Zkrácena verze ze všech sedm dní

Já bych ho na ten vozík posadil, ať si to zkusí,“ argumentuje mnoho vozíčkářů, když si chtějí vydobýt nějaké výhody. Robert Osman, který se ve své disertační práci ze sociální geografie se šest let zabýval aspekty života pěti osob na elektrických vozících, tuto výzvu vyslyšel a našel v sobě odvahu zažít si to na vlastní kůži. Na sedm dní si od kamarádky vypůjčil elektricky vozík a zkusil si na něm týden aktivně žít. Zkrácenou verzi ze všech sedm dní, jsme uveřejnili zde.

14. 7. 2014 Den první – Začít!

Připravoval jsem se na to už opravdu dlouho. Sondoval jsem, zda by to mým komunikačním partnerům nepřišlo nevhodné, přesvědčil kamarádku, aby mi půjčila vozík, vzal jsem si dovolenou, drobně upravil byt, otestoval plošinu v práci, vyzvedl si vozík, půjčil si ledvinku na doklady, dofouknul kola, nabil baterii a připevnil batoh. Byl to dlouhodobě plánovaný a zcela promyšlený krok. Přesto, když jsem na vozík měl dnes ráno usednout, moc se mi nechtělo.

Začal jsem vymýšlet věci, které bych měl ještě před odjezdem udělat, znovu jsem kontroloval, zda mám vše potřebné na svém místě, dělal věci, nad kterými ráno běžně mávám rukou, oddaloval usednutí, co to jen šlo. Uvědomil jsem si, že jsem si dopředu nekoupil nic k jídlu, že nemám nic k snídani – vždyť si snídani kupuji každé ráno až v Bille po cestě do práce. Překvapilo mě, co mně začalo běžet hlavou. „Vlastně bych dneska nemusel snídat, za chvíli bude oběd a půjdu najít nějakou bezbariérovou restauraci s poledním menu. Nebo bych si pro něco mohl poslat kolegu z práce. Škoda, že je přes léto zavřená menza, mohl jsem si nakoupit tam, přímo v budově mé kanceláře.“ Zarazil jsem se. Já se chci vyhnout nakupování. Mně se do té Billy nechce. Každý den tam chodím, někdy dokonce dvakrát, a teď hledám způsob, jak se jí vyhnout. Co to znamená, kde se to bere, proč se mi tam nechce? Ještě to nemám pojmenované. Je to strach z neznámého, je to obava, co mě tam čeká, je to strach z ostatních lidí? Ale já nemívám strach z lidí, vyhledávám společnost, dokonce ji mé extrovertní já často přímo vyžaduje. Je to snaha vyhnout se zvýšené pozornosti ostatních? Ale já se vždycky vyžíval ve strhávání pozornosti, hraní divadla, exhibování, provokování. Bojím se toho, že budu lhát, že nebudu skutečně tělesně znevýhodněný, že budu uvádět ostatní v omyl, že budu podvádět? Ale proč bych měl být odpovědný za očekávání druhých? Proč by jejich předpoklad, že by vozík, na kterém sedím, musel nutně znamenat mé znevýhodnění? Proč bych měl tento jejich předpoklad interpretovat jako svou lež? Možná bych neměl, ale myslím, že jsem to tak trochu dělal.

Určitě to nebyl jediný důvod. Vnímal jsem ještě obavu z lítosti, z opovržení, z odmítnutí. Asi jsem se bál i toho, jak to zvládnu já, jak to unese moje ego, jak se dokážu vyrovnat s tím, že v očích ostatních už prostě nebudu „normální“. Sice by se zase dalo říct „ale“, přece jsem nikdy netoužil po „normalitě“, nikdy jsem se nenaučil šeptat, nikdy jsem se nenaučil mlčet, nikdy jsem se nestříhal, neholil ani neoblékal příliš „normálně“, nikdy jsem se příliš nevěnoval disciplinaci svého těla, nikdy jsem se nezabýval kulturou svého jazyka a nikdy jsem neměl rád srovnávání s ostatními. Nicméně usednutí na vozík jakoby tohle všechno najednou ukázalo v jiném světle. Vlasy, vousy, oblečení a obhroublá mluva jako by byly jen okázalou dětskou hrou v bezpečném centru „normality“. Jako bych se usednutím na vozík vydával prozkoumávat vzdálenější periferie „normality“, jako bych se více blížil k jejím hranicím, jako bych se chystal na její opuštění. Možná jsem tak nějak podvědomě tušil, že když se do obchodu vydám, ucítím, co v této společnosti znamená „nebýt normální“, respektive „být nenormální“. Přece jenom nemám žádnou etnografickou průpravu.

Po důkladné ranní úvaze jsem logicky dospěl k tomu, že do Billy prostě musím, a cca v 9.00 poprvé usedl na vozík. To jsem ale ještě nevěděl, že do Billy to je pořádný kus cesty. Prvním krokem bylo dostat se z bytu. Čekal mě shrnující se koberec, milimetrový průjezd chodbičkou, dveře otevírající se dovnitř a práh. Na několikáté se to povedlo a byl jsem na chodbě. Sice ve třetím patře, ale na chodbě. Ukázalo se, že se dveře nejen sami nezavřou, ale že je z chodby nedokážu ani přitáhnout – šup a už jsem byl zas zpět v bytě. Tentokrát ale jenom předními koly. Přitáhl jsem dveře a zas rychle ven. Zamknout, klíče, zip – klíče, peněženku, telefon, doklady a foťák vozím na doporučení svých komunikačních partnerů v ledvince, kterou mám kolem pasu. Všechno ostatní vozím v batohu zavěšeném na opěradle vozíku. Pro uzamknutí dveří tedy dostačuje ledvinka. Následuje druhá otočka na hraně schodiště a hurá k výtahu. Výtahové dveře jsou tak o 5 centimetrů širší než vozík, což vyžaduje kolmý nájezd provedený s chirurgickou přesností. Ovládání vozíku s takovouto přesností je třeba se naučit, dnes jsem do výtahu najížděl ráno i večer asi natřikrát a zablokoval jej určitě na dobrých 10 minut. Nicméně s houževnatostí mně vlastní zdolávám úžinu výtahových dveří i při výjezdu. Vytočení ven z výtahu má zcela odlišný průběh – vyjíždím pozadu, vyjíždím napoprvé, ale dost toho odřu. Od vnějšího světa mě ještě stále dělí dvoje dveře. První jsou příliš úzké, naštěstí jde otevřít jejich druhé křídlo. Ještě že vím, jak se to dělá. Z vozíku dokážu dosáhnout na otevírací kličku. Chvíli přemýšlím, jestli je mám za sebou zase zavřít, ale nakonec je po zralé úvaze o jejich významu, mém budoucím návratu a další komplikované manipulaci nechávám tak. Poslední dveře se sice otevírají dovnitř a jsou opatřeny branem, po tom všem již absolvovaném už ale nepředstavují výraznější překážku.

Najednou jsem se ocitnul v obrovském, širokém, variantním, až by se chtělo říct „bezbariérovém“ prostoru exteriéru. Dostat se za venkovní dveře byla skutečně práce velmi titěrná, zdlouhavá a jakéhokoliv variování pustá. Navíc jsem měl uvnitř velmi intenzivní pocit nepřístojnosti. Po poměrně dlouho dobu jsem blokoval výtah, občas do něčeho narazil, občas něco lehce odřel, nechal za sebou otevřené jedny dveře atp. Prostý výjezd ven z domu mi udělal ohromnou radost. Chtělo by to geografii chodeb…

Obr. 1 Průjezd chodbou v bytě

dfadfObr. 2 Průjezd do výtahu

hhhhhPár snížených obrubníků, trochu skla, jeden semafor a už jsem vjížděl do Billy. Je to obchod, kam pravidelně chodím už přes rok a půl. Neříkám, že si tykám se všemi prodavačkami, ale rozhodně se známe „od vidění“. Dokonce rozpoznávám i určité stálice mezi zákazníky. Vjíždím dovnitř, nikdo si mě nevšímá, beru si plastový košík, pokládám si jej na kolena a vjíždím na nákupní plochu obchodu. Vlastně je to pro mě ideální obchod – je v jedné výškové úrovni, uličky jsou široké, povrch hladký. Skládám jednotlivé věci do košíku na klíně, na všechno, co si chci koupit, bezproblémově dosáhnu. Nicméně jak se začínám víc soustředit na sebe, uvědomuju si, že tak nějak trochu spěchám, úmyslně se nedívám na lidi, vyhýbám se očnímu kontaktu, nenakupuju pouze dnešní snídani, ale skládám do košíku minimálně tři. Dobře, uvědomuji si to a začínám se rozhlížet kolem sebe. Nikdo si mě nijak zvlášť nevšímá, jenom když se blížím k nějakému regálu či chladicímu boxu, všichni vzorně uhýbají, aby mi udělali prostor. I když se k někomu blížím zezadu, jsem velmi snadno identifikovatelný. Elektrický vozík, na kterém sedím, je velice tichý, přesto ale při jízdě vydává jemný zvuk, který by se dal přirovnat k tichému holicímu strojku. I když není ničím výrazný, v tomto prostorovém kontextu působí značně cizorodě. V překvapivém komfortu anonymity dokončuji nákup a přijíždím k pokladně. Slečna prodavačka se na mě směje už z dálky. Obyčejně to nedělá, ale není to nepříjemné. Když dojdu na řadu, ptá se mě, jestli chvíli počkám. Říkám, že samozřejmě. Někam odbíhá, ale velice rychle je zpátky. Podává mi jednotlivé zboží a pokládá otázku, která se velmi rychle stane leitmotivem celého tohoto experimentu. Asi to bude znít překvapivě, ale vůbec jsem na ni nebyl připravený.

Prodavačka: „Co se Vám stalo?“

Já: „Ale nic. To je takový experiment.“

Prodavačka: „S tímhle se neexperimentuje“.

Proměna situace byla extrémní. Pokud se na mě před tím usmívala a podávala mi jednotlivé věci, po této minikonverzaci je jen stroze pokládala na pult. Byl jsem dost zmatený. Dopředu jsem nepřemýšlel nad tím, jestli budu lidem říkat pravdu, lhát, nebo jenom nějak mlžit. Něco se stalo, nějak se mi podařilo porušit pravidla hry, překročit nějakou hranici. Nemá se s tím experimentovat. To znamená, že se s tím nesmí hrát, že se to nesmí pokoušet? Neznělo to jako bych to zlehčoval, ani že bych to nějak znevažoval, spíš jsem z toho cítil, že se rouhám, že pokouším osud, že si tím, co dělám, nějak koleduju o podobný „úděl“.

Bylo zajímavé sledovat tu střihovou proměnu jejího chování. Nešlo o to, že jsem na vozíku, ale proč na něm jsem. Úslužná bude jenom ke skutečně znevýhodněným, k těm co „jenom“ sedí na vozíku, úslužná být nepotřebuje. Dokonce jsem v tom cítil určitou výčitku, že jsem ji svým chováním přiměl k něčemu nepatřičnému. Vzniká tak logicky otázka, jaký je pro ni rozdíl mezi člověkem, který sedí na vozíku, protože jej potřebuje a člověkem, který jej nepotřebuje. Proč mezi nimi potřebuje rozlišovat. Nejsou jejich prostorové možnosti v tu chvíli rovnocenné, nepotřebují totéž? Proč jsou tak podstatné jejich motivy? Proč se její vztah k zákazníkovi odvíjí od důvodu použití vozíku. V čem jsme tak jiní?

Zajímavé bylo i to, že po tom, co jsem neprozřetelně odhalil své cíle, se ke mně začala chovat tak, jako se chová vždy, tak jako se chová ke všem „ostatním“. Takže, jak se ke mně vlastně chovala před tím? Litovala mě? Chtěla mi něco kompenzovat? Chtěla mě potěšit? Chtěla mi udělat radost? Ale proč? Protože jsem byl na vozíku? Ale na tom jsem byl i potom. Protože jsem byl „postižený“? Ale to já nebyl? Protože si myslela, že jsem „postižený“? Možná. Pak je zajímavé si uvědomit, že vozík nutně znamená „postižení“. Jsem na vozíku, ergo jsem „postižený“. Ještě zajímavější mi ale přišlo, že její domněnka, že jsem „postižený“ vedla ke změně jejího chování. Je „postižený“ ergo chovám se „jinak“. Jenže tímhle „jinak“ udělala někoho jiného i ze mě, tímhle „jinak“ mě označila, tímhle „jinak“ mě vydělila z ostatních, tímhle „jinak“ mě diagnostikovala jako „nenormálního“. Šlo to, měl jsem tři snídaně. Evidentně si věřím, že to vydržím alespoň tři dny.

 

Obr. 3 Nejvíc cestu komplikují tzv. dočasné bariéry

sdfD

Narazil jsem na rozkopaný chodník, který se nedal přejet (tedy alespoň jsem to tak vyhodnotil). Kousek vracečka a pokus využít chodníku na druhé straně ulice, rozbité sklo na zemi a tak už objížďka objížďky, výkop, kontejner se stavební sutí, pár aut zaparkovaných na chodníku… a byl jsem v práci. Oproti pohybu ve vnitřních částech domu naprostá brnkačka. Kancelář mám ve druhém patře, musel jsem tedy také využít výtahu. Ukázalo se, že samotná jeho šíře není až tak rozhodující, myslím, že je obdobný jako výtah u nás doma (80 cm), ale je před ním daleko větší manipulační prostor. Pokud můžu zúžením projíždět kolmo a popředu, mám velice dobrý odhad a není problém překonat jej napoprvé. Pozadu a do zatáčky je to ale oříšek.

Až do kanceláře to šlo hladce, to bylo asi jediné, co jsem si dopředu zjišťoval. Bariérovost jedné z mých prací mě donutila vzít si dovolenou, druhou práci jsem však věřil, že zvládnu. Největší bariérou se tak nakonec ukázal můj vlastní psací stůl. Nemohl jsem pod něj zajet. Podle hesla „improvizuj nebo zemři“ mě to alespoň přimělo k prvnímu důkladnějšímu průzkumu používaného vozíku. Uvažoval jsem – tyhle stupačky přece bývají oddělávací a byly, tyhle opěrky na ruce bývají zvedací a byly. Dvě drobné úpravy a byl jsem pod stolem, jen to, co tam zbývá po stupačkách, mě strašně štve.

Obr. 4 Můj pracovní stůl v bezbariérové kanceláři

gGPřečtě též si zápisky ze druhého den

Robert Osman

[tabs type=”horizontal”][tabs_head][tab_title]Kdo je Robert Osman?[/tab_title][/tabs_head][tab]RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění. [/tab][/tabs]