobody. Plynulost bylo něco, o co jsem se tak nějak podvědomě začal snažit, plynulost představovala hlavní kritérium kvality pohybu na vozíku. Zdá se, že plynulost pro pohyb na vozíku je něčím, jako je rytmus pro chůzi. Snad bych dokázal i říci, že plynulost pohybu představuje něco, pro co lze pohyb na vozíku milovat.

Zastavení a znovu rozpohybování je něčím úplně jiným, pokud se pohybujete po vlastních nohou, nebo na vozíku. Pokud je základním pořádacím principem chůze rytmus, pak je zastavení nebo vykročení pro chůzi něčím zcela jiným než pro pohyb na vozíku. Chůze je určité opakování v cyklu, je to určitý smyčka, je to pravá, levá, doprava, doleva, došlápnou a zvednout, došlápnout a zvednout. Vykročení a zastavení nejsou v rozporu s touto logikou, představují taktéž dva vzájemně se vyžadující póly, bez jednoho není druhého, bez vykročení nelze zastavit, bez zastavení nelze vykročit. Oproti tomu pro plynulou jízdu na vozíku představuje zastavení nebo rozjetí úplně něco jiného, je to porušení určitého řádu, jakési logiky plynulosti. Zpomalení nebo zrychlení mě nijak neiritovalo. Pokud jsem dokázal zpomalit popřípadě zrychlit plynule, pak jsem nepociťoval nic, čeho bych se chtěl vyvarovat, čemu bych se chtěl pro příště vyhnout. Pokud se dalo nějaké dočasné překážce vyhnout tím, že jsem ji dokázal zpozorovat dostatečně dopředu, zpomalit pohyb vozíku a v tomto pomalém pohybu vydržet až do jejího odstranění, pak jsem tuto variantu vždy preferoval před zastavením a opětovným rozjetím.

Uvedení z pohybu do klidu a z klidu do pohybu představuje daleko mystičtější hranici, než jsem si doposud uvědomoval. Při chůzi už jdete, už se kolem vás hýbe prostředí, už se pozměňuje váš horizont, už jste v módu chůze, která směřuje odněkud někam. Ale při přechodu z jednoho módu do druhého jakoby se v mém těle fyzicky zhmotňovalo mé rozhodnutí, jako bych si řekl, tak a jdu, ale rozešel se ještě před tím, než jsem to vůbec dořekl, jako bych u toho nějak víc cítil sám sebe. Zdá se, že to jsou jedny z mála psychosomatických zkušeností, které jsme schopni i jako takové vnímat.

Oproti tomu rozjetí a zastavení vozíku zprostředkovalo zkušenost naprosto opačnou. Rozhodnu se, že se rozjedu. Ještě než toto rozhodnutí vnitřně vyslovím, cítím jej v ruce ovládající joystick. Pak následuje nepatrná a přesto vnímatelná mikro pauza a až poté ucítím, jak se pode mnou rozjíždí vozík. Nejde snad ani tak o tu mikro pauzu, daleko spíš jde o to, že ten pohyb nedělám já, dělá ho něco pode mnou a já se rozpohybuji až díky tomu.

Jakoby se tak při těchto momentech rozjíždění a zastavování ona hybridní jednota kyborga bortila a já si uvědomoval, že jsme dva, já a technologie. Jakoby mi každé rozjíždění a zastavení připomínalo, že to nejsem já, kdo se pohybuje, že já se ve skutečnosti nepohybuju, že já jsem nepohyblivý, že já se jenom rozhoduju. Nevím, jestli to takhle vnímají i vozíčkáři, kteří se nikdy nepohybovali bez vozíku, nevím ani, jestli by to u mechanických vozíků nebylo úplně jinak, ale myslím si, že já jsem se zastavování a rozjíždění snažil vyhnout právě proto, že mi to vždycky nějak připomnělo moje vlastní limity a ty si nechce připomínat nikdo, ať už jsou jakékoliv. Určitě ne s takovouto frekvencí. Představuju si, že by mi na to komunikační partneři odpověděli, že plynulost je příjemnější, komfortnější, že se tak vyhýbají zrychlení, přetížení, rozhýbání těla na vozíku. Otázka je, jestli to je ten hlavní důvod. Musím se jich na to zeptat, ale vůbec nevím jak. Můžeš mi popsat, co vnímáš, když se rozjíždíš/zastavuješ? Nevím.

1

Jemná motorika mé řídící ruky při nástupu do tramvaje

Nicméně stále cítím, že mé přivyknutí vozíku má velké limity. Rozhodně bych neřekl, že jsem jej dokázal za čtyři dny plně integrovat do svého tělesného schématu. Když mám projet určitým zúžením pozadu, když mám jenom rovně couvat, když mám hodit smyk na pravou stranu, když se mám zastavit přímo na hraně obrubníku (abych zmenšil zhoupnutí vozíku), když mám zastavit tak, abych na něco dobře dosáhl atp., tak mám stále velké rezervy. Říkám si, na kole nebo lyžovat se člověk taky nenaučí za čtyři dny. Uvidíme, co zvládnu. Na to couvání, je myslím teď třeba se zaměřit, to se hodí celkem často.

Abych ještě opustil téma „zvykání si“, tak jsem dnes jel poprvé MHD, konkrétně tramvají. Opět musím konstatovat, že jsem se do toho musel v podstatě nutit, zase jsem cítil, jak se mi do toho vůbec nechce. Opět jsem vymýšlel, jak bych to mohl ujet sám, kudy bych to mohl zkrátit, že vlastně vůbec není nutné MHD na této trase použít. Dnes jsem jel reklamovat jeden díl odšťavňovače. Už jsem to odkládal delší dobu, a jelikož jsou autorizované servisy Bosche lokalizované spíše v okrajových částech Brna, tak jsem to pojal jako dobrou záminku, proč se vydat mimo centrum. Jelikož jsem šel do oblasti, v níž jsem nikdy nebyl ani jako chodec, bylo pravděpodobné, že se na této cestě budu muset vracet, hledat bezbariérové průjezdy a je tedy záhodno vyšetřit co nejvíc baterie, abych se zase dokázal vrátit.

Obchod (v prvním dni se mi podobně nechtělo do Billy) i dopravní prostředek ukázaly, že mají něco společného – odpuzovaly mě. Tenhle pocit jsem dokázal pojmenovat ještě před nástupem do tramvaje a bylo tak možné se na něj plně soustředit. Do interakce jsem vstoupil daleko dřív, než jsem si myslel. Už na zastávce se ukázalo, že je těžké nekomunikovat s maminkou s kočárkem. Stáli jsme kousek od sebe, sice nic neřekla, ale stále po mně házela okem. Když přijížděla tramvaj, tak jsem si vzpomněl, že se má nějak dávat znamení řidičovi, aby věděl, že s ním chci jet. Nenapadlo mě nic lepšího, než mávnout právě tak jako většinou mávají maminky s kočárky. A najednou jsem si všiml, že s maminkou stojíme vedle sebe a máváme úplně stejně. Chtěl jsem najet do druhých dveří, po chvíli jsem si ale všiml, že stojím špatně, protože mi řidič vysunul plošinu u prvních dveří, briskně jsem se k nim přesunul a opětně si tak vyměnil místo se spřízněnou maminkou, která prokázala neobyčejnou duchapřítomnost, když pronesla: „Tak já půjdu dozadu.“

Následoval nájezd do tramvaje, což nebylo vůbec nic příjemného. Samotný sklon vysunuté plošiny je poměrně strmý a to vás na jejím konci, místě, kde se noří do podlahy tramvaje, čeká drobný schůdek, který tento sklon ještě zvýší. Měl jsem tak nepříjemný pocit, že jsem se musel dokonce rukou chytit madla u dveří. Zadní kola tento drobný schůdek nakonec nepřekonala a já musel couvnout, znovu se prudčeji rozjet a přetlačit ho silou, což je samozřejmě ještě nepříjemnější jak tělesně, tak sociálně. Tělesně vám první náraz nadhodí přední kola ještě o něco výš, čím se opět zvýší onen obávaný skon, a navíc to s vámi dvakrát parádně hodí, až lehce nadskočíte. Sociálně je to nepříjemné, protože jak začnete couvat ven z tramvaje, abyste se znovu rozjel, tak k vám začnou přiskakovat nejrůznější lidé, tlačit do vás z nejrůznějších stran, chytat vás za nejrůznější (často oddělávací) části vozíku a vy jim musíte vysvětlovat, že to je dobré, že nic nepotřebujete, že se jen potřebujete trochu víc rozjet. Ono by se mi dalo pomoci, ale bylo by to na strašně dlouhé vysvětlování a je potřeba si uvědomit, že tohle celé probíhá za situace, kdy tramvaj plná čekajících lidí už nějakou chvíli stojí na zastávce a vaším zájmem rozhodně není je zdržovat.

Skok, skok a jsem v tramvaji, nejdřív vyděsím pár lidí, že je přejedu, pak se začne zasouvat plošina, což evidentně překvapí lidi, kteří mě buď ještě stále měli potřebu jistit z venku, nebo ty co jenom dobíhají stále čekající tramvaj. Jeden mladý kluk (12-15 let) sedící u místa pro vozíčkáře mě při snaze zaparkovat vozík co nejblíže oknu, abych nezavazel, kontaktuje dokonce slovně:

kluk: Nechcete si sednout?
já: Já sedím poměrně dobře. Díky. Jen potřebuju zaparkovat.

2

Sociální peklo v tramvaji

 

Nemyslel to zle. Nakonec jsem si dokonce vyčítal, že jsem reagoval zbytečně jízlivě. Chudák na mě celou cestu mlčky pokukoval, a dokud nevystoupil, tak se nepřestal červenat. Evidentně se docela obstojně styděl. Ale zase to byl důkaz toho, že jsem taky nebyl úplně v pohodě, respektive, že to pro mě bylo poměrně stresující. Když už se zaparkujete, lidé se trochu uklidní, přestanou vás tolik sledovat. Vy máte chvilku pro sebe – alespoň na chvíli nevzbuzujete v ostatních pocit, že pokud vám nepomůžou, tak bezpochyby zemřete. Já jsem si tuto chvilku krátil rozjímáním o tom, zda tuto zklidněnou atmosféru zase nerozčeřit tím, že se s těžkopádností mně vlastní vydám k označovači jízdenek. S jízdným se to má tak, že lidé s průkazkou ZTP mají veškeré MHD v Brně zdarma, lidé s průkazkou ZTP/P mají veškeré MHD zdarma pro sebe a pro svého asistenta, ale na lidi provádějící výzkum o cestování těch, kdo ZTP popřípadě ZTP/P mají, dopravní podnik nepamatuje. Měl jsem tak určité dilema. Měl bych si označit lístek, jinak jsem černý pasažér. Měl jsem ho u sebe, dopředu jsem počítal, že jej potřebuji a tak si ho koupil. Proti ale hrála skutečnost, že jsem si byl téměř jistý, že to zas vzbudí pozdvižení. Současně mě bavila představa, že přijde revizor a já nebudu mít ani průkazku ani lístek. Jak jsem si o tom tak rozjímal, tak mi došlo, že si jej nechci označit a co víc, dokonce jsem si začal přát, aby se revizor objevil. Já jsem chtěl být chycen, chtěl jsem být přistižen u přestupku a chtěl jsem vidět, co se se mnou stane. Bohužel, jediný výsledek byl, že jsem si tímto rozjímáním ukrátil cestu – revizor nepřišel.

3

Když se rozhodnu jízdenku označit

Chtěl jsem přestoupit na jinou tramvaj, z dvanáctky na osmičku. To jde na dvou zastávkách, buď na Nových sadech, nebo na Hlavním nádraží. Jelikož jsem z rozhovorů se svými komunikačními partnery věděl, že na Nových sadech je o něco vyšší nástupní ostrůvek, tedy o něco menší sklon plošiny, využil jsem této informace a jal se vystupovat tam.

Zmáčknutí „modrého“ tlačítka, označující výstup vozíčkáře. Zapnutí vozíku. Otevření dveří. Lidé se hrnou ven i dovnitř. Hlášení upozorňující na výsun plošiny. Další nyní již veskrze nastupující cestující klopýtající přes vysouvající plošinu. Mé dojetí na okraj rovné podlahy. Dokončení výsunu plošiny. „S dovolením.“ Přední kolečka, skok, zadní kolečka, skok, lehké vyosení z přímého směru a spadnutí zadního kola z plošiny. Naštěstí to s pomocí jednoho zadního kola sjelo z plošiny pěkně „po bříšku“.

Opět poučen od svých komunikačních partnerů vydal jsem se po nástupním ostrůvku směrem ke kabině tramvaje, abych dostatečně rozradostněně poděkoval za trpělivost řidiči. Moje první tramvaj. Nicméně příběh nekončí. Přejel jsem na druhé nástupiště, kde zastavuje osmička a čekal a čekal. Jedna přijíždí. Mávám na řidiče. Je naprosto nacpaná. Řidič začíná vysouvat plošinu. Mávám na něj do zrcátka, ať toho nechá, že se tam nemám šanci vejít, že si počkám na další. Čekám a čekám. Přijíždí další. Opět je dost přeplněná. Chvíli zvažuji, jestli budu čekat na další nebo se třeba i s vírou ve výdrž své baterie vydám pěšky. Než jsem se ale dobral nějakého jednoznačného rozhodnutí, stála přede mnou vyjetá plošina a za ní prostor, který vytvořili lidé, kteří svá těla namačkali na schody a do vyšších partií tramvaje. Bylo to pro mě překvapivé. Bylo to rychlé, sdílené a velice citlivé. Vlastně tam už skoro nešlo nenajet. Tedy sociálně nešlo. Fyzicky to byl opět oříšek. Opět jsem se tam nezvládl dostat na poprvé. Stejný příběh jako před tím, zadní kola v takovém sklonu rantl prostě nepřekonala. Zezadu ke mně přiskakuje mladý muž čekající na jiný spoj ještě před tím, než jsem vůbec stačil couvnout. Cítím jeho snahu. Zkusím to ještě jednou ze stoje, spíš kvůli němu, než z naděje na úspěch, vysvětluji a couvám. V tu chvíli se na scéně objevuje další mladý iniciativní muž, jehož odhodlání je nepoměrně silnější. Naštěstí jsem stihl alespoň lehce couvnout, což umožnilo kýžený rozjezd a podpořilo záměr mladíka. Byl jsem uvnitř. Zatímco neúspěšný mladík zůstal čekaje venku, ten úspěšný evidentně posílen naplněním svého záměru pustil se vůči němu do značně ofenzivní rétoriky.

Prohlásil: „Ten kravaťák se nepředřel, co? To já vás vytlačil.“ Opakovaně jsem poděkoval a podrobněji se zaměřil na outfit obou mládenců. Zatímco ten neúspěšný měl na sobě skutečně černé kalhoty, bílou košili a kravatu, ten druhý byl ustrojen o poznání volnomyšlenkářsky – nějaké ty fleky, díry, nitě. Až na to, že se chtěl strašně družit, tak mi byl vlastně nějak sympatický. Vůbec by mě nenapadlo hodnotit, jakým způsobem mně různí lidé pomáhají, ale tato situace si to vyloženě vynutila. Vlastně měl svým způsobem pravdu. Když už mi musíte pomáhat, tak mě tam alespoň dostaňte.

Moje cesta stále ještě nebyla u konce. Zápis tohoto dne by také mohl nést podtitul – kompatibilita technologií. Blížili jsme se k poslední zastávce, o které jsem s jistotou věděl, že se dostanu jak na nástupní ostrůvek, tak i z něho. Jelikož jsem stál poměrně daleko od „modrého“ tlačítka, tak jsem požádal maminku s malým dítětem, která seděla přímo u něj, zda by mi jej nezmáčknula. Byla velmi ochotná, neměla s tím vůbec žádný problém, jenom se zase ukázalo, že jsem opravdu jiný, dokonce tak jiný, že jsem nemohl být považován ani za „normálního vozíčkáře“. Po chvilce od zmáčknutí se paní ozvala znovu.

paní: Akorát se to nerozsvítilo.
já: Tak snad to nevadí.
paní: No, jestli by se to nemělo zmáčknout na druhé straně.
já: Myslíte? To by mělo být jedno, ne?
paní: Já jsem právě někde slyšela, že se to musí mačkat na té straně po směru, že to jinak nefunguje.
já: Aha. O tom jsem neslyšel. A mohl bych Vás teda ještě poprosit?
paní: Vidíte, tady to svítí.

Co k tomu dodat. Snaha nastoupit do dveří, kde není výsuvná plošina, neschopnost najet do tramvaje na poprvé a neznalost signalizačního systému. Evidentně jsem podcenil přípravu, bylo by to skoro na školení, jak používat bezbariérové MHD. Vlastně by mě zajímalo, jakými způsoby se tento druh informací mezi vozíčkáři šíří. Po šestiletém výzkumu o jejich pohybu po městském prostoru jsem naprosto selhal. Vlastně by mě zajímalo, co si o mně ta paní mohla myslet.

Dopravní prostředek, obchod nebo třeba i chodba v domě představují prostory, v nichž je celá má „jinakost“ koncentrovaná, intenzivnější, hmatatelnější. Když jdete po ulici, tak se vždycky míjíte s jedincem, dvojicí, výjimečně menší skupinkou, podíváte se na sebe a jdete dál. Pokud ale vjíždím do výtahu, vyjíždím z výtahu, otevírám druhé křídlo dveří, nechávám jej za sebou otevřené, najíždím do tramvaje, nechávám si zmáčknout tlačítko, sleduji, jak lidé brkají o vyjíždějící plošinu, nechávám si podat košík, nechávám vstát a natáhnout prodavačku, abych ji mohl zaplatit za nákup atp., tak se stáváte závislý na ochotě a toleranci ostatních.

Moje zkušenost zatím je, že všichni jsou velice ochotní a tolerantní, problém je v tom, že to nastavuje určitou asymetrii vztahu. K tomu abych já na vozíku mohl dělat určité věci, které pro „choďáky“ představují zcela rutinní činnosti, potřebuji něco dalšího a to právě tu ochotu a toleranci. Já osobně ji ale prožívám jako závazek, který mě nutně staví do pozice někoho zavázaného, vděčného. Když se „choďák“ rozhodne nastoupit do tramvaje, tak nastoupí, nikoho si nevšímá a nemá být komu za co vděčný. Když se ale rozhodnu nastoupit já na vozíku, tak se cítím zavázaný řidiči, na kterého mávám a který musí ovládat plošinu, cítím se zavázaný všem lidem v tramvaji, kteří musejí čekat, než nastoupím, cítím se zavázaný těm, kteří musejí uhnout, abych tam mohl najet, cítím se zavázaný těm, kterým při nástupu či výstupu překáží vysunující se či zasunující se plošina, mám pocit, že z vděku v podstatě nevybřednu. Závazek je něco jako dluh a já se vlastně pořád cítím, že si něco půjčuju a současně nic nevracím. Vtip je v tom, že tenhle pocit jsem si nevymyslel, tenhle pocit vzniká právě na těch místech, kde potřebuju něco víc než ostatní. Kdyby všechny dopravní prostředky MHD byli v rovině s nástupním ostrůvkem, kdyby nebylo potřeba plošin, kdyby paní seděla za pokladnou, která by jí nebránila vzít si ode mě peníze, kdyby nebylo schodů a obrubníků, tak bych se takhle zadlužovat nemusel. Existuje tady značná nekompatibilita používaných technologií, problém je ale v tom, že odpovědnost za ni jsou do sebe „povinni“ internalizovat ti „nekompatibilní“, „odlišní“, „nenormální“ a to právě v podobě vděku.

5

Vybrané fyzické bariéry, s kterými jsem se setkal při cestě reklamovat odšťavňovač

Vlastně jsem primárně jel reklamovat odšťavňovač. Dával jsem z té cesty fotky na facebook. Snažil jsem se ukázat, s jakými všemi nástrahami jsem se na cestě mimo centrum setkal. Všichni se mě potom ptali, jak jsem se přes ně dostal, jak jsem ty situace vyřešil. Ano byly tam vysoké obrubníky, stavby, kontejnery, schody, složené kupy písků, štěrků, sutě, byly tam žebříky, auta, vozíky, ale takové situace vyřešíte relativně hravě. Buď tím projedete pomalu sami, nebo vám někdo pomůže, nebo se kus vrátíte, přejedete na druhý chodník a vezmete to po druhé straně. Anebo když je nejhůř, sjedete na silnici a překážku objedete po silnici. Asi to je zajímavé, asi to lidi při pohledu na tyhle obrázky napadne, ale když to srovnám s tím, co jsem zažil v MHD, tak to vlastně snad ani překážky nejsou. Nicméně rozsah toho kolik prostoru jsem jim v dnešním zápise věnoval, velmi dobře vystihuje, jaký pro mě měly význam.

[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.[/tab][/tabs]