7 čili sedm dní v sedě – komplet – Den sedmý

12.4.2015

<<< Den šestý

Zkrácená verze ze všech dní  Den sedmý >>>

Den sedmý – 20. 7. 2014 Fyziologické změny

Už nemůžu. Dnes jsem už hodně bojoval. Už i doma u psaní stojím. Nebýt v Ústí a nemuset dovézt vozík zpátky do Brna, tak bych to velmi pravděpodobně vzdal už dnes. Nicméně i dnes jsem seděl. V minulých dnech si zadek za tu noc vleže dokázal vždycky nějak odpočinout, ale dneska jsem ho cítil i při probuzení. Začínám mít pocit, že to přesáhlo určitou únosnou hranici, že už to sezení ohrožuje mé zdraví. Cítím, že nemám sedět, cítím, že mám chodit, cítím, že potřebuju rozhýbat střeva. Bolí mě břicho, jsem nafouklý, mám pocit, že nedokážu trávit. Na velkou chodím tak třikrát denně, ale ani jednou neodcházím s pocitem vyprázdněnosti, jím tak jednou denně a ani na to nemám chuť, nemám vůbec žádný výdej energie a tak nepotřebuju ani její příjem. Nikdy jsem necítil konečník a tuším, že bych jej správně ani cítit neměl, peristaltika střev je přetažená a mele z posledního. Po večerech a po ránu když ležím, masíruji si břicho ve směru hodinových ručiček, ale nemám pocit, že by to příliš pomáhalo. Není mi dobře. Vlastně by mě zajímalo, co by mi na to řekl doktor. Pominu-li skutečnost, že ordinace mé obvodní doktorky je sama o sobě festivalem bariér, co by mi asi tak mohla říct?

Má celodenní poloha těla

Má celodenní poloha těla

 

doktorka: Vstaň a choď!
já: Já prosím nemůžu.
doktorka: Jak to? Podle záznamů můžeš chodit.
já: Já ale nechodím kvůli záznamům, ale protože nechci chodit.
doktorka: Tak vstaň a choď!
já: Já nechci.
doktorka: Tak co sem lezeš?!

Sám to cítím. Už mi hrabe. Musím si jít lehnout. Jsem zvědavý, jak se budu cítit ráno, ale moc šancí tomu nedávám. Asi začnu konečně běhat.

Den poté – 21. 7. 2014 Chodit

Když jsem se ráno podíval na vozík, udělalo se mi špatně. Zase si do toho sednout? Zase celý den sedět? Bolí mě břicho, cítím, že mám velmi překrvený konečník, každý den mám nohy opuchlé o něco víc a přibral jsem čtyři kila. Týden, sedm dní a já nechci nic jiného než chodit. Když jsem ráno vstával, ještě jsem nebyl rozhodnutý. Chtěl jsem dát další den, chtěl jsem dát osmičku, chtěl jsem se ještě jeden den soustředit právě na ty fyziologické změny těla, ale nedokázal jsem to. Už jsem se do něj neposadil. Asi bych musel nějak výrazněji upravit stravu, asi bych musel nasadit nějaké účinnější masáže břicha, pravidelné hladovky… takhle se to už vydržet nedalo.

Nakonec se největším problémem ukázalo trávení. Evidentně je něco úplně jiného trávení bez pohybu a trávení s pohybem. Evidentně mě čeká další kolo rozhovorů s mými komunikačními partnery. Otázek, na které se jich chci zeptat, už je zas nespočet. Z čeho se skládá váš jídelníček? Jak často chodíte na velkou? Používáte něco na podporu trávení? Nemáte nějaké problémy s trávením? Nemáte problémy s hemeroidy? Jak dlouho vydržíte sedět v jednom kuse? Co vás limituje jako první? Jaké partie vašeho těla jsou nejnamáhanější? Jak jim ulevujete?

Osmý den už potřeba chodit převážila všechno

Osmý den už potřeba chodit převážila všechno

Než jsem dnes vyšel z domu, chvíli jsem přemýšlel, jaké bude potkávat ty samé lidi, kteří mě teď sedm dní vídali na vozíku. Trochu se to podobalo prvnímu dni na vozíku. Co si pomyslí pán prodávající Nový prostor, který mně včera v Bille podával nákupní košík, když kolem něj dnes projdu „po svých“. Co si pomyslí číšník, který vzpomínal, jak jsem k nim v dobách před vozíkem chodíval na pivko? Co si pomyslí sousedi, vrátní, řidiči, prodavači atp.? Zase se mně trochu nechtělo ven, zas se mně trochu nechtělo do obchodu a zase jsem se trochu vyhýbal pohledům. Myslím, že jsem se styděl, myslím, že to byl nakonec stud, ne z toho, že bych si s nimi hrál, ale z toho, že jsem jim tu hru prozradil. Styděl jsem se, že jsem jim ukázal, kdo herec skutečně je. Že je to jenom člověk jako každý jiný, že jsem porušil hranici mezi hrou a realitou, mezi rolí a hercem, že jsem zpochybnil pevnost kategorií, že jsem narušil jistotu toho, co je pravda. Přijde mi to paradoxní, ale opravdu to byl stud. Ne proto, že bych si to neuměl obhájit, ale proto, že tohle se neodpouští.

Ještě zajímavější ale bylo, když jsem skutečně vyšel ven. Byl jsem tak fascinován, že jdu, že noha míjí nohu, že se pohybuji, že jsem na tyhle všechny úvahy v momentě zapomněl. Nevšiml jsem si, že procházím kolem obchodů, v nichž jsem uplynulý týden nakupoval, přes zastávku, kde jsem nastupoval, místy, kde jsem pravidelně někoho potkával. Jen jsem vnímal své pohybující tělo. Bylo to jiné než, když jsem ráno nebo večer udělal pár kroků po bytě. Bylo v tom cosi neohrabaného, jako bych se znovu učil chodit. Připadal jsem si, že strašně plácám chodidly o zem, jako bych v nich neměl cit a nedokázal odhadnout, kde je zem. Překvapilo mě, jak se tělo dokáže rychle přizpůsobovat novým podmínkám. Každé ráno i večer jsem sice dělal dřepy a stehna asi nebyly zdrojem těchto pocitů, ale evidentně dřepy nespasíte všechno. Připadal jsem si, jak když mě v obou nohách mravenčí a já v nich ztratím cit, vlastně si tak nějak nejsem jist, kde nohy končí a kde začínají. Ale šel jsem. Nicméně jsem to šel o mnohem déle než dříve a ještě před fakultou jsem už pocítil únavu. Po cca 300 metrech chůze mi projelo hlavou – jestli já to vůbec ujdu? Schody nejsou žádný problém a ani nemyslím, že to je silový problém, spíš mi přijde, že to je zvykový problém. Z tohohle důvodu by bylo strašně zajímavé vydržet to ještě déle, ale já to už prostě nedokážu.

Ještě jsem dnes zažil jeden velice silný moment. Jel jsem trolejbusem a najednou vstala jedna postarší dáma, na první pohled měla něco s nohou. Vstala daleko před zastávkou, na které chtěla vystoupit, bylo vidět, že to pro ni není ani jednoduché, ani příjemné. Výstup si vyžadoval přípravu a ta byla viditelná. Já se díval, vlastně dokonce trochu pátral, byl jsem zvědavý. Má ji pochroumanou, zafixovanou nebo to je protéza? Zkoumal jsem ji. Obě nohy vypadaly na první pohled stejně, stejné boty, stejné silonové punčocháče, stejné kalotové nohavice. Jenom jedna se neohýbala ani v kotníku, ani v koleně. Až těsně pod kyčlí byl pod kalhotami patrný ohyb. Zděsil jsem se. Najednou jsem si uvědomil, co dělám. Najednou mi hlavou projely všechny ty pohledy upřené na mě sedícího na vozíku. Ty tázavé, zvídané, lítostivé i pohoršené pohledy ostatních. Najednou jsem zahlédl sebe, jak se dívám sám na sebe na tom vozíku, jak mě zajímá, jaké to asi je, jak se na tom sedí, jak rychle to jede, jak dlouho vydrží baterie atd. Ucítil jsem svůj vlastní pohled na své vlastní kůži. Ucítil jsem, jak já „choďák“ hodnotím sebe „vozíčkáře“. Vždycky jsem si říkal, že to ti lidé musí vydržet, že se na ně musí upírat daleko horší pohledy, že si na to musí zvyknout, že jim nezbývá nic jiného než se těmi pohledy okolí postupně otužovat. Říkal jsem si, že ten bezostyšný zvídavý pohled je určitě příjemnější než rádoby „nenápadné“, „zastírané“, „schovávané“ pokukování. Říkal jsem si, že můj pohled je vlastně onou prevencí, oním výcvikem a otužováním. Setkal jsem se s tou paní pohledem. Stála bokem opřená o opěrátko sedačky hned vedle mě. Čekala, až trolejbus zastaví a ona se bude moci bezpečně vydat ke dveřím. Dívala se na mě a bylo vidět, že jí můj pohled není příjemný. Nebylo v tom nic preventivního, šlechetného nebo snad didaktického, byla to normální agrese. Vědomě jsem si ji vybral, úplně otevřeně jsem na ni civěl a svým pohledem jsem jí říkal: jsi jiná než ostatní, nejsi normální, máš něco s nohou a je to vidět. Udělalo se mi špatně, konečně jsem uhnul pohledem a vzpomněl si na závěrečnou repliku Garcina v Sartrově hře „S vyloučením veřejnosti“.

GARCIN pustí Estelle a udělá několik kroků, přistoupí k bronzové soše Bronz … Hladí ji Ano, to je ta chvíle! Socha je tu, dívám se na ni a chápu, že jsem v pekle. Říkám vám, že věděli všechno. Věděli, že budu stát před tímhle krbem, tisknout ruku na tenhle kus bronzu, se všema těma očima na mne upřenýma. Se všemi těmi pohledy, které mě stravují. Obrátí se prudce Ha! Jste jenom dvě? Myslil jsem, že je vás víc. Směje se Tak to je tedy peklo. Nikdy bych nebyl věřil … vzpomínáte si: síra, hořící hranice, rožeň … Ach, jak je to k smíchu! Nepotřebují rožně. Peklo, to jsou ti druzí. (Sartre 1962: 77)

Tři dny poté – 23. 7. 2014 Nesedět

Dneska jsem chtěl vozík zase odvést kamarádce, od které jsem ho měl půjčený. Nabil jsem ho, všechno připravil, postavil se před něj, ale už si do něj nedokázal sednout. Nakonec jsem vzal telefon a zavolal jí, jestli by jí nevadilo, kdybych si ho ještě pár dní nechal u sebe a dovezl jí ho až třeba za týden. Nevadilo jí to. Strašně se mi ulevilo. Nikdy jsem si nemyslel, že to je nějaká sranda, ale v tomto momentu jsem si uvědomil, že to bylo vážnější, než jsem si připouštěl.

Průběžné psaní poznámek

Průběžné psaní poznámek

 

Robert Osman
Geografický ústav, Masarykova univerzita
osman@mail.muni.cz

  • Kdo je Robert Osman?
RNDr. Robert Osman, Ph.D. je sociálmí geograf a pracuje jako odborný pracovník Geografického ústavu Masarykovy univerzity. Současně pracuje v Oddělení environmentální geografie na Ústavu geoniky Akademie věd ČR. Zaměřuje se na kvalitativní geografické metody: nestrukturované rozhovory, mentální mapy a zúčastněná pozorování. Mezi jeho hlavní výzkumná témata patří geografie času, rytmicita místa, lidská teritorialita a geografie znevýhodnění.
Share

One comment

  1. To jsou jednou zase keci. Tomu se rika vyzkum? Za par dnu vite hned jak to je jo? Bez radej makat k poradny veci. Na takoveho parchanta jsem makal? A dotoval studia? Neboj na kazdou svini….

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Povinná pole jsou označena *

*


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>